Instituce jsou to nejlepší, co máme, říká sociolog Pavel Pospěch

Společenské jevy se vždy objevují ve větší či menší míře, takže asi nemá cenu tvrdit, že je u nás něco typického, co nikde jinde vůbec není. Mezi lidmi a tím, jací jsou, žádné hranice států neplatí.

Kde ale hranice platí, je oblast pravidel a zákonů. V některých zemích se dodržování zákonů vynucuje a přečiny se trestají, jinde se přivírají oči a věci se nechávají být. Někde se na silnicích dodržuje rychlost a jinde ne. Nemusí jít vždy o „typické češství“ ve smyslu nějaké hluboce zakořeněné povahové charakteristiky. Naopak jsou to často věci, které se mohou měnit a mění se, ať už ve volbách, v médiích, nebo v konkrétních postupech konkrétních úředníků.

Jevy, které pozorujeme v současném Česku, většinou vycházejí z nějaké kombinace kulturních faktorů a příležitostí, jež společnost nabízí.

To je zajímavá myšlenka, a pokud by platila, bylo by to krutě ironické – poté, co se postkomunistické země před třiceti lety vydaly „na západ“, se nyní v tomtéž regionu otevírá cesta pro západní země směrem „na východ“. Jestli to tak je, nedovedu posoudit. Je ale fakt, že někteří politologové a politoložky mluví o střední Evropě jako o „pařeništi populismu“. Sledují při tom kariéry politiků, jako jsou Orbán, Kaczyński nebo slovinský premiér Janša, a uvažují, co si z jejich úspěchu odnesou jejich západní druhové.

Možná ale zajímavější oblastí je vztah k institucím a pravidlům. Nedávno se v českých médiích hojně hovořilo o rozvážkové firmě, která své kurýry zaměstnává přes švarcsystém a která se nyní snaží expandovat do Rakouska. Pro odpověď na vaši otázku by bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak se takovým firmám v zahraničí daří: zda si mohou své pololegální podnikání podržet, nebo zda se musí v zemi se silným institucionálním systémem přizpůsobit místním pravidlům. Pak bychom lépe viděli, jak to s tím naším „exportem“ na Západ je.

Ano, Česko je dobré místo k životu a měli bychom si toho vážit. Už třeba proto, že v podmínkách ekonomické globalizace to není tak docela v našich rukou. Naše ekonomika je závislá na tom, jak se daří státům okolo nás, a svůj vlastní osud tedy můžeme pouze spoluutvářet. I proto si myslím, že je důležité, abychom vnímali náš současný pohodlný život v kontextu času: minulosti a budoucnosti.

Je faktem, že některé věci, které pozitivně ovlivňují naši kvalitu života, jsme podědili z minulosti: například právě silné zdravotnictví nebo mimořádně hustou železniční síť. Neměli bychom toto dědictví brát jako samozřejmost a měli bychom přemýšlet, jak využít výhody, které nám dává.

A také se musíme dívat do budoucna, kde čeká další spousta věcí, co nejsou zcela v našich rukou: od automatizace práce po neodvratnou změnu klimatu. Pokud o nich nebudeme mluvit a nebudeme se na ně připravovat, nemusí nám naše postavení místa s dobrou kvalitou života dlouho vydržet.

Zvlášť důležité je, aby v lidech nevznikal dojem, že z těchto změn někdo profituje neférovým způsobem. To by byl velký problém.

Napětí mezi individuální a systémovou odpovědí na změnu klimatu je dnes jedním z nejdůležitějších témat. Je to i linie, která rozděluje ty, kdo by chtěli proti změně klimatu bojovat: ptají se, kde začít – u sebe, nebo u nastavení systému? Já mám obavu, že ta individuální rovina dovede velmi snadno překrýt tu systémovou.

Sociolog Ulrich Beck píše, že pozdně moderní společnost přenáší zodpovědnost za systémové rozpory na bedra jednotlivce. Péče o vlastní zdraví, sloučení rodinného a pracovního života, zdravá životospráva, to všechno jsou věci, u kterých se nám říká „zařiďte se podle sebe, nikdo vás neomezuje“, ačkoli tušíme, že problémy, jež takto musíme řešit, jsou často systémové, a kolikrát bychom si přáli, aby se řešily na úrovni institucí, ne jednotlivců. S klimatickou změnou to může být podobné.

Je ovšem pravda, že se zase nemůžeme úplně individuálně vyvinit. Ta hranice mezi pociťováním individuální spoluzodpovědnosti a alibistickým přenesením zodpovědnosti na jednotlivce je velice tenká. Zdá se mi ovšem, že se čím dál víc ukazuje, že pro omezení dopadů klimatické změny je nutná změna systémová, tedy změna na úrovni struktury společnosti. A k tomu samozřejmě patří, že se teď ti, kdo by na takové hlubší změně tratili, snaží přenášet zodpovědnost na jednotlivce.

Ano. Na sociálních sítích to často vypadá, že si musíme každý den udělat názor na spoustu věcí – ale to je přece velice smutný svět, ne? Nechat se neustále odvádět k novým a novým konfliktním tématům a v sobě samém muset hledat postoje a argumenty k věcem, které se nám takto vnucují.

Přijde mi, že přirozenou protiváhou je důvěra: důvěra v druhé a také důvěra v instituce. Když nastupujete do výtahu, nepotřebujete mít názor na fungování výtahů. Prostě věříte, že funguje dobře. Víte to, protože vám to zaručují instituce a vy jim důvěřujete. Ona je to svým způsobem velice pozitivní zkušenost, nemuset si na všechno stále tvořit názor, nemuset do všeho obtiskovat sama sebe.

My jsme v téhle věci tak trochu ve vleku historie. Vybojovali jsme si v minulosti právo svobodně se k věcem vyjadřovat, a dnes to máme tendenci vnímat jako automaticky pozitivní: čím více se lidé k něčemu vyjadřují, tím lépe. A pokud se vám to nezdá, nejste správný demokrat. Ale ono to není tak jednoznačné.

Ono se to může opravdu snadno zaměnit. Co začne jako boj proti technokratické iluzi o neomylnosti vědců, se může lehce zvrtnout do situace, kdy má pravdu ten, kdo víc křičí. Ale pandemie nám přeci jen přináší specifickou situaci.

My jsme zvyklí na to, že vědecké poznání kráčí několik kroků před společností. Primární výzkum ve fyzice se zabývá možnou existencí gravitonů, ale jakákoli praktická aplikace této znalosti je v nedohlednu. Takový časový odstup mezi vědou a společností vytváří zdání robustnosti a „pravdivosti“ vědeckého poznání. Vědecké zkoumání je plné nejistoty a omylů, ale odstup mezi primární a aplikovanou vědou je skryje. S pandemií je to jiné. Pozorujeme v ní vědu takříkajíc „v reálném čase“, se všemi omyly, protiklady a neúplnými daty. Proto ona iluze neomylnosti tak snadno mizí.

Já si vážím motivů, jež za fact-checkingem stojí, ale jeho efektem si jistý nejsem. Samozřejmě, nesmysly o čipech ve vakcínách nebo o celosvětovém spiknutí zednářů se dají vyvrátit snadno, ale jakmile se dostanete ke komplexnějším – a závažnějším – tématům, začne být dělení na pravdu a lež problematické.

Je pravda, že nanoplasty představují velké riziko pro naše zdraví? Byly požáry v Austrálii bezprostředně způsobeny klimatickou změnou? Máme jadernou energii považovat za čistý zdroj? To jsou všechno otázky, které nevyřešíme tím, že rozdělíme informace na hromádku pravda a hromádku lež. Musíme se ptát, jaká máme data, s jakými kategoriemi pracujeme a tak dále.

Pokud se chceme vyznat ve světě, který je stále komplexnější, tak musíme také přemýšlet komplexně, a ne čekat, že nám někdo oddělí pravdu a nepravdu.

Těžko se však po nás může chtít, abychom si po příchodu z práce četli nejnovější studie o nanoplastech. A tím se dostáváme zpět k institucím: proto je máme. Proto máme veřejné instituce, včetně veřejně financované vědy, aby nám pomohly se v komplexním světě vyznat. Možná nejsou neomylné, ale jsou to nejlepší, co máme.