Jak dnes učit umění? Adéla Komrzý a Tomáš Bojar natočili film Zkouška umění

Komrzý: Asi tři roky zpátky mě oslovila sama AVU, chtěli něco natočit k výročí založení školy. Ale nepřišla jsem na to, jak to udělat zajímavě. Šla jsem nabídku odmítnout. Nicméně na té schůzce se mi zničehonic vybavil dokumentární film Claire Simonové Přijímačky a já si uvědomila, že točit přijímací řízení coby celovečerní dokument by mě lákalo. A oni na to kývli.

Následně jsem oslovila Tomáše. Chtěla jsem si zkusit spolupráci s nějakým kolegou dokumentaristou a věděla jsem, že Tomáš má bohaté zkušenosti s natáčením ve vícero štábech. A když jsme o tom spolu mluvili, vypadlo z něj, že si sám dlouho chtěl zkusit natočit přijímačky na uměleckou školu, jen si myslel, že to žádná škola nedovolí.

Bojar: Proces talentových zkoušek mě vždycky fascinoval. Přišlo mi, že by skrze něj šlo na relativně malé ploše v živelných a uvěřitelných situacích ukázat něco obecnějšího. V tomhle případě to, co v naší zmatené době znamená umění. Pro koho a proč je dělat, co tím umělci vlastně sledují. To jsou mimochodem všechno otázky, které si sám kladu i v souvislosti s vlastní tvorbou.

Přijímačky navíc tohle všechno nabízely, aniž bychom na to museli nějak tlačit, což mě vždy už z principu zajímá. Připadá mi důležité se coby filmař něčemu otevřít a něco pozorovat, ale nijak to násilím neformátovat. S Adélou jsme to viděli podobně a kupodivu nám bylo natáčení ze strany AVU umožněno.

Komrzý: Pamatuju si, že když jsem jim to navrhovala, sama jsem si říkala, že je to docela odvážné. To není jen tak, něco podobného umožnit. Navíc v době, kdy mají instituce obecně tendenci se spíš uzavírat. Říkala jsem jim, že když do toho půjdou, bude to i gesto otevřenosti, a že se možná můžou dozvědět též něco o sobě. Což se soudě podle jejich reakcí na hotový film snad povedlo.

Bojar: Postavou filmu je i pedagog a malíř Vladimír Kokolia. Když vyšel z projekční místnosti, řekl pozoruhodně přesnou větu: „To je hezký, že si tady na té AVU ještě všichni ve všem nerozumíme.“ V tom je hluboká pravda. Pluralita přístupu je strašně důležitá, a myslím, že náš film tu pluralitu ukazuje.

Osobně se bojím falešné jednoty. Vezměte si, jak se v posledních letech pořád dokola vedou ty otravné řeči o rozdělené společnosti. Prosím vás, kdy rozdělená nebyla? Taková Havlova Audience ze sedmdesátých let je přece modelový příklad rozdělené společnosti! Mě děsí spíš společnost sjednocená. Volat, že v jednotě je síla, dává smysl jen v mezních situacích, typicky když se spojujeme proti nějakému velkému zlu. Jinak je ale zcela přirozené, že na stejné otázky nemáme stejné odpovědi.

Jestli je dnes něco problém, pak že často nejsme schopni skutečného dialogu. A AVU je v tomhle myslím pořád trochu výjimka. Natáčeli jsme pedagogy ze tří různých ateliérů s velmi různými přístupy k umění i uchazečům. A všichni se byli schopni mezi sebou i s těmi mladými budoucími umělci bavit.

Komrzý: Chtěla bych mít možnost udělat podobný film i v jiné době. Třeba před těmi dvě stě dvaceti lety, kdy byla AVU založena, a třeba v padesátých letech minulého století. A porovnat, jak se proměňovala role umění v různých společensko-politických kontextech. V tom mi to přijde jedinečné, že jsme zaznamenali jeden konkrétní rok, konkrétní dobu.

Bojar: Nebo film natočit tentýž rok, ale třeba v Anglii. Například ateliér Dariny Alster a Kateřiny Olivové pořád představuje v českém kontextu svého druhu progresivní experimentální laboratoř. Na AVU je jeden, ale mám dojem, že na některých západních uměleckých školách už takové tvoří většinu. Možná malinko přeháním, ale třeba grafický ateliér Vladimíra Kokolii by tam se svým přístupem byl v těžké menšině. Představa, že je stále ještě potřeba zvládnout kresbu figury a že to může být k něčemu dobré, se na Západě postupně vytrácí.

Komrzý: Každý ze tří námi sledovaných ateliérů k tomu přistupuje jinak. Troufám si říct, že například v ateliéru nových médií, který vedou Darina a Kateřina, se hranice mezi pedagogem a studentem vědomě stírají. Nebo se vzájemné vztahy otevřeně snaží definovat. Jejich cílem je vytvořit komunitu či kolektiv, kde učitel nebude nějaký mistr, ke kterému se má vzhlížet, a výuka bude probíhat v dialogu. U Vladimíra Kokolii je to jiná situace, on je spíše tím mistrem, zároveň ale neustále svou pedagogickou roli reflektuje, je to živý proces. V jiných ateliérech to může být nastavené i jinak, nicméně napříč všemi prostupuje společná podstatná otázka po smyslu.

Bojar: I Kateřina s Darinou jsou ale ve finále připraveny vůči uchazečům přitlačit! Vyznávají koncept nehierarchického ateliéru, komunity, ale i v ní je důležité občas uplatnit přísný pohled na to, co dané dílo říká a proč to říká. V našem filmu je koneckonců scéna, kdy Darina jedné uchazečce jasně vysvětluje, že na otázku, proč dělat umění, nelze jednoduše odpovědět „protože můžu, protože chci“. I v tomhle ateliéru je slovo pedagoga v nějakém ohledu stále důležité.

Komrzý: Darina tam docela přesně a výmluvně říká, že je důležité vědět, co vlastně na tom světě chceme uměním probouzet. Což mi přijde jako jedna z nejpodstatnějších vět, která ve filmu zazní a která zastřešuje celé umělecké vzdělávání.

Bojar: Jsem obecně skeptický vůči různým dobovým klišé. V jednu dobu se hodně začalo mluvit o komfortní zóně, že ateliér má být safe space. Přiznám se ale, že jsem z některých uchazečů cítil, že bezpečný prostor sice vyžadují, ale jen pro sebe. Svou tvorbu pojímají naopak útočně a agresivně. A když se setkali s kritikou, často reagovali podrážděně, že si přece můžou dělat, co chtějí.

Samozřejmě, onen diskomfort je nutné udržet mimo osobní rovinu, na rovině věcné. Jinou cestu pro umělecké školy ale nevidím. Nevěřím, že se bez toho, abyste nějaký diskomfort zažili, můžete jako umělec někam posunout.

Ostatně Vladimír Kokolia to v našem filmu krásně říká. Když jedna uchazečka prohlásí, že dělá umění tak, jak ho cítí, zeptá se jí, jestli to není trochu samozřejmé. Všichni přece něco cítíme. Nestálo by za úvahu dělat něco, co třeba úplně necítím, kdy se musím trochu přemáhat?

V tomhle jsem možná duší boomer. Mám pocit, že život sám je v řadě ohledů nevyhnutelně diskomfortní a že v některých situacích je správnější to přijmout než s tím nějak uměle bojovat.

Komrzý: Pokoušejí se popasovat se složitými výzvami, které svět přináší. A snaží se k nim přistupovat obezřetně, citlivě. Říká se o nich, že jsou generací sněhových vloček, a asi to sedí. Jak ve vztahování se ke světu, tak k sobě samým. Cítila jsem z nich určitou křehkost, ale právě i ten zájem o věci okolo.

Bojar: Já bych je asi taky nejraději objal – i když si nemyslím, že to bude někdy lepší. Tu víru nesdílím. Takže bych se s nimi snažil normálně, otevřeně bavit. A náš film myslím ukazuje, že to pořád nějak možné je. Byť jinak žijeme ve světě permanentního míjení, kde si každý vede to své a spolu už nemluvíme, maximálně se naše liberální ega překřikují. Přijímačky na AVU se mi ale zdály jako platforma, kde pořád ještě může šedivějící pedagog najít společnou řeč s rozjetou teenagerkou.

Bojar: Během práce na filmu jsem poznal, že většina uchazečů už vůbec nechodí do galerií a obrazy si primárně prohlíží na displeji mobilního telefonu. S tím se absolutně míjím. Umělecké dílo přece obvykle nemůžete zredukovat do fotky na Instagramu! Samozřejmě chápu, že ne vše lze vidět na vlastní oči, ale ten dosavadní formát knižní reprodukcí mi přišel mnohem přijatelnější.

Komrzý: Myslím, že jsem se naopak dokázala napojit na jejich citlivost i kritický přístup ke světu. A nepřišlo mi ani, že bych se vyloženě ztrácela v otázkách hledání identity. To za mých gymnaziálních let nebylo tak naléhavé téma. Což neznamená, že to mí spolužáci před lety neřešili, jen třeba neměli dobré podmínky pro sdílení svých pocitů. Ta doba byla daleko striktnější v určitých stereotypech. Jsou to tak témata, se kterými jsem nevyrůstala, a musím se k nim učit vztahovat. Ale nemyslím, že by to bylo něco nepřekonatelného, naopak mě to může v mnoha ohledech inspirovat. Třeba i v chápání sebe sama.