I vaše země zažila recesi, říká americký výzkumník Mitchell A. Orenstein o postkomunistické transformaci

Taková zkušenost skutečně u lidí ze zemí Visegrádu převažuje. Konkrétně Česko vyšlo z devadesátých let docela dobře, a pokud se budeme bavit jen o vaší zemi nebo třeba o Polsku, pak přesvědčivost našich argumentů hodně utrpí. Jenže naše kniha se nevěnuje jenom Česku, věnuje se třeba i Tádžikistánu a dalším postsovětským zemím.

Ano, v některých státech tranzice dopadla dobře nebo poměrně dobře, ale to ještě neznamená, že jinde neskončila katastrofou a vůbec největší recesí, jakou ty země ve svých moderních dějinách zažily.

Někde to tak skutečně bylo, ale nezapomínejme, že zejména v první fázi byly mnohé komunistické režimy z ekonomického hlediska velice úspěšné. Týká se to Sovětského svazu i například Slovenska. Česka možná taky, byť ne tolik, protože vaše země byla úspěšná už před druhou světovou válkou a během ní tolik ekonomicky neutrpěla.

Ano, a zvláště u zemí Visegrádu lze od poloviny šedesátých let hovořit o určité stagnaci životního standardu, která trvala dost dlouho na to, aby se lidé chtěli komunismu zbavit. Jenže co se stalo potom? Ekonomický růst se nedostavil. V Česku bylo v tomto smyslu zle jen nějaké dva tři roky a byly to roky obtížné, nikoli devastující, to je pravda, jenže já si pamatuji, jak jsem tehdy cestoval po Rusku a viděl lidi na ulicích prodávat vybavení vlastní domácnosti nebo třeba boty, aby měli na jídlo.

Pro postkomunistický svět jako celek platí, že počet lidí, kteří prošli tranzicí úspěšně, je v zásadě stejný jako počet lidí, kteří zažili ekonomický kolaps. Netvrdím, že postkomunistická tranzice skončila katastrofou. Současně ale nechci tvrdit ani opak. Nechci debatu založenou na buď – anebo. Ve skutečnosti totiž platí obojí.

Chápu, že je složité se srovnat s tím, že máte na jedné straně spoustu lidí spokojených a bájících o obrovských úspěších devadesátých let a na straně druhé lidi, kteří tehdy zažili největší ekonomický kolaps ve svém životě. Ale tak to prostě bylo. Vždyť v roce 1999 žilo v postkomunistickém regionu 45 procent lidí pod hranicí chudoby, to znamená, že měli na den méně než pět a půl dolaru.

Nemyslím si, že bychom z něj měli dělat fackovacího panáka. To, co se tehdy dělo, ho výrazně přesahovalo a dělo se to v různých zemích a za vlády různých politických vůdců. My se v knize chtěli soustředit spíše na to, co se stalo…

V Česku myslím převažuje dojem, že věci šly za Václava Klause správnou cestou. Nicméně z časového odstupu jasně vidíme, že gradualismus by dosáhl lepších výsledků. Rychlá privatizace umetla prostor masivní korupci. O všech krádežích, ke kterým u vás v devadesátých letech došlo, asi není třeba dlouze hovořit, stačí zmínit Viktora Koženého. Hrdinové české privatizace se dnes nezřídka skrývají v zahraničí.

To českou společnost přirozeně hluboce ovlivnilo a stále ji to ovlivňuje: nemálo Čechů dnes pochybuje o čistotě majetku bohatých lidí. Což je jedním ze zdrojů nástupu populismu ve východní Evropě.

Tady je důležité se ptát, jak moc se postkomunistické tranzice vlastně liší od obecnějších liberalizačních tendencí či nových liberálních politik, k jejichž implementaci od devadesátých let dochází po celém světě. Postkomunistické země jsou v tomto smyslu toliko extrémním příkladem obecného vývoje. Takže ano, posun k populismu můžeme pozorovat všude, protože po celém světě vidíme implementaci stejných politik, které vedou k prohlubování nerovností, menší ochraně pracovních míst, poklesu veřejných investic a na druhé straně k růstu soukromého zisku a tak podobně.

Já sice nejsem radikální kritik nových liberálních politik, leccos je na nich v pořádku, jenže nesmíme zapomínat, že jejich důsledkem je u mnoha lidí oprávněný pocit, že pro ně v ekonomickém procesu nezbylo místo, že se na ně zapomnělo.

Takže ano, populismus bují všude, jenže pravdou je i to, a na tom bych trval, že jeho nástup je nejrazantnější ve východní Evropě, protože právě tam nové liberální politiky působily nejsilněji a byly nejvíce vidět. Proto jsou teď lídry evropského populismu Maďarsko s Polskem.

Ten první. Důvodem bylo, že jsem se ve svém dřívějším výzkumu zaměřoval na země Visegrádu. Díval jsem se proto na celou věc z jejich perspektivy a viděl hlavně úspěchy. Má kolegyně Kristen Ghodsee ale k našemu společnému projektu přišla úplně odjinud. Předtím se profesně zabývala především Bulharskem, a to je dost jiný případ: Bulharsko ztratilo po roce 1990 více než dvacet procent svého obyvatelstva.

Ano, chudé země skutečně obecně ztrácejí obyvatele na úkor zemí bohatých. Jenže v daném případě je ta ztráta extrémní. V době míru to nesnese srovnání s žádnou jinou zemí světa. A nejde jen o migraci, ale také o kolaps v oblasti zakládání rodin, plození dětí a tak dále. Ztratit skoro čtvrtinu obyvatelstva je strašlivý problém. A jeden z hlavních důvodů populačního exodu je ten, že Bulharsko – podobně jako některé jiné postkomunistické země – prostě ekonomicky nefunguje, že tranzice tam nebyla úspěšná. Visegrád je bublina a je třeba z té bubliny vystoupit a mluvit se Srby, Bulhary či Makedonci. V jejich zemích se totiž opravdu moc nedá žít.

I vaše Česko ale zažilo recesi. I Česko zažilo krátký pokles v očekávané průměrné délce života. Oproti jiným zemím to bylo mírnější, ano, ale trend byl stejný. Stejný kolaps komunismu, stejný kolaps sociálních jistot, stejný kolaps potravinového systému, stejná reorientace na Západ, stejné politiky, které byly implementovány… Český privatizační model se nijak nelišil od modelu ruského nebo tádžického.

Takže ano, budiž, můžeme dojít k závěru, že přijaté modely tranzice byly v zásadě vhodné pro Polsko, Maďarsko, Slovensko nebo Česko. Byly ale vhodné i pro Rusko? A co pro Tádžikistán? Nebyly v těchto případech spíše návodem, jak spustit ekonomickou kalamitu, recesi šestkrát horší, než byla velká hospodářská krize z třicátých let? Postkomunistické státy se zpět na úroveň roku 1990 dostaly v průměru za sedmnáct let. To je celá jedna generace! A ty nejpostiženější země se na tuto úroveň nedostaly dodnes.

Tak to je.

Že ty země asi opravdu odlišné jsou. Jenže proč pak ukládat tak odlišným zemím stejné politiky a čekat, že budou fungovat všude stejně? A proč nebyly opuštěny v momentě, kdy už bylo vidět, že někde prostě selhávají? Vždyť to nedává smysl! Bylo nutné, aby lidé v Rusku trpěli tak, že dnes nenávidí Západ? Musel být Balkán populačně zdecimován?

V naší knize postkomunistickou tranzici srovnáváme rovněž s vývojem v Číně a ve Vietnamu. I tyto země se víceméně zbavily komunistického typu ekonomiky. Jenže masivní recese se u nich nedostavila. Proč? Co si z toho máme vzít za ponaučení? Jsou čínští a vietnamští ekonomové lepší? Těžko říct. Myšlenku, že komunismus nemůže být transformován gradualisticky, postupnou cestou, bychom ale měli jednou provždy opustit. Ukázalo se totiž, že udržet státní sektor je lepší než všechno okamžitě zprivatizovat.

Státy, které postupovaly gradualisticky, se recesi vyhnuly a rostly mnohem rychleji. Neměli bychom proto všechno kolem tranzice ještě jednou promyslet?

Důležitější než hledání viníků je podle mě to, že ani po třech dekádách neexistuje shoda, co se v devadesátých letech vlastně stalo. Nejprve musíme pochopit, že ta doba nebyla tak bezproblémová, jak se často prezentuje a jak jsem si to i já sám zpočátku myslel. Ten obraz je prostě jiný, než si myslí velká část Poláků nebo Čechů. Popravdě to byla pro ohromné množství lidí ekonomická katastrofa. Dosavadní debatu je proto třeba změnit a na tranzici se podívat realističtěji. Mnohem realističtěji.