Článek
Václav je výčepní poněkud netradiční. Má privilegium fotografovat v zákulisí formule 1. Sebastiana Vettela zná z doby, kdy ještě čtyřnásobný mistr světa drandil na motokáře. O tom se ostatně můžete přesvědčit na fotce přišpendlené na zeď za jeho zády. Ale to odbočuji. Jakmile se Šofarem usedneme, probereme nejdřív kde co, bez ladu a skladu, co nám horká slina na jazyk přinese. Byl jsem na Orlíku a chytil dvacet okounů. Šofar byl zas na mariáši. Petra chce koupit mobil. Gábina marodí. Na Klárově vykolejila tramvaj 22… Nakonec se ale naše řeč chtě nechtě stočí na literaturu.
Chodívá sem maník, jako by z oka vypadl Krisu Kristoffersonovi, denně vytruňká dvacet piv, a ten pokaždé pronese neměnnou mantru: „Že se na to nevykašlete.“
Nevykašleme. Máme literaturu rádi. Když jsme U Hrocha probírali Marka Šindelku a jeho povídku Luk, o čemž jsem ostatně před časem napsal do Salonu, panovala mezi námi shoda. Teď ale Šofar nadnesl v hovoru debut, o kterém se mluví v posledních týdnech hojně, a sice knihu Matěje Hořavy Pálenka (Host 2014), a že prý se mu líbí.
„Ty toho Hořavu znáš osobně nebo co?“ ptám se.
„Jenom co jsem si přečetl na záložce.“
Na záložce stojí, že je Matěj Hořava ročník 1980 a přichází s meditativní, autobiograficky laděnou a stylisticky vytříbenou prózou. Fragmentární kapitoly se postupně spojují v mozaiku, která zobrazuje jeden nevšední osud, jeden svérázný způsob existence.
S tím nemůžu souhlasit: „Čeština má svou staletími budovanou logiku, ovšem Hořava tam, kde mají být čárky, mrská středníky. Samá dvojtečka, závorka, nadužívání tří teček… To má být jako že znakem stylistické vytříbenosti?“
„To je divný, že ti nevadí, když Wernisch v básničkách sází interpunkci tam, kde by být logicky neměla, ale když to tak cítí, tak je to jeho věc, to nemá s logikou co dělat. Odkdy je počet středníků, závorek a trojteček měřítkem kvality? Tobě se taky pořád spouštějí z pomyslného nebe v textu mraky dvojteček nebo otazníků. Bývaly tady snahy o statistickou recenzi, kdy byl recenzent schopen autorovi vyčíst, že použil častěji o než a, což neodpovídá průměru češtiny, ale to bohudíky skončilo. Mám takový dojem, že Hořava používá kypřicího prášku do pečiva, té nejdůležitější české spisovatelské ingredience, minimálně, a o to víc tam sype sůl a cukr. Nezajímá ho moc kynutí těsta, ale spíš ochucení. V tom to celý je,“ namítá Šofar.
Michal Šanda (vlevo) a Jakub Šofar
Kniha má poněkud zavádějící podtitul Prózy z Banátu. Jenom pro pořádek je třeba dodat, že sestává z dvaačtyřiceti drobných, povětšinou dvoustránkových mikropovídek. Promíchané jsou tu Hořavovy vzpomínky na dětství v Děčíně, studium v Brně, cesty do Německa. Jak z textů vysvítá, autor působí či působil coby učitel v české komunitě usazené v rumunském Banátu. Nejde tedy o prózy z Banátu, ale o prózy v Banátu napsané. Říkám to proto, že nechtěné nepřesnosti jsou pro tuhle knihu charakteristické.
„Nepřesnost? Literatura je snad založená na nepřesnosti, né? Právě ta přesná nepřesnost je chvějkou, díky které se to celé může přehrát. Pálenka. To je titul! To není v tomto případě alkohol, to je krev země, krev lidí, krev Páně, lék na realitu. Pro ty v Banátu, i pro autora, realita, která jako kdyby byla o několik generací ,zpožděnější‘ než ta současná evropská. Hořava díky tomu může znovu přesívat své dětství a mládí. Vesnická komunita uprostřed přírody nad Dunajem, pravidelnost života, tajemství a všednost smrti. A proti tomu ,maličkosti‘, které měly být zapomenuty. Někdy jen slova a vůně, někdy ztráty, prohry a útěky. Takhle by psal možná dneska Čep. Já ti dám nepřesnost…!“
„Pro mne je třeba tohle z prstu vycucaná změť nic neříkajících banálních slov a vět: Byly to druhé Vánoce, které jsem strávil u Ingeborg a Floriana; v bavorské horské vesničce nedaleko českých hranic (Šumava a Böhmen; odvrácená tvář Měsíce)… Chodil jsem s Florianem po lesích; ukazoval mi rysí stopy; místo, kde si předloni zjara zlomil nohu a kde by umrzl, kdyby ho nenalezl kolega z lesní správy. Vyprávěl mi hrůzostrašné báchorky, které se dědí z generace na generaci... A Ingeborg s malou dcerkou Gretchen vařily na pravěké plotně, drnkaly na klavír, foukaly do fléten. Měl umrznout, aspoň by se něco dělo.“
„Co se ,děje‘? Historky se dějí. Jenže čas se taky děje. I ten, ve kterém se na první pohled nic neděje. To je, jako kdybys mě přesvědčoval, že se nic neděje v Malevičově Černém čtverci. Nebo že Rothkův obraz Oranžová, žlutá, červená je nudnej.“
„Bez point – jako soulož bez orgasmu.“
„Hořava není honič velkých příběhů. A protože jsme všichni zsinalí hrůzou, že nás mine velký román, óm mani padmé húm, tak se bojíme každýho, kdo to tady chce trochu odpointovat,“ nedá se Šofar.
„Nebo tady, povídka Pod přezrálou révou. S directorem sedí pod pergolou z vinné révy a pijou švestkovou kořalku. Na dvůr se přibelhá directorův stařičký otec. Připomene mu jeho psa, který se dobelhal do potoka a umřel. Umřel, a protože v potoce, měl mokrou srst. Slzy se mi derou do očí nad touhle srdceryvnou osudovou tragédií.“
„Chlapi, nejsme tu kvůli mudrování,“ zahaleká od pípy Václav. „Ještě pivčo?“
V tomhle punktu se se Šofarem shodneme a svorně přitakáme, že ano.
„Já se radši půjdu vyčurat…“ Šofar si odskočil na WC, jeho chyba, závěrečné slovo si tedy vezmu já. Jsem dalek toho, kohokoliv srážet, a debutanty už vůbec ne. Debuty by měly být čteny s přimhouřenýma očima. Na Pálenku ovšem vyšla řada recenzí, které jsou bezmála oslavnými ódami, navíc je nominovaná na Magnesii Literu v kategorii objev roku. Nebýt toho, nechal bych si následující pro sebe: Hořavův debut je zdařilý jenom v našich současných ukoptěných luzích a hájích. Srovnejme ho s prvními knížkami Vladimíra Körnera, Ladislava Fukse, Ivana Klímy, Arnošta Lustiga, Karola Sidona, ale venkoncem i toho Jana Čepa… Jenže poslední slovo jsem neměl.
„Michalé!“ řval Šofar už ode dveří jako tur. „Copak někdo s takovým jménem může psát špatně? Vždyť to je sám o sobě román, có!?“