Instituce Jiří Černý. Ohlédnutí Štefana Švece za zesnulým hudebním publicistou

Druhá chvíle smrti nastává ve druhé půlce léta. Vedro začne vyčerpávat a Slunce si bere desátek. Letos vzalo jen hudbě v jediném týdnu Vaša Patejdla z Elánu, Jana Kalinu ze Sta zvířat a Jiřího Černého. K tomu se název kapely nepřipojuje. Dělal hudbu jinak.

Někdo vzpomíná na Černého statečnost, jiný na noblesu. Několik žen jsem na sociálních sítích viděl psát o jeho úžasně hlubokém hlasu. Nikdy jsem si jeho hloubku neuvědomil, ale když jsem to viděl napsané, okamžitě se mi vybavila. Jiří Černý zněl, jako když hrajete na tubu v dole.

Na co nedokážu v souvislosti s Jiřím Černým zapomenout já, je jeho nesporné vědění. Ať říkal nebo psal o hudbě cokoliv, bylo zřejmé, jak neuvěřitelné zázemí znalostí, zkušeností a přemýšlení je za tím skryté. Věděl toho víc než tři redakce progresivních hudebních magazínů dohromady, a i když to nijak nezdůrazňoval, prostě to z něj zářilo.

Chtěl jsem napsat, že v hudební kritice byl Jiří Černý autoritou. To by ale bylo málo. Byl institucí. S jeho názorem se dalo někdy nesouhlasit, jeho vkus se dal k vlastní škodě nesdílet, ale jeho samého obejít nešlo. To, co psal, bylo prostě vždycky zajímavé a spoustu jste se z toho dozvěděli.

Těžko říct, kolik takových lidí-institucí ještě v republice máme. Martina Hilského v anglistice nejspíš. Miroslava Petříčka ve filosofii. Tomáše Halíka v teologii. Zdenu Palkovou ve fonetice. A možná pár dalších, kteří pronikli do svého oboru dál než ostatní, a ještě o tom umějí mluvit. To všechno jsou ale profesoři. Jiří Černý byl novinář.

Četl jsem kdysi definici rozdílu mezi vědcem a novinářem. Zatímco vědec ví všechno o ničem, novinář neví nic o všem. Je to tak – v práci, kde každý den přelétáte od tématu k tématu, máte matné ponětí skoro o všem, co se kde šustne. Umíte věci spojovat a vidíte je provázané. Nic ale neznáte pořádně. Novinář, který o něčem něco pořádně ví, je vzácný jako šafrán, je to černá labuť, bílý slon, přírodní úkaz. Jiří Černý přírodní úkaz byl.