Hranice umění. Sloupek Apoleny Rychlíkové nad filmem Agnieszky Hollandové

Snad i proto vláda v reakci na režisérčin snímek tlačí prostřednictvím ministra vnitra na polská kina, aby před Hranicí promítala i „vysvětlující“ spot Bezpečné Polsko, kde se tvrdí, že příchod migrantů byl součástí rusko-běloruské vojenské operace.

Zbigniew Ziobro, ministr spravedlnosti a šéfprokurátor, navíc Hollandovou označil za vlastizrádkyni a její film za nacistickou propagandu. A režisérka teď musí v Polsku využívat ochranku. Co naplat, že bylo Ziobrovi následně soudem zakázáno o ní takto mluvit. Škoda již byla napáchána.

Na rozdíl od polské vlády přijala mezinárodní filmová obec snímek pozitivně a v Benátkách obdržel zvláštní cenu poroty. Vzhledem k tomu, že se nyní Hollandová musí bát o život, je ale umělecké hodnocení filmu tak trochu vedlejší. Z Hranice se stal nástroj politického boje.

Jaké jsou vlastně hranice umění a politiky? Z úst kritiků snímku slyšíme fráze o přílišné angažovanosti polské filmařky. Té se však jedna z globálních režisérských hvězd nevyhýbala nikdy. Jen nyní místo historické látky zpracovala látku současnou – nadmíru problematickou, politickou a kontroverzní. Ne však tématem, ale tím, jak naráží v prostředí formovaném vládní propagandou. Hranice je možná politický film, ale politikum z něj udělala až vládní hysterie, jež z Hollandové vyrobila nepřítele státu, což je nepřípustné i nebezpečné. To ale vládní představitelé vědí. Proto ostatně vystupují způsobem, který se ani nedá nazvat jinak než lynč.

Ve zdravém prostředí by podobný film takovou míru veřejného odsouzení nevzbudil. Problém však nevězí pouze ve stávající situaci v Polsku, ale v celém postkomunistickém narativu, který z umění – a to často působením samotných umělců a umělkyň – vytvořil apolitickou kategorii. A to paradoxně přesto, že v určitých aspektech postkomunistické umění staví na výsostném politiku: antikomunismu a politické kultuře vzpomínání.

Jinými slovy: pokud se film politicky vyjadřuje k minulosti v souladu s oficiálními polistopadovými narativy, debatu to vzbudí málokdy. Pokud však kritizuje stávající politiku, není vyloučeno, že se promění v nežádoucí. A to se přesně přihodilo Hollandové. Ukázala totiž, co se vládnoucí ideologie ultrakonzervativní PiS snaží svým každodenním působením potlačit – že lidská práva jsou jen jedna. Teď režisérce za tuto pravdu hrozí i fyzická likvidace.

Úkolem globálního filmového společenství je ukázat, že nic takového nedopustíme. I kdyby se nám její nový snímek třeba nelíbil, nebo jsme dokonce s jeho východisky nesouhlasili.