Italo disco i baroko. O porevoluční architektuře bank a spořitelen

Velkoformátová plnobarevná publikace přináší portréty třiadvaceti spořitelen a tři kontextové kapitoly rozmístěné na začátek, doprostřed a na konec knihy.

První je ekonomická a popisuje jednotlivé fáze hospodářských reforem či pokusů o ně od šedesátých let 20. století do nultých let 21. století – od Oty Šika přes normalizační zpátečku a perestrojku po transformaci a konec bankovního socialismu privatizací bank.

Uprostřed Chrámů peněz najdeme druhou kontextovou kapitolu věnovanou globálnímu vývoji postmoderní architektury, ovšem s minimálním československým přesahem.

Závěr publikace pak patří příspěvku Lukáše Pilky, který popisuje grafický design platidel, neohrabaný zrod vizuálních identit bankovního sektoru nebo to, co finanční domy komunikovaly svými televizními reklamami.

Na první pohled kniha vábí mixem progresivního vizuálu a opomíjeného a zároveň všudypřítomného tématu devadesátek, ale též příslibem předchozích publikací BiggBossu – nejenom kultovních Kmenů, ale třeba i skvělé kolektivní monografie Hotel Praha nebo unikátního dvousvazku Architektura 58–89. Na druhý pohled nicméně přichází zklamání a pocit narychlo spíchnutého fráčku za nemalý peníz.

To se týká především zmíněných kontextových kapitol, z nichž trčí jejich kompilační charakter. Kdokoli, kdo o téma ekonomických dějin (respektive postmoderní architektury) někdy zavadil, si nanejvýš informace zopakuje, přičemž během četby desítek stránek může snadno zapomenout, o čem že vlastně čte monografii. Postřehy propojující specifickou estetiku polistopadových bankovních domů a společenské podmínky jejich realizace jsou spíše skrovné – hodně se spoléhá na to, že si čtenář věci dovodí sám. V tomto smyslu nabízí satisfakci až kapitola Lukáše Pilky.

Nelze si odpustit ani povzdech nad grafickým řešením publikace (Martin Groch a Jakub Samek) včetně členění textu (mimo jiné stejný font i velikost pro mezititulky a text) nebo popisků fotografií neprakticky shromážděných až na konci knihy, ale i nad samotným výběrem obrazového materiálu.

Jedná se převážně o přetisk dobových propagačních tiskovin, začasté v příliš nízkém rozlišení. Nazvětšované katalogy nábytkářských firem sice evokují kancelářský styl své doby, ještě silněji ale marnotratný manýrismus grafického řešení knihy. Publikaci schází bohatší kontextově uchopený obrazový materiál, jenž by podchytil souvislosti v textu třeba i zmiňovaných příkladů staveb s jejich českými variacemi. Najdeme tu jen minimum technických ilustrací nebo srovnání stavu před a po, která text často tematizuje.

Jistě, to vše by vyžadovalo moc práce, na kterou nejspíš nebyli lidi nebo peníze. Škoda.

Přesto by absence koncepčního a metodologického uchopení tématu neměla zájemce o „oktagony a zlaté rámečky“ úplně odradit. Jana Pavlová se v kapitolách věnovaných konkrétním stavbám projevuje jako zasvěcená pozorovatelka i zdatná stylistka. Součástí portrétů staveb jsou v některých případech též rozhovory s architekty, kteří přibližují nejen svůj interpretační záměr, ale také étos doby, v níž se stavělo: většinou s velkorysým investičním apetitem bank i nebývalou tvůrčí svobodou.

Zvláště pro raná devadesátá léta bylo příznačné nejen to, že tvůrčí energie, donedávna deprivovaná politicko-ekonomickými okolnostmi, kdy takzvaně „nic nešlo“, najednou doslova vybuchla, ale typický byl též pocit, že na Západě se mezitím „všechno stalo“. Variabilita možností si podávala ruku s tím, že nikdo vlastně nevěděl, jak má taková banka vypadat.

Autorka se zde nechává vést empatií a až nostalgií po podivném světě, který si pamatuje z dětství a který mizí s tím, jak přišly bankovní privatizace, globální ekonomická krize a také digitalizace, kdy architektonicky opulentní pobočky ztrácejí smysl. Naopak nastoupila unifikace, striktní dodržování uhlazených korporátních identit a úsporné provozy, které dělají radost zejména akcionářům.

V tomto zachycení konkrétního okamžiku tuzemské architektury je kniha nejvýživnější.

A nakonec lze i z hlušiny písmen kontextových kapitol vykutat určitou interpretaci, kterou autorka v souvislosti s devadesátkovými chrámy peněz nabízí.

V rekonstrukci toho, co představovalo dobově preferovanou estetiku vymezující se proti socialistické produkci, stojí za to citovat Václava Havla (z rozhovoru z roku 1993 pro časopis Architekt): „Mám rád secesi a surrealismus a vůbec imaginativní umění, mám rád určitou grotesknost, obskurnost a zároveň útulnost a zabydlenost.“

Stejný Havel se zároveň svými slovy o „králíkárnách“ stal nejslavnějším „opovrhovačem“ výstavbou panelových sídlišť.

Prezidentský estetický lakmus v zásadě zachycuje to, co se po roce 1989 mění: utichá výstavba široce dostupného „ošklivého“ bydlení i velkých veřejných progresivních staveb typu Nové scény Národního divadla od Karla Pragera či žižkovského vysílače od Václava Aulického. Města se nově rozrůstají sídelními kašemi a satelity katalogového bydlení, periferie měst postupně okupují logistické haly a nákupní centra, urbanisté přestávají považovat veřejný prostor za hodnotu – na rozdíl od všudypřítomného privatismu.

O to podivuhodnějším indikátorem společenských iluzí jsou právě tehdejší realizace bank a spořitelen – ony často ironizované a odmítané divoké architektonické kvítky.

Pavlová v jejich genezi nachází inspiraci na Západě již uvadající postmodernou, které se tam dostává kritiky coby populisticky komerčního stylu podřizujícího se neoliberalismu a spekulativní „casino economy“, ale zachycuje rovněž porevoluční pokusy o navázání spojení s tradicí „domácího“ meziválečného funkcionalismu, nebo dokonce s barokem.

Kromě příznačného využívání prvků typických pro sakrální stavby (kupole, zlacení, někdy skutečně barokizující a historizující dekor, různé konstrukční zbytnosti suplující funkci talismanu) se tu využívá soudobých technologických možností (nutností) high-tech architektury v příhradových konstrukcích, rozsáhlých prosklených plochách či obkladech.

Jak Pavlová trefně popisuje v kapitolách věnovaných konkrétním stavbám, banky měly často vypadat „jako něco“: jako divadlo, bazén, chrám, nemocnice, italská diskotéka nebo dekadentní nevěstinec… Zatímco někdy v architektonickém pojetí převážil koncept občanské stavby v otevřenosti, prosvětlenosti či rozměrech, jindy se prosadilo obskurní řešení vskutku odpovídající realitě toho, že se v devadesátkách „zhaslo“.

Asi nejsugestivnějším příkladem je interiér někdejší spořitelny v dolní části Václavského náměstí, kde původní rondokubismus vybujel v přeludný zrcadlový labyrint, v němž z příšeří pableskovaly bodové osvětlení i odlesky mramorů a interiérových prvků z barevných kovů.

Pro autorku ale není tehdejší dobová architektonická změť záminkou k estetickému moralizování, je schopná ocenit stavby, které si udržely odstup od nabubřelosti a arogance své doby.

Například dnes zpustlá „stavebnicová“ neofunkcionalistická spořitelna v Táboře od Vladimíra Štulce a Jana Vrany či ironizující kombinace kontrastních hmot v českobudějovické spořitelně na Pražské třídě podle návrhu Dagmar Polcarové, který komunikuje i s něčím natolik normalizačně příznačným, jako je sousední boletický panel.

Monografie Chrámy peněz rozhodně není žádným uzavřeným výkladem, spíše provokuje k pozorování střetů mezi pozdně modernistickými přístupy a antimodernistickým eklektismem privatizačního stylu, mezi celospolečenským rituálním zavrhováním nesmiřitelné šedohnědi brutalismu coby „komunistických staveb“ a histrionskou oslavou barev a patvarů s šípkovským hradním vzorem.

Jana Pavlová i přes zmíněné výtky napsala knihu, která může pošťouchnout naše současné, mnohdy krátkozraké estetické sebevědomí, často vyrůstající jen z toho, že jsme po třiceti letech dokázali odmítnout nejskurilnější výplody devadesátek.