Článek
V šedesátých letech jste s expedicí Lambaréné navštívil řadu afrických zemí, od Egypta po Gabon. Zastavil bych se u zemí „černé Afriky“. Jak to tam vypadalo tenkrát, v době rané nezávislosti a jistě i velkých očekávání?
Osmiměsíční cesta přes dvanáct afrických zemí se zdravotní pomocí do Lambaréné pro mne nebyla první přímou zkušeností s Afrikou. Patřil jsem k té evropské mladé generaci, která upřímně vítala do mezinárodního společenství rychle přibývající nezávislé africké země a přála jim úspěšný rozvoj. Pustil jsem se do studia afrických dějin, jazyků a kultur a jako aspirant filosofické fakulty jsem dostal možnost navštívit Ghanu a Mali. Prvotní nadšení z nezávislosti pomalu opadávalo, vyvstávaly krizové momenty, vojenské převraty deptaly naději na demokratický vývoj. Náladu rozvážně kritických odborných kruhů vyjádřila tehdy pregnantně kniha Reného Dumonta Černá Afrika špatně vykročila. Přesto přetrvával opatrný optimismus a na naší cestě do Lambaréné v roce 1968 jsem se s ním setkával i na africké půdě.
Existuje i dnes v černé Africe nějaká vyhlídka na to, že bude líp?
Situace se vždy lišila podle jednotlivých zemí. Za dobrý příklad bývá často uváděna pokojná a prosperující Botswana. V roce 1994 prožila Rwanda otřesné týdny genocidního vraždění, zatímco v tomtéž roce v Jižní Africe dokázali pokojně přejít od apartheidního režimu k všeobecné demokracii ,,duhového národa“. Netvrdím, že ustavili ideální poměry, ale určitě ukázali, že i velmi složité rozpory lze s rozvahou řešit. Dnešní krizi, projevující se tisíci běženců, vyvolaly a rozjitřily v několika zemích v různých směsích přírodní i sociální příčiny: ničivé sucho, bída, tyranie a násilí, bezprostřední ohrožení životů. Afričané čelili v dějinách těžkým přírodním podmínkám početnými rodinami, dnes se jim však trvající populační růst stal zároveň hrozbou. V zápase s nepřízní přírodního i sociálního prostředí si vypěstovali silnou fyzickou i mentální odolnost a převážně optimistickou náturu. Dnes ale ti, kteří již skutečně doma nemohou dál, potřebují pomocnou ruku. Ovšem pravda také je, že některé uprchlíky inspirují spíše lákadla evropské kvality života, o nichž je bohatě informují moderní sítě.
Co například Eritrea, kde vládne tvrdá diktatura a jejíž občané tvoří velkou část současné imigrační vlny? Patří Eritrejci mezi ty, kteří „nemohou dál“ a mají v Evropě dostávat azyl?
Eritrejci se vyprostili z područí Etiopie třicetiletou válkou. Když v době téměř všeobecných liberalizačních změn dosáhli referendem v roce 1993 nezávislosti, v zemi se ujal moci autoritářský režim, který ji zatáhl do nové krvavé války s Etiopií v letech 1998 až 2000. Napětí a potyčky trvají dál, Eritrea nemá dobré vztahy ani s Džibutskem, o rozloženém Somálsku není třeba mluvit. Autoritářský režim prezidenta Afwerkiho pod záminkou stálé válečné hrozby dosud nedovolil celostátní volby, netrpí nezávislá média a obyvatele od 18 do 50 let, muže a neprovdané ženy, nutí do takzvané národní služby, která kombinuje vojenský výcvik s tvrdými nucenými pracemi. Tím se sice buduje infrastruktura a zabezpečuje hospodářský růst, ale spolu s hrubým přezíráním lidských práv to Eritreji vyneslo přiléhavé přirovnání k Severní Koreji. Lidi přistižené při pokusu o emigraci režim krutě trestá. Jeho oficiální mluvčí představují celý problém s utečenci jako převážně lživé spiknutí etiopských a jiných nepřátel. Krutost vládní moci kritizují i církve. Křesťanství, jež vyznává polovina obyvatelstva, už má dnes i mučedníky. Obecné důvody poskytovat Eritrejcům azyl zde tedy určitě jsou.
Jak s mírným odstupem hodnotíte vlnu tzv. arabského jara? Nebyly myšlenky šířené často internetem nakonec příliš rychlé – rychlejší, než na co byly společnosti v severní Africe a na Blízkém východě připravené?
Ano, narazili jsme na citlivé místo churavějícího organismu. V zemích, kde v roce 2011 došlo k revolučním změnám, pociťovaly velké části společností, zvláště mládež, potřebu odstranit místní, již dávno přesluhující nejvyšší činitele. Jejich nekonečně dlouhou nehybnost považovaly za hlavní příčinu všeobecné sklerózy, která nedovoluje postoupit k lepší kvalitě života – třeba podle západních vzorů, o nichž mladé informoval internet a další rychle se šířící média. A tak do hry vstoupily sociální sítě. Řečeno zjednodušeně: na Facebooku se navzájem neznámí spoluobčané dohodli na potřebě změny, na Twitteru si řekli: Zítra v poledne na Tahríru a přes YouTube pak do světa vyslali obrazy demonstrujících davů. Mysleli jsme si, že to znamená cestu k široké občanské participaci na obrodě doposud vertikálně řízených společností. Brzy se ale ukázalo, že sociální sítě mohou využít i jiné síly, pevněji semknuté a lépe organizované než náhodně svolaný dav. A bohužel sociální sítě mohou sloužit také k šíření nenávisti – jak to ostatně dnes můžeme sledovat i u nás.
Jak odpovídáte na argument, že v předchozích desetiletích jsme nechávali Afričany napospas jejich problémům – sám jste zmínil například genocidu ve Rwandě –, protože jsme je zkrátka neměli na očích, kdežto dnes, kdy se kvůli koridoru, vzniklém v Libyi po faktickém rozpadu tamního státu, uprchlíci dostávají k evropským břehům, za ně najednou cítíme zodpovědnost? Neboli – neotvíráme oči příliš pozdě?
Obávám se, že je to složitější. Že západní svět je eticky bezradný, názorově nejednotný. Rozdílné zájmy a postoje přivodily vlastně už faktickou nečinnost za zmíněného vraždění ve Rwandě. Problém přílivu uprchlíků z Afriky nebo Asie se objevuje v politické publicistice i v beletrii dobrého půl století, byl už také pojat jako příznak apokalypsy. Dnes na nás bezprostředně tlačí. Názory se opět rozcházejí, v našem českém prostředí sledujeme zřetelný rozkol. Mně osobně se naprosto příčí silácké hulákání politika, který zubožené běžence neváhá označovat za ,,hordy nájezdníků“. Namístě je zdravý rozum a neselhávající srdce. Pozorně přemýšlím o varováních papeže Františka před kulturou lhostejnosti. A také o závazcích, které máme vůči Evropě a hodnotám, o nichž tak rádi hovoříme.
Luboš Kropáček
Zabýváte se výzkumem muslimských menšin v Evropě – co jste zjistil o možnostech jejich soužití s majoritou? Selhal koncept multikulturalismu, jak se o tom dnes často mluví?
Multikulturalismus nechápu jako ideál, ale jako faktický stav dnešního světa. Globalizace nás staví před podobné úkoly, ať vycházíme z jakéhokoliv kulturního zázemí. V duchu postmoderny nám pluralita setkávajících se kultur dokonce může život příjemně zpestřovat a leckdy také myšlenkově obohacovat. Očima druhých můžeme lépe poznávat sami sebe a prohlubovat to, co nás vlastní kulturní kořeny naučily chápat jako dobré a správné. Umět žít s druhými je vlastně nutné vždy a všude, ať jsou cizinci, nebo našimi spoluobčany. A co se týká muslimských menšin v Evropě: lze již bilancovat zkušenosti dobré i zlé. Média by neměla zanedbávat tu první, možná čtenářsky a divácky méně atraktivní skupinu. Většina muslimů se pragmaticky integruje do evropské společnosti a přebírá i její dobré hodnoty. Ty jim rozhodně nebrání smýšlet s úctou o vlastní rodině a o víře svých otců.
V muslimských zemích jste mimo jiné tlumočil při návštěvách prezidenta Havla, který vás požádal o „systematický výklad islámu“. Setkal jste se s podobným přístupem u jiných českých politiků?
Dnes již netlumočím, se současnými politiky nepřicházím do styku a znám je jen ze zpráv v médiích. Řekl bych, že dnešní vzrušené klima kolem imigrantů dosti zřetelně prověřuje, kdo je kdo. Přímo do učebnic politologie by jako ilustrace k tématu populismu patřily postoje a výroky těch, kteří v honbě za voličskými hlasy vyzývají k nenávisti. Ano, je to ta nejsnáze vzbuditelná emoce, tisíckrát lacinější než odpovědnost. A proto zároveň oceňuji ty politiky, kteří se snaží nalézt cesty jak pomoci, i když často přešlapují značně nerozhodně. Byl bych rád, kdybychom jako Češi, jako křesťané, jako moderní evropský národ vyšli z této krize se ctí a s čistým svědomím.