Irena Šťastná: Jak opečovávat krajinu. Literární reportáž z cyklu České bolesti

Lze jít na procházku do lesa, vzít s sebou do kapsy větší sáček na odpad a sbírat cestou to, co tam nepatří. Bohužel není možné čekat, že žádné odhozené plechovky, obaly, plasty nepotkáme.

Lze umístit jednoduchou lavičku do volné krajiny. Zrovna nedávno jsem takhle, unavená z výletu, usedla pod platan na čísi rukodělný produkt – a hned o mě zavadil vděk neznámému autorovi.

Lze zhotovit bidýlko pro dravce ve tvaru písmena T a dát jej tam, kde káně či poštolka nemají dost možností pro nezbytný rozhled. Neuloví-li dostatek, nepřežijí.

Lze dát prostorné krmítko k frekventované cestičce v parku a v létě využít tentýž stojan pro pítko. Garantuji, že užitkovost bude oboustranná. Doplňování potravy či vody ptákům se může stát kratochvílí pro rodiče s dětmi či rovnou dětské kolektivy třeba z mateřské nebo lesní školy.

Lze sebrat semenáčky z lesa, z míst, kde v konkurenci desítek sourozenců nemají šanci. Stačí přesun do nedalekých lokalit: jinde jsou nejen zapotřebí, ale dostanou i šanci, aby vůbec mohly růst.

K čemu myslet na to, kde vyrostlo obilí, ze kterého je mouka v housce, co snídám? Nač se zatěžkávat myšlenkou, zda je existence pšeničného lánu u chemičky správná?

Mít o prostředí kolem sebe zájem chápu jako nutnost. Pochopitelně vím, že velká část lidí je k témuž netečná. Jsou ochuzeni o tuhle vazbu. Pokud vůbec kdy přišli do kontaktu s podobnou myšlenkou, třeba jen dočasně vlivem rodiny či školy, vytratila se, protože ani ostatní v jejich okolí jí neholdovali.

Na druhou stranu: Nelze právě tohle užít ve prospěch věci? Máme přece vrozenou tendenci napodobovat. Chovat se stádně. Dle stylu, který je ctěn v naší tlupě i sociálních bublinkách.

Mám-li zmiňované nastavení já, je pravděpodobné, že ani můj životní partner tomu nebude příliš vzdálený. Ať už po příbuzenské, nebo kamarádské linii mohu nalézat podobně smýšlející jedince a dále se propojovat.

Tohle byla cesta, jak třeba v našem případě vznikl celý spolek. Seskupení jednotlivců nebo párů, kteří se, začnou-li fungovat dohromady, obohacují navzájem. Především však získají vlastní neodolatelnou ceninu v koncentrátu energie, jež je téměř zničehonic k dispozici pro všechny. A stačí ji jen a pouze správně nasměrovat a užít v praxi.

Výtečným přesahem bylo před devíti lety i to, že část z nás začala působit v místním zastupitelstvu. Došlo k dalšímu propojení, které znamenalo, že my investujeme čas a nápady, obec pak finance do prostředí pro existenci nás všech.

Zaměřili jsme se právě na krajinotvorné prvky. Nejen v okolí obce, i to uvnitř se počítá. Výsledkem společné snahy bylo třeba krásné dětské hřiště, jež vzniklo na základě návrhů samotných dětí, které jsme provedli procesem prototypování jednotlivých dřevěných herních prvků. Ano, jedna z nás se profesně věnuje architektuře a svou profesi nezapře, naopak ji propaguje už u nejmenších.

Později jsme iniciovali využití vzrostlých a ve vichřici padlých kmenů stromů pro rozsáhlé broukoviště v místním parku. Také jsme se věnovali orbě části louky a vznikla nádherná motýlí louka s hmyzím hotelem uprostřed. Koncept péče od nás převzala i jedna městská část v blízkém městě. Ano, jeden z nás je ekolog.

Ze stejného zdroje, tedy místního stromu, který už musel být pokácen, vznikla díky oslovení regionálního umělce objemná socha ještěra. Tvůrčí proces probíhal celé léto v našem parku, lidem před očima. Dodnes dominuje tato socha místnímu rozcestí a slouží jako orientační bod i artefakt pro posilování a šplh menších dětí. Jak lze tušit, někteří z našeho spolku mají pro změnu blízko k umění.

Mohutný potenciál představovalo vtažení dobrovolníků do našich akcí. Klíčové pro nás bylo pokusit se propojit je niterně s místem, kde žijí, se zdejší krajinou, a pomoci tak tomu dříve sotva uvědomovanému oboustrannému vztahu.

Jakožto spolek jsme iniciovali například vysázení aleje, ve které si každý z oslovených adoptoval vlastní strom. Realizace proběhla ve spolupráci s obcí, na jejímž pozemku se výsadba udála.

Přesah byl v tom, že šlo o vůbec první snahu narušit kdysi kolektivizací scelené lány. Stačilo nahlédnout do historických map a najít původní polní cesty, jež v majetku obce zůstaly.

Dohoda se zemědělci byla sice zdlouhavější, ale snad jen proto, že bylo nutné vybřednout ze stereotypu a zažitého směru orby. Přece jen nedozírný lán jsme naší alejí rozčísli vejpůl.

Vztah mezi dobrovolníky a jejich stromy postupně sílil i díky tomu, že každý si strom zasadil vlastníma rukama. Následně si oslovení vymysleli citát, sdělení, které jsme laserem vypálili na dřevěné tabulky ke každé sazenici. Visí u stromů dodnes. Mnozí kolemjdoucí si je se zájmem čtou.

Pravidelně na jaře a na podzim organizujeme setkání ve vybranou neděli, kdy společně sekáme trávu v celé aleji nebo mulčujeme, hnojíme, stříháme stromky, obnovujeme oplocenky, natíráme lavičky, které máme na konci aleje u travnatého ostrůvku s trojicí vzrostlých lip, nebo slavnostně odhalujeme panoramatické tabule. Děti u toho pouštějí draky anebo běhají po okolním poli. Závěrem se podělíme o buchty, poklábosíme a rozejdeme se.

Stačí dvakrát ročně, v součtu pouhých šest hodin času. K tomu jen hromadně e-mailem připomínané, ale jinak individualizovaně řešené zalévání při horkém počasí.

Nyní máme před sebou šestou sezonu. Všechny stromy na sto padesáti metrech délky aleje jsou v kondici a přežily zimy i větry severního svahu. Zájem přibližně padesáti zúčastněných nepolevuje. Ba co víc, místo na sebe nabaluje anonymní kolemjdoucí. Ti si přicházejí vychutnat samotu, emoci opečovávaného místa, malebný výhled až do Polska a zvuk větru, nebo chtějí jen tak posedět a zastavit se.

A fakt, že v anketě Alej roku, kterou pořádá organizace Arnika, se naše alej před třemi lety umístila na třetím místě v Moravskoslezském kraji, je pro nás milou zpětnou vazbou, že naše úsilí má smysl i pro další lidi.

Možná stojí za zmínku, že jsme do uvedené iniciativy zapojili velmi různorodé jedince. Kamarádku, vdovu s dvěma dcerami, která bydlí ve městě v bytě a chtěla mít důvod pro pobyt na venkově a v přírodě. Rodinu, jež v minulosti obdělávala blízkou půdu a kolektivizací to skončilo. Strom je pro ně důležitým symbolem vyrovnávání se s tímto bolestným obdobím. Uvědomili si totiž zásadněji mnohaletou vazbu konkrétního životního prostoru na vlastní rodinný klan. A to přestože jde již o vnučky těch, kterých se toto trauma týkalo bezprostředně.

Další je do obce nově přistěhovaná paní, která strom věnovala zemřelé sestře. Stejně to cítila i čtveřice dalších rodin, jež věnovala sazenice rovněž zemřelým příbuzným, předkům, nejvíce dědečkům a otcům. Jiní mají na dřevěných tabulkách texty směrované naopak do budoucnosti, ke svým dětem nebo smyslu života vůbec.

Konečně se tak dopracovávám k zásadnímu rozměru. Pokud nám totiž věci nebo činy dávají smysl, jsme ochotni se k nim upnout a konat do úmoru. Snad proto, že aspoň chvilkově zahlédneme, vycítíme výraznější hloubku a přesah. Je to možná jednorázové, ale přece jen východisko z mnohaletého pinožení za položkami, které v našich očích během života onen základní smysl či obyčejný důvod k existenci postupně ztrácejí.

Jednoho dne jsem jela navštívit známého do města a náhle si uvědomím, že stojím uprostřed sídliště. Rozhlédnu se. Kolem je zima ve své mokvavé verzi. Křičí na mě estetika hrocené ostrosti rohů, stereotypních linek, únavných barev. Dovedu pochopit, že od někoho, kdo je tomuto prostředí dlouhodobě vystavován, nelze čekat niterný zájem o kultivaci prostoru kolem sebe. Přesto věřím, že touha může vyrůst klidně i z frustrace nebo právě z absence vztahu ke konkrétní krajině.

S první úspěšnou zkušeností s ovocnou alejí vklíněnou mezi pole nám ve spolku vzrostla chuť k dalším činům. Pár následujících let jsme zkoušeli ještě jiné modely.

Výsadbu stromů v jiném místě, podél cestičky mezi poli, od obnovené studánky na kraji lesa až do vedlejší obce. Znovu šlo o práci s dobrovolníky. Přestože tentokrát byl žádán jen podíl na výsadbě, protože průběžnou péči řešíme už my sami za spolek.

A pak přichází nová varianta: propojení s obcí a firmou, jež se sázení věnuje profesionálně. Stále se však držíme dobrovolníků, přestože se tentokrát už rekrutují ne mezi známými a kamarády, ale plošně z obyvatel celé obce. Světe, div se, přicházejí sami. Věří nám, vidí výsledky našeho předchozího snažení, chtějí se zapojit, mít podíl vlastních emocí na práci, v níž vidí přínos.

Na naše poslední sázení ve třech lokalitách dorazili jak jednotlivci, tak rodiny, ale především celé věkové spektrum od dětí po seniory. Klíčové však je, že zde byli přítomni i mladí lidé ve věku kolem dvaceti let. Ve svátek a při nevábném mrazivém listopadovém počasí je pětadvacet ochotníků jednoznačným úspěchem. Péči o tato nová stromořadí podél příjezdových cest do vesnice už na sebe po výsadbě přebírá obec. A my máme tímto zvládnuto osázení sedmé lokality.

Je ale na čase prozradit chybu, která nás dostihla. My, lidé v našem spolku, jsme se nedávno přistihli u vyčerpání. Vyčerpání nápadů i energie. Po deseti letech plného nasazení není divu. Na druhou stranu je to mrzuté. Poslední rok už jen přežíváme, občas se sejdeme, zuby nehty držíme aspoň pár pravidelných aktivit, zbytné jsme opustili.

Proč? Už to tušíme, možná i víme. Nepěstovali jsme si následovníky. Nepřemýšleli jsme nad tím, že jsme zhruba stejná generace s podobně starými dětmi, což může být rizikem.

Samozřejmě – naše děti byly svědky téměř všech našich aktivit v péči o krajinu, ale jejich posláním je opouštět rodinná hnízda, nikoli bezprostředně následovat rodiče. Možná vklady zúročí, ale nelze to čekat dříve než za takových deset patnáct let.

Znamená to návrat k tomu, co zvládá jednotlivec. Tedy je-li natolik uvědomělý, aby krom vlastní zahrady či balkonu dovedl navnímat, že je potřebný i ve volné krajině. Kruh se uzavírá a každý z nás stojí u volby. Chci krajině, v níž žiji nebo do které jedu na výlet, čímkoli přispět? Přestože je lákavější strávit odpoledne na gauči, přestože za to nic hmotného nezískám?

Nezískám, ale nehmotného je v nabídce dostatek. Pocit sounáležitosti. Uvědomění si zranitelnosti veškeré krajiny, pro niž mohu i drobnými činy udělat mnoho. Nebo dokonce neuhasínající a dlouhodobější pocit vděku, že vůbec mohu mít kolem sebe krajinu, která je prostorem pro život jiných i život můj.