Izrael už nepřítele nepotřebuje, tvrdí spisovatel Avraham B. Jehošua

Po dva tisíce let jsme se museli spokojit s diasporou a jako mladý stát je Izrael nutně neúplný, svým způsobem nehotový. Vidím kolem sebe, že si mladší generace nevybudovala ke státu tak silný vztah jako jejich otcové, hlavně intelektuálové mezi nimi se touží podívat do zahraničí, studovat tam i pracovat. Ostatní ale zatím takové myšlenky nemají. Spíš říkají, že když je Izrael tak hrozně mladinký, proč z něj utíkat, když jsme si ho ještě ani neužili.

Vaše pravá identita by neměla být věcí razítka v cestovním pase. Žid může být Židem kdekoli na světě, nepotřebuje k tomu žádné speciální teritorium. Jinou věcí ale je, že pokud se odstěhujete ze své rodné země, po návratu už tam tak úplně nepatříte. Něco jiného jsou pochopitelně nucené odchody ze země, ale když budete žít jako Češka nějakou dobu v Americe, ztratíte kontakt se svou zemí, nebudete jí po návratu rozumět.

To samé postihlo Gabriela, který nevinně přicestuje do Izraele proto, aby si vyzvedl dědictví po své umírající babičce. Jenomže jako na potvoru babička nejen že se pořád nemá k tomu odporoučet se na věčnost, ale ještě se Izrael ponoří do další války. Tentokrát v Libanonu. Gabriel je vláčený událostmi i proto, že zpřetrhal drobná vlákna, nedokáže už vycítit atmosféru v zemi. Jeho potlačená národní identita ho pěkně sežvýkala.

Žít v diaspoře znamená popřít svou identitu. Pro mnoho lidí je jejich izraelství pouhým kabátem, vnější vrstvou, která se dá bez problémů odložit. Vlažný vztah k vlasti je něco, co má většina Židů geneticky zakódováno. To se nedá změnit ze dne na den, hlubší propojení se svou zemí a jazykem se vytváří po několik generací. Vědomí národní identity se přirozeně upevňuje vědomím společného nepřítele. V tom jsme my, Izraelci, dobří. Nemusíme ani moc hledat. Vám přece taky pomohlo, když jste mohli společně nenávidět Sovětský svaz. Spojilo vás to alespoň na nějaký čas.

Obejdeme se bez něj. První Izraelci se zformovali z obyvatel různých koutů světa, byli nenáviděni všude možně. Dnes už ale dokážeme fungovat i bez této scelující ideje, naopak musíme namířit síly k mírovému procesu. To je takové bezvadné plakátové, řečnické motto, ale po odchodu z halasných rozhovorů se nikdo nemá k jeho naplňování.

Jenže názor na celý konflikt neovlivní ani láska. V Milenci jsem chtěl poukázat spíš na otázku loajality. Jak můžou Arabové žijící v Izraeli zachovávat státu loajalitu, když vidí, že jejich bratři žijící jen pár kilometrů od nich umírají v bojích? Izraelci navíc v poslední době narušují křehký modus vivendi mezi etnickými skupinami i přímo v Izraeli. Přitom právě to je jeden z našich největších úspěchů – že jsme dokázali své minority dostatečně uznávat a vážit si jich. Nálada v zemi se teď ale mění. A literatura musí proti negativním tendencím ve společnosti bojovat.

Pro mě je to otázka vnitřní nutnosti. Umělci nemůže nikdo nařizovat, nakolik se má občansky angažovat. Já jako spisovatel se ale zabývám každodenní realitou, bojem o lidskou identitu. V tomto smyslu je pro mě nevyhnutelné psát o ideologických problémech. V Milenci jsem jednu část nechal odvyprávět Arabem, chtěl jsem, aby si lidé uvědomili, že takových izraelských Palestinců, jako je můj hrdina, potkávají denně spoustu, ale nestojí jim za druhý pohled. Nikdy jsem se třeba nechtěl angažovat v politice, neměl bych na to nervy. Zato poučit lidi článkem v novinách nebo na veřejné besedě, to mi jde. Umění se svého politického charakteru nezbaví. Zrovna vy byste o tom mohli vyprávět, když jste měli za prezidenta autora divadelních her. Ten se mi v čele státu dost zamlouval.

Původně jsem o něm vůbec nechtěl psát. Měl jsem rozvrženo, že knihu poskládám z několika monologů židovských postav, postava Palestince se mi do hlavy vetřela skoro násilím. Přesvědčovala mě, že její hlas je stejně důležitý jako ostatní. Nakonec se mi o něm psalo lehce. Jenže to bylo v sedmdesátých letech. Dnes bych si na něco takového netroufal, ani bych nevěděl, co si takový izraelský Palestinec o nás vůbec může myslet. Neodvážil bych se mu nakukovat do hlavy.

Určitě. Je zajímavé, že tato menšina nabývá v Izraeli síly a vážnosti. Máme třeba velmi dobré arabské spisovatele, kteří píší hebrejsky, a jejich vliv roste. Tohle prorůstání jsme v historii dělali my Židé jiným národům, teď se nám to děje taky.

Nepoužil jsem přímo slovo nevyhnutelný, ale na druhou stranu nebyl velkým překvapením. Celá židovská historie varovně blikala – něco se blíží! Nikdo ale samozřejmě nemohl čekat katastrofu takového rozsahu. Agrese se šířila Evropou jako mor, zvlášť úrodné bylo 19. století, které přišlo i se samotným slovem antisemitismus. I taková kulturní vzdělanostní centra jako Vídeň se topila v agresi, nikdo přece nemohl čekat, že to skončí jemným šťouchancem. Ovšem bez antisemitismu by se myšlenka sionismu nikdy neujala.

Dnes bych se vůbec neodvážil vyjádřit hlavní proudy v izraelské společnosti jen několika postavami. V sedmdesátých letech byla společnost víc homogenní, různé názorové skupiny byly čitelnější. Rozdíly se neprohlubují jen napříč generacemi, ale v celém národě. Kvůli útokům se radikalizovala pravice, a to nejen v Izraeli, ale všude na světě. To mi nahání strach. Izraelci by přitom neměli žít v bludu, že mír je otázkou pro ty nesnášenlivé národy kolem. Je to problém hlavně náš. Situace na Západním břehu už mohla být dávno vyřešená, kdyby Izrael ustoupil ze svého tvrdého stanoviska.

Jenže to je křesťanský mýtus. Můžete to brát, že duše rodiny Mani putuje napříč staletími, ale jinak se spíš jedná o charakter, který nepotřebuje putovat, naopak zoufale hledá místo pro to, aby se mohl usadit, zklidnit. Sám pan Mani vypráví až poslední příběh z pěti. Tehdy mohou čtenáři nahlédnout do jeho vlastního jazyka a pocitů, zjistit, jak moc je pan Mani nejistý. Ostatní příběhy jsem nechal vyprávět jinými postavami, pocit nedourčenosti se zvětšuje i tím, že druhá osoba v dialozích vždy chybí. To je pro čtenáře zneklidňující, pan Mani je provokuje. Tu a tam lze něco občas vytušit z jeho vnitřního prožívání a pohnutek, většinu času se ale musíte spolehnout na vypravěče, u nichž není jasné, nakolik jsou věrohodní. Nakolik jsou zatíženi svými vlastními předsudky. Rozhodně jsem nechtěl ztvárnit mýtus věčného Žida ze sionistického ani jiného pohledu. Křesťanů jsou miliardy, Židů milióny, početní převahu tedy mají. Mohli by si už ale nechat mýty o „zlých Židech, co urazili Krista“. Mají tady přece i jiná neposlušná náboženství.

A poslední dialog končí zoufalou otázkou pana Maniho k rabínovi, jestli smí spáchat sebevraždu. Jenže odpovědi se mu nedostane, rabín mezitím vydechne naposledy. Tato otázka a škodolibě nevyřčená odpověď zatížila rodinu Mani na mnoho generací dopředu. V předposledním příběhu spáchá potomek tohoto zoufalého otce, kterému se nedostalo rozhřešení, sebevraždu kvůli nešťastné lásce. V jiném příběhu se zas Mani zřekne své identity, v dalším svého náboženství. V prvním a nejmladším pak vypráví trochu přecitlivělá dospívající dívka Hagar své matce, že překazila sebevraždu svému tchánovi. Jenže tchán to zkouší pořád znovu, jako by ho k tomu vedlo víc než jen obyčejné neštěstí. Dívčina matka, zástupkyně racionálního vnímání, jí podobné teorie vymlouvá. Nenechavá otázka tíží potomky rodu Mani po celé věky. Nikdy na ni nedostanou odpověď.

Samotné slovo mani znamená mánie. V hebrejštině znamená jméno Mani otázku: Kdo jsem? Pro mě je on intelektuál, ale ne ten univerzitní, nepoužitelný typ, on se snaží hledat, objevovat, rozumět světu kolem sebe. Část myšlení této postavy odráží mé vlastní přemítání o světě, ale já jsem na rozdíl od něj víc zapouzdřený, buržoazní. Pan Mani je svobodomyslnější. Takový typ pohledu dnes ve společnosti chybí.

Uvědomuje si, že páchá zločin proti své víře. Cítí se jako drcený v mlýnském kole, neví, jestli chce zůstat Židem, jestli chce vůbec zůstat na světě. To je otázka, která má dopad i na dnešní Židy. Přistupují ke svému odkazu z minulosti poněkud liknavě, neuvědomují si, jak zvláštní je, že zrovna oni se narodili té hrstce přeživších.

Avraham B. Jehošua

Avraham B. Jehošua Pan Mani

Pistorius & Olšanská