Článek
„Co je to pověsit?“ nechápal jsem, když mi máma četla knihu Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) poprvé. Ve třech letech jsem neměl o existenci trestu smrti sebemenší ponětí. Máma se tehdy nacházela v období, kdy potřebovala literaturu k životu zrovna tak nezbytně jako dýchání. Místo klasických pohádek mi proto předčítala Hemingwaye, Viana, Kafku či Steinbecka. Tři muži ve člunu byli jejím soukromým prubířským kamenem, na němž opakovaně testovala, zda nejsem mentálně zaostalý ve vývoji.
„Proč by měli Harrise popravit, když nic neprovedl?“ To mi už bylo pět.
„Je to přece legrace!“ křičela na mne máma.
„Co je to za legraci, když někoho pověsí a umře?“
Výsledkem téhle výchovy bylo, že jsem v šesti dovedl plynně číst a celkem obstojně psát. Bohužel se to vzápětí zvrtlo, jak tomu u přetěžovaných dětí bývá, a začal jsem koktat. Větu A – a – ž – mimi – lého – George po – po – pověsí… jsem ze sebe soukal minutu. Zanedlouho jsem přestal mluvit docela. Úplně jsem oněměl a nevypravil ze sebe ani slovo. Docházel jsem rok na foniatrii v Kaprově ulici a znova se jako batole učil slabikovat. Po Hemingwayovi to byl sešup o deset levelů.
V rámci tzv. Velkého knižního čtvrtka představilo nedávno nakladatelství Vyšehrad knihu Čas mého života. Je naprosto jasné, že z výše zmíněných důvodů jsem si ji musel okamžitě koupit a přečíst. Toužil jsem poznat svého odvěkého trapiče zblízka. Tuto autobiografii totiž sepsal krátce před svou smrtí spisovatel Jerome Klapka Jerome (1859–1927). Je s podivem, že ačkoliv Tři muži ve člunu vycházejí prakticky neustále v nových a nových překladech, životopis jejich autora se dočkal české verze (i díky překladateli Milanu Žáčkovi) až letos, více než devadesát let od svého vzniku.
Chtě nechtě jsem nucen uznat, že byl Jerome Klapka Jerome skvělým pozorovatelem. V knize je barvitě vylíčená atmosféra viktoriánské Anglie a drobnokresebně zachycený Londýn na přelomu minulého a předminulého století. Mě ale zajímalo, jak to bylo s těmi třemi muži.
Bylo to takhle: Napsal jsem je v Chelsea Gardens… Zpočátku jsem neměl v úmyslu psát humornou knihu. Nevěděl jsem, že jsem humorista. Nikdy jsem si tím nebyl jistý. Ve středověku bych byl nejspíš potulný kazatel a skončil na hranici nebo na šibenici. Mělo v ní být místo pro humorné odlehčení, ale měl to být příběh o řece Temži, její scenérii a historii. Právě jsem se vrátil z líbánek a měl pocit, že všechny starosti světa pominuly. Rozhodl jsem se, že humorná odlehčení napíšu nejdříve – abych je měl takříkajíc z krku. Poté, už ve střízlivém rozpoložení, jsem se měl pustit do scenérie a historie. Jenže k těm jsem se nedostal. Přesto se mi s neochvějným odhodláním před závěrem knihy podařilo napsat nějakých dvanáct historických pasáží a zapracovat je po jedné do každé kapitoly, a F. W. Robinson, který knihu vydával na pokračování v Home Chimes, většinu z nich bez meškání vyškrtal… Když se nad tím zamýšlím, ona kniha byla opravdu příběhem, historií. Nemusel jsem si v ní nic představovat ani vymýšlet. Výlety ve člunu po Temži byly mou oblíbenou kratochvílí ode dne, kdy jsem si je mohl dovolit. A prostě jsem jen zapsal věci, které se staly.
Další věc, která mi od dětství vrtala hlavou, je české slovo klapka ve spisovatelově jménu. V Čase mého života jsem konečně našel odpověď, ale proč bych si i já nemohl zahrát na zlomyslného trapiče, takže tady jsou tři varianty:
a) první překladatel Ladislav Vojtig svévolně počeštil autorovo skutečné příjmení Clapp;
b) jde o hold maďarskému generálovi Györgymu Klapkovi;
c) při své návštěvě v Paříži se stal spisovatel svědkem historické události a dělal bratrům Lumièrům klapku při filmování příjezdu vlaku na nádraží.
Vylosovaného výherce naučím pakovat si kufr na cesty.
Jerome Klapka Jerome
Jerome Klapka Jerome Čas mého života
Vyšehrad
Jerome Klapka Jerome: Čas mého života
