Článek
Být slavným spisovatelem už dávno není role pro introvertní lyriky; nečekejte žádné romantizující výjevy z potemnělých kaváren a touhu obsáhnout víc než život sám do úsporného díla. Světový spisovatel dnes musí umět přijímat obdiv zástupů, což vyžaduje náturu rockera, a odrážet výpady intelektuální obce, jíž takový humbuk vůbec nehoví. Michael Cunningham to všechno umí – odžitý rock´n´roll by mohl prodávat na váhu a jeho literárně-teoretické zázemí nejlépe shrnou dvě slova: profesor a Yale. No, ale já to teď asi nedočtu.
Na herce blábolící o vztazích (v horším případě o politice) a na zpěváky zachraňující zeměkouli jsme si už zvykli. Zvykli jsme si taky na zpívající politiky i mírotvorce s dramatickými vlohami. Jedné kategorii estetického prožívání ovšem můj mozek vzdorovat nepřestává: sebeprezentaci spisovatelů. Ne, že bych jim to, nedej bože, nepřála – za kus práce kus obdivu, a ještě větší kus marketingu. Jen ten čtenářský zážitek pak zvostává jaksi… vykastrovaný. V horším případě sebetrýzní posledního opravdového introverta s řečovou vadou, kterého nakladatel přinutil přednést kus vnitřního monologu včetně autentického zajíkání, v tom lepším vám fantazii zařízne civilizované posezení s autorem, reprezentativním krasavcem, jemuž nakladatel přizvukuje filosofickým výkladem k ústřední ideji románu. A pak ta všudypřítomná servilita. Obdiv k mozku je mnohem strašlivější než obdiv k tělu – zvrhává se totiž v přitakávání.
Michael Cunningham drží v ruce panáka a já, obsažená v davu, jeho poslední román By Nightfall, který vyšel před dvěma měsíci ve Spojených státech. Jsem na straně čtyřicet, ale bohužel se průběžně dozvídám podrobnosti k historickému pojetí krásy („Nyní si vyložme úvodní citát od Rilkeho.“) a jejích odrazů v syžetu i formální kompozici knihy. Pak zažertujeme na téma „autor a jeho poměr k současnému umění“. Vedle mě se tlačí žena s blíže neurčenou sociální poruchou, která pod paží třímá igelitku s několika svazky Cunninghamových Hodin a dožaduje se podpisů mimo stanovený scénář akce. Jak trapné, myslíme si všichni, přitom ta paní jediná ví, co po panu spisovateli doopravdy chce. Navíc to na ní nezanechá žádné následky.
Hovor o knize se obrací v intelektuální exhibici a mě obráží kopřivka z potlačených sarkastických poznámek. Ty bývají poslední baštou mé duševní svobody, ale naštěstí jim nemůžu dát průchod. Tímhle verbálním násilím přicházím o své čtenářské právo knížku nepochopit, pochopit jinak, případně její důležité části pominout a rochnit se v margináliích! Jak teď budu s Michaelem duševně obcovat a namlouvat si, že bychom si báječně rozuměli? Jen já a on? Můj obdiv k úspornosti jeho stylu, přesnosti pozorování a obrazům, které oživuje civilními epifaniemi tak dojemnými, že si brečím na skla brýlí, končí na straně čtyřicet.
Dvacátá minuta setkání s hvězdou letí kolem a já prosím přítele, aby mě z téhle pražské besedy zkusil vyvést ven. Nedá se svítit, posvátnou úctu budu dál cítit jen k jazzovým pianistům a Haně Hegerové. A třeba k Nabokovovi, ten už je, s prominutím, spolehlivě v pánu.
Poslední ťafku sklízím z publika, když se plížím mezi židlemi. Pozvednuté obočí přítomných intelektuálek naznačuje, jak hluboce jsem zklamala, když jsem si autora osobně nevyslechla do konce. Ujíždí mi první sarkastická poznámka, úlevný výbuch frustrace pak nastává o několik minut později v kavárně Slavia (kam jinam taky chcete jít, když potřebujete chvíli nadávat na intelektuály).
Pokazili mi rande s Michaelem Cunninghamem! A to jsem si ty knížky koupila dvě…