Igor Malijevský: Vnitřní okruh. O vyprazdňování pojmů i galerií

Je čas přerušit taktní mlčení a vyslovit nahlas zásadní pochybnost, která se nad námi léta vznáší, konejšená všedním uměleckým provozem jako analgetikem. Je stále zřetelnější, že jsme svědky postupného a snad i systematického vyprazdňování pojmů i galerií a plíživé privatizace pojmu umění v rukách určité společenské vrstvy s řadou charakteristických znaků, která k prosazení vlastních zájmů zneužívá systém univerzitního vzdělávání, sítě galerií a dalších institucí. Umění jako intimní, křehká aktivita výjimečně citlivých a tvořivých jedinců je postupně nahrazováno čímkoli, co je dostatečně integrováno, a tedy i ospravedlněno v mocenských strukturách této „nové elity“.

Zeptáte-li se příslušníka „nové elity“ po významu pojmu umění, vysměje se vám, nebo z vás udělá ignoranta. Diskuse nad základními pojmy není v jeho zájmu. Právě bytostná neukotvenost pojmů je obrovskou výhodou těchto „obchodníků s deštěm“, jejich štítem proti nepřátelům, kteří by se mohli rekrutovat z prořídlých řad samostatně uvažujících kritiků či zasvěcených diváků. Kde nejsou ukotvené pojmy, chybí měřítka, a kde chybí měřítka, je měřítkem mocenská základna těch, kteří si jsou ochotni za protislužbu měřítko poskytovat.

Právě otázky po smyslu artefaktu, po poselství výstavy či po smyslu tvůrčí činnosti jsou buď odsouvány jako příliš triviální, nebo je na ně poskytována prefabrikovaná odpověď ve formě kurátorských textů, kterým nikdo nerozumí. Nesrozumitelnost těchto textů není náhodná, je jejich bytostnou „kvalitou“. Na jednu stranu tím příslušník „nové elity“ demonstruje intelektuální nadřazenost nad čtenářem plynoucí z ezoterické povahy disciplíny, které se věnuje a na kterou žádá od společnosti podporu. On je nositelem tajemství, které v sobě nese umělecký artefakt. Divák je diskvalifikován jako soudce díla, které mohou soudit jen zasvěcení, jen ti z „vnitřního okruhu“. Mimo „vnitřní okruh“ není soudce, nelze posuzovat velikost talentu, řemeslo nebo pronikavé vidění, protože neexistuje vnější měřítko. „Vnitřní okruh“ toleruje jen svá vlastní, všem mimo něj dobře skrytá měřítka. Měřítka moci.

Centrem, kde se „vnitřní okruh“ přirozeně konstituuje, se stávají vzdělávací instituce. Tři vysoké umělecké školy z roku 1989 se za necelých pětadvacet let rozmnožily v 27 vysokoškolských uměleckých institucí. Hrubým odhadem tyto školy vychovají během deseti let okolo 10 000 umělců, z toho třeba asi 500 uměleckých fotografů, tedy přibližně desetkrát více uměleckých osobností v oboru fotografie, než kolik jich měla celá československá tradice umělecké fotografie od vynálezu daguerrotypie do současnosti. Pro „vnitřní okruh“, jehož struktury se zde konstituují, jsou tato čísla epochálním úspěchem.

Ne tak pro studenty. Řada z nich při přijímacích zkouškách naprosto netuší, do jaké instituce se hlásí. Jejich představy vycházejí podvědomě z tradičního pojetí umění jako sepjetí řemesla a originální vize. Netouží po společenských hrách, ale po existenciálním dramatu. Skutečnost, že místo Popelky jim někdo vnutil její nevlastní sestru, si uvědomují pozdě a s velkými osobními nesnázemi. Samotné vysoké školy pak na radikální proměnu svého obsahu od řemesla a inspirace k ezoterickým disciplínám vytvářejícím „projekty“ příliš nepoukazují, a když, tak s odkazem na evoluci a „generační obměnu“. Otevřeně se distancovat od tradičního pojetí umění by pro ně bylo kontraproduktivní.

Využijme chvíle, než z nových uměleckých škol vyjde 10 000 čerstvých absolventů ozbrojených diplomem (z nichž nadaná menšina bude ráda, když vůbec dostuduje), a nalijme si čistého vína. To, co dnes vidíme ve většině galerií současného umění, a také to, co v nich uvidíme v následujících letech, jsou z velké části úplné hlouposti. Ti, kdo tyto věci do galerií prosazují, nejsou povětšinou úctyhodní vzdělanci ani služebníci umění jako takového, nejsou to hledači talentů či výjimečných osobností, kterým by chtěli pomáhat a sloužit. Výrazný talent představuje pro průměrného kurátora problém. Pokud génius (ten termín zní dnes pateticky, nicméně není bezobsažný) vůbec projde sítem uměleckých škol, tvoří obvykle osamoceně na okraji uměleckého provozu a je do vysokého věku kurátorem sám sobě.

Ti, kdo dnes nosí smetí do míst, kam si stále ještě chodíme pro existenciální zážitek, jsou lidé, kteří se dostali do slepé uličky, ze které pro většinu z nich nevede cesta zpět. Jsou v zoufalé situaci: nic neumějí, nemají talent ani výrazný intelektuální náboj. Žijí v iluzi smyslu, který neexistuje. Stokrát opakovaný blábol se pro ně stal pravdou, stokrát vyzdvihovaná pitomost ikonou. Tito lidé „vnitřní okruh“ nikdy nezradí, budou ho do posledního dechu bránit, protože bez něj by hleděli do očí vlastní prázdnotě. A ten pohled je natolik strašlivý, že než aby ho riskovali, raději napíšou desetistránkový kunsthistorický rozbor hydrantu s exkurzem do minulosti, s poukazem na čtyři živly, se seznamem dalších umělců hydrantu a s výčtem jedinečných momentů, který právě tento konkrétní hydrant lidstvu poskytuje, a s rozsáhlým seznamem použité literatury.

Pokud ještě v sobě nesou slova umění, obraz nebo poezie alespoň pro někoho určitou vůni, závan čehosi posvátného, křehkého, vznešeného, je otázkou, jak tomu bude za několik let. Je pravděpodobné, že se na žebříček nejvíce pohrdaných povolání brzy přiřadí k politikovi a novináři i umělec. Tato destrukce – na rozdíl od nějakých problematických dotací – se bude odstraňovat velmi dlouho a není vyloučeno, že povede k vytvoření paralelní terminologie, protože řada pojmů bude nenapravitelně kontaminována. Tradiční termíny ovšem zůstanou v rukách „nové elity“ a budou v nich pomalu a bolestně uvadat.

Komunikace mezi umělcem a divákem pak bude stále vážněji trpět a veřejné galerie budou poskytovat stále zdeformovanější obraz současného umění jako scény bez výrazných osobností, bez hloubky, kontemplace a vnitřní poctivosti – tedy bez kvalit, které ve výsledku poskytují divákovi zážitek, po němž touží. S nástupem vlny nových absolventů uměleckých oborů se zmenší prostor pro nadané jedince bez příslušného formálního vzdělání a s trochou fantazie lze očekávat, že „úspěch“ výtvarných vysokých škol brzy inspiruje i expanzi vysokých škol dalších uměleckých oborů – a „vnitřní okruh“ se bude konstituovat i zde.

Termín umění je zranitelný, ale ne bezobsažný. Ti, kteří stále znovu a znovu poukazují na skutečnost, že nelze s jistotou říci, co kvalitní dílo je a co nikoli, jsou většinou podvodníci. Citliví lidé (v hudbě bychom asi mluvili o hudebním sluchu) se na tom totiž z devadesáti procent shodnou – nezávisle na formě, kterou na sebe kvalita bere. Pokud bychom dnes přistoupili na to, že uměním může být cokoli, sám pojem by ztratil smysl. Chceme-li ho zachovat, musíme ho stále znovu a znovu srozumitelně tematizovat – nikoli zakrývat postmoderním ptydepe.

Kráceno z rukopisu eseje pro knihu Něco se muselo stát (Novela bohemica 2014), kterou připravuje s řadou dalších autorů Václav Cílek.

S názorem, že současné umění je hloupé, prázdné či ošklivé, nemám problém. Přijde mi pošetilé hodnotit umění takto paušálně, ale o řadě současných děl bych neváhal říct to samé. Hloupých, prázdných a ošklivých děl minulých epoch se nám ostatně také dochovalo dost. Co mi vadí, je, když někdo takovýto výkřik prezentuje jako cosi odvážně nového. Zvolání „Král je nahý!“ totiž není jen upozorněním na panovníkovu nahotu, ale též obviněním nás ostatních z pokrytectví a stylizací sama sebe do role nezkažené a čisté duše. Co když věci vidím jinak? Jsem pak pokrytec a lhář, nebo je jen onen křikloun demagog a manipulátor?

Chtít po umění, aby bylo čímsi posvátným, křehkým a vznešeným, je v pořádku. Proč by takové být nemohlo a proč od umění nechtít zrovna toto? V čem se s autorem neshodneme, je, pokud má jít o kategorický imperativ. I já mám rád díla, která jsou hluboká, kontemplativní a vnitřně poctivá, stejně tak však dokážu ocenit ta, která jsou blasfemická, sarkastická či kritická. Nechci, aby mě umění pouze a jen povznášelo, ale aby mě také provokovalo, upozorňovalo na věci, které přehlížím, a nutilo k přemýšlení. To, že tak často činí na úkor vznešenosti a krásy, mi nevadí.

Pan Malijevský se domnívá, že umění je zranitelné a potřebuje ochranu. Já umění chápu jako nezničitelnou energii, která nabourává naše jistoty a otvírá nové světy. To poslední, po čem toužím, je, aby mi umění zprostředkovávali „citliví lidé“, kteří se „z devadesáti procent shodnou“, co je a není kvalita.

Myslím, že Igor Malijevský vystihl podstatu věci.

Vyznavači konceptuálního umění si často osobují současné umění jako celek a považují koncept za progresivnější než umění vyjádřené klasickými médii. Přitom jsou jejich výstupy nezřídka velice nesrozumitelné a s krásným uměním nemají už mnoho společného.

Díky svým společenským kontaktům a profesionalitě, s níž je umí užít (ostatně je nutná i pro propagaci jejich vlastních děl), se dostávají do grantových komisí, kam malíř nebo sochař nejde, protože svůj čas tráví v ateliéru. Odliv peněz ke konceptu pak pomáhá zbujení celé této gardy umělců, která se vzájemně plácá po ramenou, a nikdo nikdy neřekne, že řada jejich výstupů jsou jen jakési „císařovy nové šaty“.

A co se týče studentů, snad bych ještě i přitvrdila v kritice těch, co sice od uměleckých škol často dostanou místo Popelky její sestru, ale bryskně se této situaci přizpůsobí a její věno použijí na nějaký koncept, aby je jejich nová komunita vzala mezi sebe. Vidím na školách velmi málo osobností, které si jsou schopny uhájit nějaké osobní směřování oproti převládající poptávce po trendu.

Na druhou stranu v posledních letech se situace trochu lepší. Během deseti let, kdy sama připravuji výstavy, mám dojem, že konceptuální umění už svůj vrchol přešlo a že klasická média to přežila dokonce posílena.

V poslední době se na naší vizuální scéně opět diskutuje o reprezentativní úloze současného umění. Nic nového pod sluncem. Předem upozorňuji, aby nedošlo k mýlce, že jsem kritikem současné akademické formy našeho postkonceptu, ačkoliv má práce z konceptuálního umění spolu s postmoderním apelem vychází.

Jsem také veřejně zastáncem kritiky zevnitř tohoto území. Vím o uměle neprostupných bariérách mocenských vztahů na mnoha úrovních a jsem rovněž aktivním kritikem grantové politiky v českém umění. Učím dlouhodobě své studenty na elitní vysoké škole rozvíjet a stimulovat kritické myšlení a společně se snažíme rozšiřovat prostor kontextuálního myšlení, které generuje kulturní hodnoty, nesnažíme se ale z těchto hodnot dělat automaticky zboží. Mám rád silné a prosté umění, stejně jako umění chytré, plné intelektu a jiskřícího uvažování. Zároveň však bytostně nemohu souhlasit s povrchní argumentací, která bez souvislostí vzývá „pravdivé“ hodnoty skrze ničím než dojmy podloženou pseudokritiku. Do této kategorie bohužel patří text Igora Malijevského v Salonu z 20. února i reakce Kateřiny Tučkové v témže čísle. Malijevský svou obžalobu nazval Vnitřní okruh. Titul si jako aktivní fotograf zřejmě vypůjčil ze stejnojmenné loňské výstavy kurátora Vladimíra Birguse, aby jím a priori odkázal k uzavřenosti zdejších uměleckých elit. Svou tezi však konstruuje nešťastným způsobem, kdy vyřkne vyfabulovanou „pravdu“, kterou sugestivně vloží do úst nekonkrétnímu, anonymnímu jedinci, a toho pak za tuto domněnku kritizuje.

Skutečnosti na příklad neodpovídá jeho tvrzení, že je české umělecké školství zlobované samotným uměleckým provozem, který zde za každou cenu prosazuje koncept či cokoliv jiného. Neplatí to už jen proto, že umělecký provoz u nás v podstatě neexistuje. Privátních galerií a státních či městských institucí je tak málo, že nemají šanci cokoliv zmanipulovat. Nejenže nedisponují dostatečnými finanční prostředky, ale většinou nemají ani přesah mimo svůj region.

Fundovaný kritický diskurs je na české výtvarné scéně nezbytný, ale klíčové je právě slovo fundovaný. Lidová zaklínadla jako koncept, postmoderna, nová moderna, ptydepe ad. jsou jen účelovým nepochopením, nenesou nic než pachuť něčeho, čemu sami „kritici“ nerozumějí, čeho se bojí, co předem odmítají, což ovšem následně značně snižuje vypovídací hodnotu jejich úvah o vyprazdňování pojmů v umění, jak se o ni Malijevský pokusil. Nepochybně je nutné najít sílu a schopnost vidět věci ostře. Zkusit odkrýt, či aspoň jemně zachytit motivy, důvody, smysl současného umění. Jenže ozvěnu znáte, jen když znáte les.

Rovněž never more šlágr ve zdejších vodách, otázky po tom, co je ještě umění a co už je pouhý domnělý podvod na divácích, je už jen rezavá pop rétorika. Neexistuje ideál, ve kterém by se staly obsah i jeho forma obecně srozumitelné. I proto každá doba, odnepaměti, hledá své výrazové instrumenty na uzavření dohody o smysluplnosti a koncentraci obsahového sdělení bez ztráty vlastního významu a paměti. To i přes rozdílnost, nebo právě v rozdílnosti formy. Je snad cokoliv nepřijatelné jen proto, že se to jeví jako nesrozumitelné? Stačí namátkou citovat Blaise Pascala: Je-li něco nepochopitelné, vůbec to neznamená, že je to méně skutečné.

Zároveň platí, že se umění rodí ve střetu mezi vizí umělce a vizí příjemce. Tudíž každý ze zúčastněných je spoluodpovědný za jeho interpretaci ve svém vlastním kulturním kontextu. To mimo jiné znamená, že síla umění nespočívá pouze v identifikaci s dílem, ale ve svobodě, se kterou s ním zacházíme. Paradoxně se tak dá, spolu s Borgesem, říci, že něco můžeme definovat jen tehdy, když o tom nic nevíme. Snad i proto tuším, že se nám jako umělcům nemůže podařit sdělit vše, co bychom chtěli, pouze to, co „umíme“. Smyslu sami nevládneme, ale přitom ho sdílíme s druhými lidmi. Smysl není konstrukce, jak by si asi přál Igor Malijevský, ale objev, není tu pro nás, ale naopak my pro něj. Umělecká tvorba je tak vědomě permanentním konkursem na marnost. V tom spočívá její síla, i když se to většině lidí mimo jeví jako zatracení. Je to cosi jako jasně vnímaná chuť či vůně, která je naprosto nezaměnitelná, zmizí však, jakmile se ji pokusíme přesně pojmenovat. Smysl ve své plnosti nám vždy uniká a vždy unikat bude.

Na stránkách Salonu se nedávno rozběhla pozoruhodná výměna názorů, týkající se současného výtvarného umění. Igor Malijevský tvrdí, že je obsahově vyprázdněné a mimo okruh zasvěcených kurátorů, umělců a teoretiků nesrozumitelné. Ti se ovšem ohradili: umělec a pedagog Jiří David hájí současné umění s tím, že žádný takový okruh neexistuje a nelze žehrat na to, že je umění nesrozumitelné.

David říká, že „neexistuje ideál, ve kterém by se staly obsah i jeho forma obecně srozumitelné“, a že „každý ze zúčastněných je spoluodpovědný za jeho interpretaci ve svém vlastním kulturním kontextu“. Celá debata se ocitla v bludném kruhu. Abychom ho mohli prorazit, musíme popsat zásadní myšlenkovou chybu, v níž se úvahy o současném umění ocitají. Jde o názor, že když je něco nesrozumitelné, nejasné, mnohoznačné, může to skrývat hloubku a závažné sdělení. A že díla jasná a průzračná jsou proti tomu leda tak „divácky vstřícná“, potažmo trochu povrchní.

Je to názor málokdy formulovaný explicitně; vyplývá však z mnoha textů vycházejících v uměleckých periodikách, třeba z recenze publikované před pár týdny na serveru Artalk.cz: „Museum Kampa hostí v těchto dnech dvě diametrálně odlišné expozice. Zatímco ve zdejší konírně je to divácky vstřícná přehlídka vánočně laděných obrazů Josefa Lady, hlavní budově dominují o poznání zemitější a hloubavější práce Jiřího Johna.“

Ne, že by Josef Lada nebyl k divákům vstřícný. Z jeho děl se můžeme těšit, Lada je zručný malíř, jeho obrazy jsou čisté a radostné – a jedinečně vystihují určitou část lidského světa. Jistě, někdo by řekl, že vystihují příliš málo. Lada není malíř-myslitel, neukazuje rozklad lidské existence, nechce mapovat stavy člověka v mezních situacích, vyvolávat momenty zásadní sebekritiky, subverzivně oponovat establishmentu či něco podobného. Hraje s námi ale čistou hru, netváří se, že zobrazuje „něco víc“. U dnešních kritiků a teoretiků by ovšem nepochodil, protože ti takřka bez výjimky požadují něco nejednoznačného, rozpitého, vzpírajícího se snadnému uchopení.

Jenže tady je ten problém. Předestřeli nám umělec něco dostatečně neurčitého (cokoliv, v čem je díra, či změť teček), přední teoretik nám k tomu sdělí, že v chápání díla máme naprostou svobodu, a další dodá, že přeci už od šedesátých let víme, že množina interpretací díla je otevřená – ano, nelze vyloučit, že divák s dostatečnou dávkou vstřícnosti, inteligence a fantazie v daném výtvoru opravdu najde něco, co bude stát za řeč.

Proč ne. Jen si prosím nemysleme, že z prostého faktu neurčitosti a nejednoznačnosti automaticky plyne větší hloubka. Velká část dnešní umělecké produkce nabízí přinejlepším možnost hloubky, neurčitou mlhu, do které lze vložit téměř jakýkoli význam. Práci, kterou dříve odváděli umělci, nechávají ti současní na divákovi.

Je to bezpochyby funkční metoda, jako divák vždycky můžu do díla něco vložit a pak to tam pro sebe nalézt. Ale – proč bych se pak na ně měla chodit dívat? A co je přesně to, co v takovém díle mohu nalézt? Není to jen můj vlastní odraz? Pokud ano, o čem to svědčí? Nejde náhodou jen o intelektuální formu narcismu? Anebo o pouhou lenost? Vkládám-li si do něčeho význam, mohu tam logicky vložit jen něco, co už ve mně je – něco, co je součástí světa, který jsem si osvojila. Mohu si do díla vložit názor, s kterým jsem ve shodě – a zhlédnutím díla se v něm potvrdit. Mohu si do něj vložit názor, s kterým nesouhlasím – a s dílem nesouhlasit. Nebo si mohu do díla vložit emoci, se kterou následně zarezonuju – a prožít pocit souznění.

Ano, obnáší to sice jisté intelektuální či emoční vypětí, ale mnohem menší, než by vyžadovala snaha proniknout do něčeho, čemu dosud nerozumím a co třeba výrazně přesahuje mé životní zkušenosti.

I já si nejvíc cením děl, která proměňují mé smýšlení a pomáhají mi najít pravdivější náhled na svět i sebe sama. Jen mi přijde jaksi logické, že něco takového zažije člověk spíše s těmi, jejichž autor sám něco nalezl a pak se to v koncentrovaném sdělení pokusil předat – něco, co tam nevkládám já coby Kristýna Drápalová.

Tvořili snad Tizian či Rodin svá díla proto, aby si do nich průměrný návštěvník galerie po půl minutě vložil, cokoli ho zrovna napadne? Bohem obdarovaní umělci zachycují věci, k jejichž pochopení vede dlouhá a náročná cesta. Těm, kdo chtějí, jsou na té cestě průvodcem a oporou.

Ano, není to úplně spravedlivé srovnání. Umělec samozřejmě nemusí mít rovnou talent a osobnost Tizianova formátu, aby mělo smysl jeho tvorbu sledovat. Ale tady jde o něco jiného: právě o tu „ladovsky“ čistou hru. Aby umělecké dílo nebylo neurčitou mlhou, ale upřímněji přiznávalo své ambice. Aby se domácí videa nebo smradlavé tenisky s intelektuální nabubřelostí neprohlašovaly za díry do umění. Aby se tvůrci neschovávali za fráze, že každý má svobodu interpretovat si dílo, jak chce. Aby kritici neopentlovali jakoukoli koninu větami typu: „Dílo v komplexní síti významů zkoumá a současně překračuje hranice různých technik a médií ve snaze o realizaci osobitého tvůrčího diskurzu.“