Článek
Do hodinového sestřihu se ani v jeho případě nevešlo celé vyprávění, a tak i tentokrát uvádíme několik úryvků, které se na obrazovce neobjeví. Připomínáme však, že nakladatelství Host vydalo nedávno obsáhlou knihu Jiřího Voráče Ivan Passer. Filmový vypravěč rozmanitostí, která shrnuje Passerovu tvorbu a jejíž součástí je také obsáhlý rozhovor s režisérem.
Ivan Passer (1933) se záhy stal legendou patrně proto, že se spíš držel stranou. Po Fádním odpoledni (1964) se mu do Intimního osvětlení (1965) vůbec nechtělo, těšil se především ze spolupráce s Milošem Formanem a Jaroslavem Papouškem. Přesto pak v exilu uspěl samostatně, natočil patnáct filmů a dokázal si přitom udržet i svůj osobitý, s americkou kinematografií ne zrovna kompatibilní přístup. Například střílečkám se vyhýbal:
…musím říct, že až na velice málo výjimek to všechno jsou moje filmy. Protože jsem se naučil, jak taky jednat… To jsme měli docela dobrou praxi už tady odsud… Tady nešlo tak o peníze, jako o bruslení v těch ideologických mantinelech, kdežto tam jde o peníze. A musím říct, že je lehčí zápolit s těma ideologickejma překážkama než s těma finančníma, protože jedna a jedna jsou dvě, to se těžko obchází. S účetníma je těžší se hádat.
Passer učil na řadě filmových škol, přitom má vyhraněný názor na učení se filmu: Nejdřív film, a pak se o tom mluví, nikoli naopak.
…určitá taková ta nevinnost, která je výsledkem ignorance, je velice zdravá. A to právě se dělalo na FAMU, aspoň když jsem tady byl já.
A držel se toho zřejmě celý život: …řemeslo se člověk učí tím, že ho dělá… takže když mně někdo nabídl třeba TV film, tak jsem řekl jo, abych se to naučil, abych viděl, co to znamená dělat TV film. Abych to těm studentům mohl říct z první ruky. Proč jsou tak špatný ty filmy, proč jsou na jedno brdo…
Ivan Passer
A právě tenhle respektovaný režisér mluví zasvěceně o řemeslu dramaturgie: Myslím, že záleží na tom, kdo to dělá… Protože ono se to musí dělat zřejmě s láskou a porozuměním. Když se to dělá jenom chladně, podle nějaký teorie, tak to nefunguje. A taky jsem viděl Františka Daniela, kterej to dělal právě takhle, s láskou a porozuměním, a když se podíváte, co se stalo třeba v Belgii, ty jejich filmy, to je hlavně jeho zásluha. protože on tam jezdil, vychoval mladý filmaře právě tímhletím, že kladl správný otázky a dramaturgicky jim pomohl udělat z těch scénářů něco, co se dalo natočit a mělo to odezvu u diváků tam i venku. (František Daniel, 1926– 1996, byl barrandovský scenárista a dramaturg, vedl tvrůčí skupinu, učil na FAMU, v letech 1967–1968 její děkan. Po okupaci odjel do USA, přednášel na Kolumbijské univerzitě a později se stal uměleckým ředitelem Redfordova Sundance Institutu.)
Ve Voráčově knize zmíněné v úvodu uzavírá svou vzpomínku na Passera scenárista jeho prvního amerického filmu Born to Win (Zrozen k vítězství, 1971) David Scott Milton: Znám jen pár lidí, kteří znají mapu, kontury a podstatu lidské duše tak dobře jako Ivan.
Jiří Voráč
Jiří Voráč Ivan Passer. Filmový vypravěč rozmanitostí
Host