Idealismus, realismus a Ukrajina. Esej Pavla Barši

Ale co když by se Putin pokusil okupovat Ukrajinu i v případě, že by Američané přijali Bonifacovu taktiku? Co když racionální kalkul zisků a ztrát v jeho mysli přebila vize naplňování jedinečného osudu ruského národa, k němuž se cítí vyvolen?

Od začátku války musejí Američané a spojenci čelit obrovskému morálnímu tlaku Ukrajinců, aby vojensky intervenovali – byť jen ustavením bezletových zón. Kdyby bývali nevyloučili tuto možnost předem, šlo by ukrajinskému tlaku – na pozadí obrazů utrpení způsobovaného ruským bombardováním – odolat jen těžko.

Z tohoto hlediska se zdá, že explicitní vyloučení možnosti vojenské intervence nebylo ani tak vzkazem Rusům, ale Ukrajincům. Ačkoli jsou nejviditelnějšími tvářemi současné americké zahraniční a bezpečnostní politiky idealističtí jestřábi, na klíčový post ředitele CIA dosadil prezident Biden Williama Burnse – představitele opačného, realistického tábora, jenž se do té chvíle netajil tím, že považuje obkličování hranic Ruska novými členy NATO za riskantní. On či jemu podobní mohli Bidena a ministra zahraničí Blinkena přimět, aby se poučili ze škod, které v minulosti natropily vágní alianční sliby vojenského spojenectví těm, kteří se snažili vymanit z ruské sféry vlivu.

Za takový slib považovali realisté také kladnou reakci bukurešťského summitu NATO v dubnu 2008 na žádost Gruzie a Ukrajiny o členství. Severoatlantická aliance tehdy deklarovala, že tyto země mohou s přijetím počítat, odložila však započetí přístupové procedury do nespecifikované budoucnosti. NATO se zachovalo jako chytrá horákyně, protože nebylo schopno nalézt konsenzus mezi přímluvci gruzínské a ukrajinské žádosti (Bushovými Spojenými státy a postkomunistickou střední Evropou) a jejími odpůrci (Francií, Německem a Británií).

Plané naděje probuzené vágním slibem vedly v následujících měsících gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho k pokusu o ovládnutí separatistických enkláv u hranic s Ruskem: místo jejich integrace však nechtěně docílil jejich záboru ruskou armádou. USA sice v rozhodující chvíli vyslaly do Tbilisi vojenský nákladní letoun s pomocí a Condoleezzu Riceovou s bojovným projevem, což Putina odvrátilo od případného pokušení obsadit Gruzii celou, jeho ovládnutí separatistických území však de facto akceptovaly.

Podle amerických realistů mohlo za gruzínskou krizi – a vítězství Putina – NATO svým bukurešťským slibem. Ze stejného důvodu přičítali realisté alianci zodpovědnost za ukrajinskou krizi 2013 až 2015 a eskalaci napětí na přelomu loňského a letošního roku.

V rétorice Bidena a Blinkena v týdnech před invazí nebylo po této realistické kritice ani stopy. Avšak jednoznačnost, s jakou předem vylučovali vojenské zapojení NATO do případné rusko-ukrajinské války, svědčila minimálně o pokusu předejít tomu, aby v Ukrajincích vzbudili plané naděje, jimiž se na jaře a v létě 2008 mohl živit Saakašvili.

Implicitně pak tento americký přístup překonává dvojznačnost bukurešťského rozhodnutí, kterou ukrajinský prezident Zelenskyj vyjádřil 15. března takto: „Léta jsme slyšeli, že dveře jsou otevřeny, ale také jsme slyšeli, že nemůžeme vstoupit.“

Američané dávají svým současným chováním najevo, že platí to druhé: nejsou-li Spojené státy připraveny vojensky bránit Ukrajinu nyní, ve chvíli jejího krajního ohrožení, potom se někdejší slib budoucího vojenského spojenectví ukazuje coby prázdné gesto.

Pod rétorickou slupkou, v níž se Bidenova Amerika prezentuje jako předvoj boje demokracie s autokracií všude ve světě, se tedy skrývá realistické uznání toho, že postsovětský prostor není sférou jejích vitálních zájmů, a tudíž v něm není připravena jít do války.

Hlavní fronta globální bipolarity totiž dnes neleží v Evropě, nýbrž v Asii. Připravenost Ameriky jít do války je tam proto větší. Projevuje se to například v tom, že s ohledem na vojenskou obranu Tchaj-wanu v případě jeho napadení pevninskou Čínou udržuje americká administrativa právě onu dvojznačnost, kterou odepřela Ukrajině. I když navzdory přátelským vztahům a vojenské spolupráci neuzavřely Washington a Tchaj-pej vojensko-bezpečnostní spojenectví, které by Ameriku zavazovalo intervenovat, v zájmu odstrašení Pekingu od agrese Washington takovou intervenci výslovně nevylučuje.

Není divu, že přenesení hlavní osy bipolarity z „euro-atlantické“ do „indo-tichomořské“ oblasti způsobuje pnutí v NATO. Jak napovídá její název, aliance vznikla roku 1949 jako odpověď na výzvu euroasijské, nikoli východoasijské velmoci. Článek pět Severoatlantického paktu předpokládá dokonalé překrytí bezpečnostních zájmů členských zemí: případné napadení jednoho člena mají ostatní chápat coby stejně akutní bezpečnostní problém, jako by byli napadeni sami. Rozpadem Sovětského svazu však zmizely podmínky této zájmové shody.

Návštěva polského, slovinského a českého premiéra v Kyjevě dosvědčila, že pro středoevropské členy NATO zůstává i samotné Rusko hrozbou číslo jedna, takže jsou daleko ochotnější identifikovat se s Ukrajinci. Pro Spojené státy je však z dlouhodobého hlediska primární hrozbou Čína. Toto je – vedle obrovského nebezpečí spjatého s válkou dvou nukleárních velmocí – druhým hlavním důvodem dnešní malé válečné odhodlanosti Američanů.

Ta se projevila i odmítnutím žádosti Polska, aby jeho stíhačky předaly Ukrajině Spojené státy, čímž by se staly terčem odvety, pokud by Putin tyto dodávky pochopil jako vojenské zapojení do konfliktu.

Podobně jako říkali naši levicoví dědečkové ve třicátých letech, že v Madridu se bojuje za Prahu a budoucnost celého světa, říkají nyní Ukrajinci a jejich přátelé, že na Ukrajině se bojuje za Evropu a všechny země, které se hlásí k hodnotám svobody, demokracie a mezinárodního práva. Univerzálních hodnot se dovolává též Washington. Jeho neochota jít do války s Ruskem však povstává z přesvědčení, že z hlediska svých partikulárních bezpečnostních zájmů musí šetřit síly na konfrontaci s jinou velmocí, jež ho dlouhodobě ohrožuje více.

Filosoficky vzato lze pnutí uvnitř americké zahraniční politiky i Severoatlantické aliance pochopit jako výraz střetu realistického a idealistického pojetí Spojených států a NATO. Realisté je chápou primárně jako nositele moci, idealisté jako šiřitele hodnot.

Zatímco moc se šíří až do bodů, v nichž ji zastaví odpor jiné moci, a usazuje se tedy v určitých omezených geografických prostorech, „sférách vlivu“, hodnoty mají univerzální platnost, a šíří se proto tak dlouho, dokud nezvítězí na celém světě. Jestliže realismus převažoval u evropských velmocí v 18. a 19. století, idealismus nastoupil do popředí ve 20. století: rétorika obou stran studené války navozovala obraz boje o budoucnost celého lidstva. Nemělo jít v posledku o poziční zisky a ztráty v té či oné geografické oblasti, ale o světovládu.

Jakmile by sféra vlivu jedné supervelmoci zahrnula celou planetu, mohla by na globální úrovni vynucovat normy podobně, jako je vynucují jednotlivé státy na svých teritoriích. Ukončila by dějiny, ve kterých se občasnými válkami testuje poměrná síla velmocí a překreslují sféry vlivu, a uvedla by lidstvo do milénia věčného míru.

Samotný koncept takových sfér by univerzalizací jedné z nich a vyrušením všech ostatních ztratil smysl. Ruku v ruce s mocenským sjednocením světa by došlo k jeho sjednocení morálnímu a ideologickému. Vítězství jednoho tábora by znamenalo planetární rozšíření jeho hodnot.

V souladu s tím přineslo zhroucení sovětského bloku a Sovětského svazu na přelomu osmdesátých a devadesátých let planetární hegemonii liberálního globalismu.

Tato ideologie, jež zažila svůj vzestup od sedmdesátých let, měla dvě hlavní a na sobě nezávislé tváře: jedna byla ekonomická a neoliberální, druhá morální a lidskoprávní. Obě upozaďovaly roli teritoriálních národních států a do popředí stavěly transnacionální sítě. První křídlo je specifikovalo jako sítě obchodu a investic, druhé jako sítě občanské společnosti a solidarity. Transakce a asociace svobodných jednotlivců povstávající zdola měly mít prim nad národy, jejichž jménem vynucovaly svá rozhodnutí státy shora.

Ani liberálně-globalistická vize se samozřejmě neobešla bez vynucující moci. Na rozdíl od národních států zajišťujících mír na tom či onom omezeném území ho zajišťovala jediná zbylá supervelmoc, jež měla být schopná garantovat postupné rozšíření liberálnědemokratických norem po celé planetě – Spojené státy.

Tato idealistická vize tedy čerpala v devadesátých letech svou přesvědčivost z unipolární převahy USA nad zbytkem světa. Projekt obkličování hranic Ruska Severoatlantickou aliancí (členství pobaltských států roku 2004, bukurešťský slib Gruzii a Ukrajině roku 2008) povstával z naděje, že také moc této bývalé globální velmoci bude definitivně rozložena a podrobena mocí Ameriky a jejích spojenců.

„Velmoc“ je definována právě schopností promítat svou moc za vlastní hranice. Rozšíření NATO na hranice Ruska by tak udělalo definitivní tečku za jeho velmocenskými ambicemi a završilo poststudenoválečnou vizi Pax Americana. Problém byl v tom, že právě na konci nultých let, kdy k tomu mělo dojít, začala Amerika ztrácet svou celosvětovou hegemonii.

Následující desetiletí začalo tím, že se Čína stala roku 2011 druhou největší ekonomikou světa, a skončilo roku 2021, kdy Amerika a její spojenci uznali, že nejsou schopni vojenskou silou vynucovat šíření liberálnědemokratických hodnot v nezápadních zemích.

Putin začal koncentrovat vojska kolem ukrajinských hranic poté, co se se mu vrhl do náručí běloruský prezident hledající záchranu před demokratickou revolucí ve vlastní zemi a kdy zároveň s celým světem sledoval ponižující úprk Západu z Afghánistánu. Vše naznačovalo, že přišla hodina revize poststudenoválečného vývoje, který směřoval k popření velmocenského statusu Ruska.

Putin se nemýlil v tom, že liberálně-idealistická vize se v minulém desetiletí dostala do krize. V této dekádě se totiž stal minulostí „unipolární moment“ (Charles Krauthammer) po konci studené války. A to nejen díky globálnímu vzestupu Číny, ale také v důsledku neschopnosti USA udržet západní hegemonii v klíčových regionech jako Střední východ. Obamova dohoda s Íránem z roku 2015 byla mimo jiné uznáním nemožnosti zcela popřít status Íránu coby regionální velmoci. V minulém desetiletí se však ukázali jako nekontrolovatelní také američtí spojenci Turecko (člen NATO) či Pákistán, jehož skrytá komplicita s Tálibánci přispěla k americké porážce v Afghánistánu.

Nástup této regionální multipolarity i globální, čínsko-americké bipolarity zvýšil věrohodnost realismu: dává totiž stranou boj za šíření univerzálních hodnot a soustředí se na čistě mocenskou logiku střetů partikulárních sil.

Pro pochopení politických procesů je však realismus stejně nedostatečný jako idealismus. Především proto, že zohledňuje výlučně hledisko velmocí a zahraniční politiky a ignoruje hledisko středních či malých států a domácí politiky, v jejímž centru stojí otázka demokracie. Zatímco idealismus absolutizuje důležitost této otázky na úkor mocenských vztahů mezi státy, realismus se dopouští opačné, ale stejně nepřijatelné krajnosti, když ji vůbec nebere v úvahu.

Výlučná koncentrace na státy a rozhodování jejich vládců realistům neumožňuje zhodnotit sílu společností a jejich demokratických aspirací.

Realisté typu Johna Mearsheimera například nejsou schopni vidět svržení ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče majdanskou revolucí v únoru 2014 jinak než jako převrat zorganizovaný ze Západu. Dívají se na politiku svrchu a ignorují procesy, které povstávají zespodu. Vidí jen homogenizované národní většiny, jejichž jménem mluví šéfové států, nikoli hodnotovou diverzitu a zájmovou pluralitu uvnitř společností.

Z hlediska svých východisek je realismus v souladu s národně konzervativní a populistickou revoltou proti kulturní, ekonomické a politické globalizaci, která začala v sedmdesátých letech minulého století a svého vrcholu dosáhla v devadesátých a nultých letech, kdy ji podepírala planetární americká hegemonie.

V minulém desetiletí hájil „patriotismus“ proti „globalismu“ nejen americký prezident Donald Trump, ale také Marine Le Penová, Matteo Salvini, Jarosław Kaczyński, Janez Janša, Viktor Orbán a u nás SPD či Trikolora. V rámci EU na sebe odpor proti globalismu bere podobu obrany národní identity a zájmů proti normám a politikám „vnucovaných Bruselem“.

Proti morálnímu univerzalismu jako filosofickému jádru poststudenoválečného projektu celosvětového šíření „svobody a demokracie“ staví národní konzervativci kulturní partikularismus. Jedinečná identita národů je jednou provždy dána minulostí a jejich příslušníky nelze jednoduše převést na zaměnitelné exempláře lidského druhu, které by se měly řídit obecně platnými normami.

Z tohoto hlediska nebyly vazby západoevropských a amerických populistů a národních konzervativců na Putinovo Rusko v minulém desetiletí jen věcí oportunistické volby, ale svědčily o hlubší ideologické afinitě, obzvláště vezmeme-li vážně Putinovy diskurzy posledních let a spíše než za obnovitele Sovětského svazu ho budeme považovat za obnovitele velkoruského impéria, které sovětská ústava z roku 1924 explicitně zavrhla, když dala ustavujícím republikám (včetně Ukrajiny) právo na sebeurčení a nezávislost.

Jakkoli byla tato ústava jen kusem papíru, neboť skutečná moc byla v rukou centralizované a hierarchicky řízené komunistické strany se sídlem v Moskvě, ideologicky vzato byla výrazem dělnického internacionalismu, nikoli velkoruského nacionalismu.

Marginální postavení, jež má revoluce z roku 1917 v oficiální paměti současného Ruska, dosvědčuje, že Putin je dědicem velkoruské, a ne sovětské tradice. Jeho úzká vazba na patriarchu ruské pravoslavné církve a homofobního kritika západního liberalismu Kirilla je obdobou podobných aliancí mezi sekulárními nacionalisty a náboženskými konzervativci z jiných zemí: Miloše Zemana s Dominikem Dukou, Trumpa či Jaira Bolsonara s fundamentalistickými evangelikály, Kaczyńského s konzervativním katolickým klérem, Benjamina Netanjahua s ultraortodoxními Židy.

Podobně jako v posledním případě je též Putinovo spojenectví s náboženskou obcí založeno na příběhu, v němž je národní identita ukotvena v Boží transcendenci: křest knížete Vladimíra roku 988 má být zakládajícím okamžikem vzniku ruského národa, který se posléze – v důsledku mongolské invaze ve 13. století – rozštěpil na ruskou, maloruskou (ukrajinskou) a běloruskou větev.

Ty se opět politicky propojily Perejaslavskou dohodou Bohdana Chmelnického s ruským carem v polovině 17. století a západní a jižní expanzí Ruska na konci 18. století.

Putinovou misí je obnovit tuto v Bohu ukotvenou jednotu tří větví ruského národa, kterou popřeli bolševičtí internacionalisté, když uznali Bělorusko a Ukrajinu jako dvě suverénní národní republiky dobrovolně se spojující do socialistické unie. Jako jejich sjednotitel stojí tedy tento Vladimir na konci jedinečného příběhu, na jehož počátku je jeho svatý jmenovec.

Putinův cíl se v zásadě neliší od cíle Trumpa či indického premiéra Naréndra Módího: jde o odmítnutí postupu k inkluzivní identitě založené na rovnosti – ať ras (USA), náboženských skupin (Indie), či národů (Rusko) – a návrat zpět k exkluzivismu a nadřazenosti dříve hegemonní skupiny, která se cítí tímto vývojem poškozena.

Jestliže chce Trump učinit „znovu velkou“ bělošsko-křesťanskou Ameriku a Módí hinduistickou Indii, pak Putin má stejný záměr s pravoslavným Ruskem. Musí tedy jít před ruský bolševismus, jenž v jeho pohledu svým internacionalismem připravil půdu pro západní liberalismus.

Čelný mluvčí národně konzervativní revolty proti globalismu Ryszard Legutko považuje komunismus a liberalismus za dvě křídla tohoto globalismu a zároveň za dvě hlavní podoby totalitarismu 20. století. Liberálně-konzervativní nepřátelé Putina se mýlí, když v něm vidí reinkarnaci sovětského komunismu. Vysvětlením své „speciální vojenské operace“ na Ukrajině jako aktu „dekomunizace“ se Putin zařadil k národnímu konzervatismu v Legutkově smyslu. Také on chce Rusko vrátit do doby, kdy ho ještě neohrožovala dvouhlavá saň internacionalistického komunismu a kosmopolitního liberalismu.