Igor Malijevský: Lvovská setkání

Jarko Chomyk

Jsme teď v celé kavárně sami dva: „lvovský Aznavour“ Jarko Chomyk, který o Aznavourovi nikdy neslyšel, protože hraje jen tady ve lvovském kulturním centru Dzyga a úplně mu to stačí, a já, jeho obecenstvo, který mu do písně klapu klávesami v zrychleném rytmu obrazů. Když dohrál, povídá mi: To bylo o Lvově, ta píseň, víš, tady to je všechno trochu divný a hodně tu prší a pak se v tom dešti, v tom pomalém tichém padání kapek, dějou věci, člověk se najednou třeba promění v kostel nebo kostel se stane člověkem nebo třeba ptákem, všechno se to tady ve Lvově mění, všechno je to tady pořád v dešti, a proto nikdy přesně nevíš, co vidíš, ale to je dobře, protože můžeš být pořád překvapovaný, udivovaný, protože i když už jsi nějakou ulicí nebo místem procházel stokrát, nikdy v tom dešti nemůžeš vědět, co tam na tom místě vlastně je nebo co tam potkáš příště.

Kafka band

Hranice, silnice, orientace a nakonec i pojistky v divadle. Vystoupení téhle kapely nabíralo zpoždění. A tak se ta malá demonstrace před Kurbasem pomalu rozpouštěla do okolních hospod a parků. Až když odbila desátá, což je ve Lvově policejní hodina, kdy odjíždějí poslední tramvaje a maršrutky, konečně se otevřely dveře tajemného divadélka a stal se zázrak, protože jak kapela rychle pila, tak uvnitř vznikl podtlak, který všechny ty lidi z okolních hospod a parků vcucnul zpátky, a sál byl najednou plný a hrálo se přes půlnoc a pak se šlo dál, a když potom koncert ve čtyři ráno v Dzyge končil a Jaromír 99 vyhnal všechny opilce „do chléva“, na první autobusy a tramvaje, tak i band nasedl do aut a pokračoval dál, jenom jeden pán z kapely ve Lvově zůstal, asi se mu tu líbí, protože ho tu potkávám na různých místech, postává na nárožích v tmavém klobouku a sáčku a dívá se nahoru na kopec Vysoký zámek tyčící se nad městem, na ten místní lvovský Petřín, kam když po hodině námahy vylezete, tak ať se rozhlížíte, jak se rozhlížíte, zámek nenajdete.

Voloďa

Na dvorku, kam místní nosí hračky, jsme potkali čtyřicetiletého Voloďu s třemi promile v krvi a jedním plyšákem v náručí: Já jsem Hucul, jeskyně, horolezectví a tak, přijeďte k nám do Karpat a uvidíte, my Huculové jsme ni kdy neprohráli žádnou válku, ni kdo si k nám do hor nikdy netroufnul, ale vy přijeďte, ne, to není modrej medvídek, to je modrej králíček, nebojte se, klidně přijeďte.

Jiří Hájíček

Ten stůl vzadu v Dzyge jsem Jiřímu upřímně záviděl. Sedm dívek se tam na něj přišlo podívat, sedm krasavic. Ve Lvově jsou totiž ještě ženy ženami, umějí se obléct, nést, být krásné – a to ještě rafinovaněji než dívky z Brna. V Praze už dívky nežijí, nahradili je nechlapci. Jaká je situace v Jiřího Budějovicích, nevím. Když dočetl povídku, všichni zatleskali a dívky si upravily účes. Pak zahájila moderátorka diskusi: „Povídka Jiřího Hájíčka ukazuje situaci v Čechách, kdy se vesnice vylidňují a mladí lidé, jako hlavní hrdinka povídky, odcházejí z venkova do měst. Ale na Ukrajině je možná situace jiná, lidé si tu více váží svých kořenů, nebo ne?“ Vtu chvíli se všechny dívky od zadního stolu zvedly a nikdo už je nikdy neviděl.

Černý holub

Zatímco se nekončící fronta potřebných v parčíku před městskou prachárnou stále mlčky a úporně posouvá směrem k várnicím s polévkou, sedne si do stínu o kus dál, plastový kelímek s dnešním přídělem odloží slabě se třesoucí rukou na lavičku a jako každý den pečlivě rozdělí krajíc chleba na tři díly. Jeden je pro tuto chvíli, druhý na zítra. Třetí díl rozdá holubům. A když pak jeden černý holub odlétá se svým úlovkem o kus dál, mimo tlačící se hejno, je velmi pravděpodobné, že také on teď v šeru pochcaného keříku dělí svůj příděl na tři díly a mravenci už se netrpělivě řadí do nekonečné fronty.

Karol Sidon

Ve Lvově jsem narazil na dům, kde se na oloupané omítce objevil tajemný hebrejský nápis, poselství, šifra… S návštěvou vrchního zemského rabína jsem proto spojoval velké naděje. Pan rabín přečetl publiku něco ze své vědecko-fantastické prózy a hned potom jsme vyrazili na procházku. Minuli jsme několik bloků, když se ho zmocnil jistý nelad: „Nemám cigarety.“ „Můžu vám jednu věnovat.“ „To je málo.“ Na tržišti si Efrajim ben Alexander vybral nejdražší značku za dvacet osm korun a koupil karton. Pak jsme pokračovali dál směrem k tajemnému nápisu, ale už po několika blocích rabín znovu zneklidněl. „Potřebuji východ.“ „Odkud?“ „Východ slunce.“ Začali jsme tedy poměřovat světové strany: mraveniště, lišejník, plovoucí jehla… Nakonec jsme se nějak zorientovali, rabín mi svěřil karton a šel se modlit. Teprve potom už byl jeho klid dokonalý. A já se konečně mohl dozvědět obsah poselství starých lvovských Židů, kteří mi na zdi rozpadajícího se domu poslali moták přes jedno století, nápis PARUKY.

Strážný

Prachárnu v centru Lvova hlídá starý voják. Hlídá ji před holuby, bezdomovci a znepřátelenými cizinci, to je jeho největší úkol, došourat se ke schodům a prověřit cizince a pak, když je cizinec spřátelený, vyprávět mu o písku a peří ukrytých ve zdích: Písek a peří jako polštář pro zbloudilou kulku, jako polštář pro tuhle věž plnou prachu, už dávno ne střelného. Písek a peří zastaví každou střelu, jenom v Afghánistánu peří nebylo, proto jsem tam nechal nohu, ale zase tam za mnou na hlídku nechodilo tolik lidí a já nemusel po schodech až na půdu a taky prachu a písku tam bylo víc nežli tady.

Radka Denemarková

Velmi čerstvé zážitky z Číny, únava po dlouhé cestě a vynikající zakarpatský koňak způsobily, že čtení Radky Denemarkové ústilo ve skandál. Slova se proto chopily moderátorka s překladatelkou, zatímco autorka posluchačům nesměle zamávala a pak už jen upíjela vody ze sklenice a provinile se uculovala. Když čtení skončilo, vzala si k překvapení všech slovo: „Dneska jsem nebyla profesionální. Omlouvám se. Na konci června v Číně bezdůvodně popravili mou čínskou kamarádku. A my Češi jim za to pošleme krtečka. Vám tu taky umírají příbuzní a kamarádi, umíráte tu za nás, jenže věřte mi, nám je to úplně, ale úplně jedno. Je mi to vážně moc líto. Promiňte mi. Promiňte nám.“

Paní Olga

Seděla na lavičce před chrámem Matky Boží ustavičné pomoci, na stejném místě, kde před rokem zametala, před tím nonstopem Panny Marie, a já ji poznal, i když trpím obličejovým kretenismem, ale ji jsem poznal podle těch smutných očí, podle té nonstop samoty. Vzpomněl jsem si, že jsem jí přivezl fotografii, jenže už jak jsem ji vytahoval, tak jsem viděl, že jí radost neudělám, nebude se sama sobě líbit ve svém přísném, nedůvěřivém smutku, ve své černobílé nahotě očí.

Ale už bylo pozdě, už si vzpomněla i ona: A tu fotku, jak jste mě fotil s koštětem proti sluníčku, tu jste nepřivezl? Ne, tu jsem posral. To nevadí, no tak se posaďte, no což, nejsem dvakrát krásná, ale stejně, komu bych se ukazovala, že jo, to jste hodný, že jste si vzpomněl, já jsem si na vás taky kolikrát vzpomněla, to víte, moc nových lidí tu nepotkávám, i když jsem tu každý den od šesti od rána, ale tady chodí pořád ti samí, do kostela, do práce, na trh, tohle je dobrá práce, zametám tu už třináct let, kamarádky řekly Olgo, nechtěla bys zametat rajón u kostela, a tak jsem se sem přišla podívat a zalíbilo se mi tu, nestěžuji si, proč by si taky měl člověk stěžovat a na co, hlavně, že žijeme, že jsme zdraví, že ano, pane, Ježíš si taky nestěžoval a měl to těžší, než to máme my, já jsem vlastně taky cizinka, přistěhovali jsme se na Ukrajinu z Varšavy, to bylo tehdy, už ani nevím, kdy to bylo, jak se vyměňovali lidé, Poláci tam, Ukrajinci sem, tak jsme se s maminkou přestěhovali na Ukrajinu, už bez tatínka, ten umřel, když mi byly tři měsíce, tak jsme se s maminkou dostali sem, ale tehdy jsme ještě nebydleli ve Lvově, ale na vesnici, do Lvova jsem se dostala, až když mi Sověti maminku zastřelili, kamarádky řekly Olgo, nechtěla by ses přestěhovat do Lvova, a tak jsem tu pak žila v jedné židovské rodině, měli sedm dětí, tak jsem jim pomáhala, než jsem nastoupila do lékárny, to byly ty začátky ve Lvově, k večeři sklenice vody, no a pak jsem dělala celý život kuchařku, ne, děti nemám, ale nestěžuji si, vždyť ani není na co, když mi teď, k stáru, dal pánbůh takovou pěknou práci, na takovém bohumilém místě, i cizinci se tu zastaví, klidně si mě znovu vyfoťte, ale i když se ta fotka zase nepovede, zastavte se za mnou příště jen tak, na kus řeči.

Kateřina Tučková

Přednáška o čarodějnictví byla v Dzyge v návaznosti na úspěšný ukrajinský překlad Žítkovských bohyň hojně navštívená. Akorát že tady na Ukrajině téma nikdo nevnímá jako historické, a tak už za chvíli padaly ze strany posluchačů konkrétní jména, adresy a specializace místních „bohyň“. A když pak Kateřina přidala několik příhod, které se nemohly stát náhodou, dostala se společnost do varu a ti, kteří se osobně nepropracovali až k autorce, zůstávali u našeho stolu a nechávali jí vzkazy: Ať si přečte Castanedu, pomůže jí to, hlavně osmej díl, všechny díly jsou hezký, ale alespoň ten osmej díl ať si určitě přečte, škemral asi padesátiletý chlap až do chvíle, dokud ho od stolu nevystrčila místní básnířka, která Kateřině doporučuje nastudovat si něco o Ázerbájdžánu, protože tam teď sama několik dní byla a je to velmi zajímavá země. Následovala dvouhodinová neformální přednáška o Ázerbájdžánu, během které jsem se opil, a ani jsem si nevšiml, že Kateřina mezitím odjela do Vratislavi.

Jarko Chomyk

A ta druhá písnička, kterou teď zahraju, ta je o tom, že abys byl šťastný, nemusíš být vůbec moudrý, úplně stačí, když se narodíš.