Husův boj v nás vzbuzuje strach, říká spisovatel a výtvarník Václav Vokolek

Protože je nebezpečný. Bojovat za pravdu, a dokonce za pravdu umřít – z toho jde obyčejný animální strach. Stejný strach pociťujeme z obětí Jana Palacha a Jana Zajíce. Masaryk se v České otázce ptá, jestli jsme národem Husovým, a odpovídá si – nejsme, ale budeme. A po více než sto letech? Slogan o pravdě sice vlaje nad Hradem, ale Husovým národem jsme se nestali a nejspíš nestaneme. Pravda je nám nepohodlná, lhostejná. Bojovat za něco je skvrna v kariérním postupu.

Jenže o Husovi musíme mluvit! Musíme mluvit o jeho nespravedlivé a strašné smrti, abychom si připomněli myriády nevinně odsouzených a zabitých. Jeho poprava byla děsivá demonstrace moci. Jeho srdce opékali katovi pacholci před zraky elity tehdejšího křesťanstva, rozdrtili každou kůstečku jeho těla, aby po něm nic nezůstalo. Na tom záleží každé moci, zbavit se stop odporu. Ale žádná to zcela nedokáže. Husova památka navzdory všemu přežila. Také díky Jednotě bratrské, která na něj navázala víc než celé husitství a která je pro mě osobně to nejcennější, co v tomhle národě kdy vzniklo. Samozřejmě ji nesnášeli všichni – katolíci, evangelíci, utrakvisti. Byla permanentně pronásledovaná, ale věřících už bylo mnoho a nešlo je všechny upálit. Museli je vyhnat z rodné země. Možná proto na Jednotu nelze najít nic kompromitujícího. Když vás pronásledují, máte možnost se chovat slušně.

Zase tolik ne. Daleko víc bylo nepodplatitelných, zcela bezejmenných hrdinů. Že Jednota bratrská přežila své pronásledování až do roku 1918, je malý zázrak. S redaktorkou Alenou Zemančíkovou jsme nedávno pro rozhlasový seriál o Husových stopách v české krajině sjezdili celé Čechy. Všechny katolické kostely byly zavřené. Jako by se odřízly od světa. Argumentuje se ochranou majetku před zloději. Evangelické kostely na Vysočině jsou otevřené dokořán, protože tam není co ukrást. To je výmluvné. Myslím, že v dnešní době, která je tak strašně bohatá, není chudoba církve zas tak špatný nápad. Zdravím současného papeže!

Ne. Hus sice žil ve světě, který zcela ovládala církev v absolutním propojení se světskou mocí, ale pro něj osobně byla pravda životním principem. Byla základním měřítkem! Za pravdou musím stát, musím za ni bojovat a docela zvesela za ni tou strašnou smrtí zemřu. To byla jeho poslední slova… Takový člověk je nebezpečný už tím, že ho nezastavíte. My jsme zvyklí na to, že se vždycky všechno odvolá. Víme, co je nesprávné, dokážeme rozeznat lež, ale nejsme schopni o ní ani uvažovat, natož proti ní něco udělat. Osobně vůbec netuším, jaký má moderní člověk vztah k pravdě jako ke kategorii. Asi žádný, jinak bychom museli kázat téměř proti všemu, co nás obklopuje.

Ano. Protože ti našli na počátku patnáctého století odvahu postavit se za pravdu navzdory všemu a všem. Jan Hus měl ve své době obrovský vliv a jeho smrt zanechala Čechy v naprostém šoku. A tehdy vzniklo něco úžasného. Lavinovitě se začal šířit jak počet kněží, kteří chtěli podávat pod obojí, tak počet věřících, kteří chtěli pod obojí přijímat. Nešlo se potkávat v kostelích, a tak začali lidé chodit do hor. Na kopci Burkováku u Nemějic se jich sešlo 40 tisíc, ekvivalent dnešních 400 tisíc, a všichni zpívali, chodili k přijímání, modlili se, radovali se! A církev se začala bát o moc, o majetek. Ale zajímavé je, že největší ztráty jí neučinili husité, ale zbožný císař Zikmund. Potřeboval najmout křižáky, a tak – on, obránce řádu a stability – prodával církevní majetek ve velkém.

O Husově procesu víme hodně, a tak lze říct, že to byl vzor příšerné nespravedlnosti a násilí. Typický stalinský proces z třicátých let. Byly připravené dva rozsudky. Kdyby odvolal, byl by odvezen do švédského kláštera, kde by byl zazděn a do smrti by mu úzkým otvorem dávali chléb a vodu. Šlo o to ho zničit za všech okolností. Husova nebezpečnost byla v jeho přímém následování evangelijních pravd, v odmítnutí kompromisu a v tom, že nesledoval žádný partikulární cíl. Vždyť zemřel de facto jako mučedník, jako naprosto nevinný člověk! A v tom je paradoxně jeho vítězství. Hned po jeho smrti ho totiž lidé začali vnímat jako světce. Vznikaly husovské legendy, v Hradci Králové dodnes stojí bývalý kostel sv. Jana Husa. Počkejte, něco vám ukážu, tady v Postile. Vidíte ten obrázek? Nepříliš nadaný ilustrátor z 19. století pochopil to, co později František Bílek při navrhování pomníku v Táboře. Oba Husové mají u nohou malinkou hraničku, která je docela nenápadná. Protože, kromě té strašné půlhodiny umírání, vlastně vůbec není zajímavá. Pro Husa byla smrt očistou, oheň ho jen zbavil těla. Není pouhou obětí. Podívejte, na tom obrázku podává svou Postilu přímo Kristovi a anděl mu za odměnu dává ratolest mučednictví.

Kdyby byli pozdější římští katolíci chytří, prohlásili by Husa za svatého – a měli by pokoj. Jako kdyby Gustáv Husák udělal z Václava Havla národního umělce a z Marty Kubišové zlatou slavici.

Postila je soubor kázání na celý církevní rok, kde Jan Hus popisuje správný život křesťana vedoucí ke spasení. Ale život v pravdě přece není jen doména křesťanství! Je to princip všech duchovních systémů a zároveň recept, jak žít dobře a jak dát svému životu hlubší smysl. Zároveň nám ani Husova kritika zlořádů církve nemusí znít cize. Odmítal kult ostatků a následné svatokupectví. Dnes všichni víme, že šlo často o velkolepé podvody, obrovský byznys, něco, co ke skutečnému křesťanství absolutně nepatří – Kristus byl Žid a sbírat nějaké pozůstatky mrtvol je pro Žida naprosto nepředstavitelné. Dalo by se to přirovnat k dnešnímu spotřebnímu kultu, ke kultu mediálních hvězd, politiků a podobně.

Církve se nedokážou přizpůsobit, jsou konzervativní, rozhádané, sebestředné, nabízejí spasení jen skrze sebe. A tohle je zřejmě reakce. Katolická církev v posledním sčítání lidu ztratila milión lidí! Ale kdyby v tom dotazníku existovala položka pohanství, byli bychom třeba překvapeni. Možná desetitisíce Čechů žijí spirituálně, aniž by byli někde podchyceni.

Loni jsem byl pozván na oslavu slunovratu do Nasavrk, kde žije skutečný druid a jeho obec. Sjely se tam tři tisíce lidí! Když si je najdete na internetu, pořád něco podnikají jako komunita, a to je známka života. Náboženství se sdílí, individualita zde k ničemu moc nevede. Individuální mytologie mají své místo v postmoderním umění, ale v duchovním životě člověka se jedná o bludnou cestu. Mně je to blízké, protože je tu alespoň nějaké vědomí posvátnosti v této jinak zcela neduchovní společnosti. Dnešní vykořenění padesátníci, co mládí prožili v SSM, jsou většinou už ztracení, ale mladé lidi velice zajímá buddhismus, židovství, pohanství, případně jóga nebo alchymie. Křesťanství paradoxně nejméně, ale i k němu mohou být otevřenější než jejich rodiče. Cítím, že se zvedá jakési univerzální vnímání posvátnosti. A česká krajina je duchovně mimořádná od pravěku. Posvátnost je tu koncentrovaná.

Bohužel už nic, skončilo. Byl to můj pokus o založení svobodné univerzity, na níž by se na nejvyšší úrovni vyučovaly nauky, které jsou akademicky tabuizovány. Na českých univerzitách se totiž nesmí mluvit o ohromné spoustě věcí. Uvědomil jsem si to před dvaceti lety, když mi doktorka Bendová, opravdová odbornice na čínskou medicínu, sdělila, že ji nesmí přednášet, protože ji mají za šarlatánku. V tom je česká společnost prapodivná. V archeologické literatuře vládne absolutní pozitivismus 19. století. Posvátnost neexistuje a vše duchovní je jen podvodem. Tematická zahraniční literatura oproti tomu vypadá jako ezoterické spisy. V krásném televizním dokumentu o jeskyni Chauvet mluví výsostný francouzský vědec o tom, že z ní musel po deseti minutách odejít, protože cítil, že pravěcí lidé a jejich duchové tam jsou přítomni a on že je vetřelec. Čech by za tohle okamžitě dostal Bludný balvan od spolku Sisyfos, což je skutečně výhradně česká postmarxistická záležitost. Ti by Husa upálili okamžitě. A Václava Cílka taky, kdyby mohli. O hodně tímhle přístupem přicházíme.