Článek
Deska natočená ve spolupráci s britským producentem Eddiem Stevensem byla trochu jiná, než jsou posluchači Druhé trávy zvyklí – zněla místy jako putování městem blízké budoucnosti, kde se z digitálních houštin ozývá hlas člověka, volání o starodávném světě.
Robert Křesťan se tu ohlížel za „nosnými sloupy své muzikantské estakády“, když počeštil písně svých hudebních hrdinů od „bluegrassových superklasiků“ Flatta a Scruggse po Toma Waitse nebo Stinga; a mezi ně přirozeně vmísil několik skladeb vlastních.
Singl Kdybys mě zabila, pojednávající snad o dobývání a osvobozování významů slov, patří k výstavním kouskům kapelního zpěvníku:
Kdybys mě zabila, / tak vážně nevím, kam tím míříš, / maličko opilá, / ale přímá jako strom. / Jako bys mluvila / jazykem Vran anebo v jidiš, / jako bys uvila / nekonečný palindrom.
Hudební román
Pandemie koronaviru zpozdila vydání Dílu druhého, kterého se tak posluchači dočkali až teď na podzim. Kvůli, anebo díky covidovému přerušení nevzniklo pouhé pokračování, ale zbrusu nový, svébytný umělecký projekt, který má svým konceptem blízko k jakémusi hudebnímu románu. Eddie Stevens posunul nahrávku k ještě experimentálnějšímu zvuku, ale s mimořádným citem pro smysl písní.
Jak by asi trpěl pan Dylan. Robert Křesťan o Poutnících i Druhé trávě
Jednotlivé skladby „druhého dílu“ jsou propojené intermezzy, natočenými během nahrávání na úpatí slovenských Súľovských vrchů. V těch zvukových spojnicích se hudební nástroje setkávají se zurčením potoka, slyšíme nezřetelné hlasy nebo kročeje; hudba povstává z přírodnin, lidské struktury z divočiny, aby se zase nakonec všechno rozkládalo v chaosu, který je možná jen jiným jménem pro přírodní řád a pro naši neschopnost porozumět.
Bicí nástroje někde nahrazuje či doplňuje tleskání dlaní, dechové nástroje zase pískání na rty. V úvodu písně občas slyšíme producentovy poznámky nebo odpočítávání, konec písně se místy ztrácí v radosti muzikantů nad společným hraním – jako by tvůrci chtěli dát najevo, že umění není nikdy hotová věc; že je to proces a komunikace, sdílení.
Rozprostírají se tu abstraktní hudební plochy, a přitom se album nevzdává silných melodií ani přesnosti textů. Zcela přirozeně se v jednom čase setkává minulost, přítomnost i budoucnost.
Robert Křesťan & Druhá tráva: Díl druhý
„Jedno vím jistě,“ přemítá Robert Křesťan v intermezzu. „Nehledal jsem a nehledám pravdu. Jenže co tedy hledám? Snad ztracený čas. A to navzdory tomu – teď parafrázuju – že rozumově přivolávat minulost je marná námaha…“
A tak se Křesťan ohlíží třeba za letitým hitem kapely Greenhorns Blízko Little Big Hornu, aby ve své písni Little Big Horn na ozvucích zlidovělých greenhornských veršů vystavěl vlastní protiválečné poselství. V této písni i v navazující skladbě Crazy Horse o lakotském náčelníkovi, vítězi littlebighornské bitvy, se autorovy vzpomínky na romantiku westernů a mayovek potkávají se skutečnými indiánskými mýty (včetně recitace v lakotštině v podání indiánského tvůrce Bena Blacka Beara) a hypnotické zpěvy šamanů zase s hudbou uměle inteligentních strojů.
O smrti, o lásce, o válce i o sobě
Různé časy a širý rozhled se snoubí i v písni Vlčí oči pojednávající o rozmarném Bohu, který z trucu „naplánoval nový glaciál“:
Bůh měl jasnou tvář a zrovna snídal, / smál se, zprávy byly příznivé, / čert mu veze kostru androida / a anděl všechno zlato z Ninive. (…) Měl vlčí oči / a sedmidenní plán / a mileniál z Boči / se opřel do varhan.
Světlo na konci exitu. Nad albem skupiny Žamboši
Robert Křesťan píše o smrti, o lásce, o válce i o sobě – abychom shrnuli básnické konstanty, na nichž je vystavěná závěrečná, zpytující píseň Tolikrát – a za opravdovost těch velkých slov ručí opravdovostí vlastních obrazů; jako v mnohoznačné skladbě Vejdi po špičkách, která může být vyznáním snad ženě, snad noci, snad poezii:
Vejdi po špičkách, / stříbrná paní, / raději nezaháněj strach / prchavým svitem blýskavic, / nerozviřuj prach, / nešátrej dlaní, / ať nezacloníš stezku, / kterou chodím na Měsíc.
