Jak napsat knihu o konci světa. Štěpán Kučera nad románem Patrika Ouředníka

---------------------

I. Já se stal nenápaditěji spisovatelem. Od tohoto okamžiku spočívala má hlavní činnost v organizování ateliérů tvůrčího psaní, kde jsem namlouval lidem toužícím po statusu tvůrce, že jim je na dosah.

II. Ranní slunce se zrcadlilo na hladině Seiny i v brýlích bukanistů na jejím břehu. Předchozí věta není důležitá. Naznačuje sice, že další vyprávění se bude odehrávat v Paříži, ale život je blbost, takže je koneckonců jedno, kde se co odehrává. Existuje o tom jeden vtip. Podél Seiny kráčel student, říkejme mu třeba Guillaume, který šel navštívit ateliér tvůrčího psaní. Téma dnešní hodiny znělo: jak napsat knihu o konci světa.

III. „Vtáhněte čtenáře do svého světa a nechte je, ať se vám koří,“ začal učitel. „Vykládejte jim o svých tvůrčích postupech, přitom je maťte, naznačte třeba, že budete vyprávět vtip, a pak ho nevyprávějte, upozorněte na určité věty, které se v knize budou opakovat, jako Není to žůžo? nebo Zdalipak jste už snídali?. Když je pak čtenáři v textu opravdu objeví, zadmou se pýchou bystrých žáků. Můžeme si to hned vyzkoušet. Zdalipak jste už snídali?“

„Snídali,“ odpověděla část posluchačů.

„Nesnídali,“ odpověděla jiná část.

„Tak vidíte,“ řekl učitel a pokračoval ve výkladu: „Každá doba má svůj konec světa. Dělejte, jako že píšete v budoucnosti knihu o minulosti, a bude to naše současnost. Tak můžete upozornit na dnešní problémy, aniž by vaše kniha vypadala jako pamflet. Napište třeba: Války se množily jak houby po dešti a mediální povyk jen prohluboval zmatek.“

Guillaume se přihlásil.

„Mediální povyk možná prohlubuje zmatek, ale války se nemnoží jak houby po dešti, podle statistik svět nikdy nebyl tak mírumilovný jako dnes…“

„Píšete román, ne statistiku,“ přerušil ho učitel. „Války se množily jak houby po dešti je literární pravda textu. Statistiky samozřejmě můžete používat taky – včetně grafů a tabulek, pokud píšete experimentální román –, ale jenom když se vám to hodí. Když chcete doložit, že války se množily jak houby po dešti, pište třeba o Hitlerovi a islamistech.“

„O Hitlerovi? Není to už trochu otřepané?“

„Dá se na to jít nově. Vytvořte postavu nakladatele, který bude dostatečně prostoduchý, aby v dialozích s ním vynikla autorova, tedy vaše duchaplnost. A ten nakladatel bude mimo jiné naléhat, aby autor v knize o konci světa psal o Hitlerovi. Téma možná trochu otřepané, ale prodává se to pořád. Autor ví, že nakladatel je pitomec, ale Hitlera do knihy zařadí. A pozor, další trik. Napíšete: Můj nakladatel by byl prachbídný spisovatel. Stejně mizerný jako ostatní. Najednou je z toho kritika celého písemnictví a zdánlivě i vaší knihy s Hitlerem, ale čtenář pochopí, že do davu mizerných spisovatelů ve skutečnosti nepatříte, protože to všechno dokážete posoudit. Není to žůžo?“

Guillaume si všechno poctivě zapsal.

„A ti islamisti?“

„Říkejte jim fousatci, aby to neznělo tolik novinářsky. Napište: Fousatci se hlásili k pozdně ustanovenému náboženství, které si říkalo islám a jehož osudem se zdálo být permanentní zpoždění o jednu civilizaci.“

„Ale to taky není pravda,“ ozval se Guillaume a jal se vyprávět nepříliš záživnou historku, jak Mongolové ve 13. století vyplenili Bagdád, a když knihy z knihovny tamního Domu moudrosti naházeli do Tigridu, zčernala prý celá řeka od inkoustu. Guillaume tvrdil, že aby věta o fousatcích byla pravdivá, musela by abbásovskému chalífátu předcházet křesťanská civilizace, jejíž zásoby inkoustu by začernily řeku ještě rozměrnější.

„Vy jste řiťopich – totiž hnidopich!“ zvýšil hlas učitel. „To je literární pravda textu. Bonmot. Hlavní přednost takových bonmotů je, že jsou politicky nekorektní. Můžete jich uplatnit přehršle. Třeba o vegetariánství: Spolu s elektřinou a bezdrátovou telegrafií bylo povoláno zušlechtit lidstvo a proměnit svět surovosti a násilí ve svět souladu a porozumění. Mezi nejslavnější vegetariány posledních dvou staletí patřil i Adolf Skopčák.“

Guillaume se zasmál.

„To je legrační, stejný bonmot používá český prezident Zeman.“

Guillaume z nějakého bizarního důvodu četl české noviny.

Učitel dělal, že to přeslechl, nebo to opravdu přeslechl, čert ví.

„V knize o konci světa totiž můžete upozornit na možné příčiny konce světa, jakými jsou politická korektnost, proměna jazyka v bublající magma blbosti a celková zhovadilost lidstva. A fousatci.“

„Myslíte, že lidstvo je zhovadilejší, než bylo kdykoli jindy v minulosti?“ ozval se zase Guillaume.

„To nevím,“ odsekl učitel, „ale vím, že skoro nikdo dnes nečte Pantagruela a skoro každý používá smajlíky! Někteří si ani nechtějí dělat legraci z černochů, protože jsou černí, a z teploušů, protože jsou teplí. Konec světa už nastal. Jenom jsme si toho prostě nevšimli.“

To je přesné, pomyslel si Guillaume, každému svět končí jindy. Ale nahlas to radši neřekl.

„Ostatně nikde v textu přece netvrdíte,“ pokračoval učitel, „že co se v něm píše, si vy sami myslíte. Vždycky můžete říct, že je to kniha o povrchnosti doby a svým pojetím odpovídá tématu. V každém případě budete slavit umělecké i intelektuální vítězství.“

IV. Cestou domů Guillaume spadl do Seiny a utopil se. Zdalipak jste už snídali?

Patrik Ouředník

Patrik Ouředník Konec světa se prý nekonal

Patrik Ouředník Konec světa se prý nekonal Přeložila Olga Špilarová ve spolupráci s autorem.

Torst