Článek
Masaryk v knize Česká otázka kritizoval ideovou vyprázdněnost domácí politiky a proti jejímu pragmatismu stavěl nábožensky založenou humanitu české reformace 15. století. Pekař proti tomu namítal, že husitství i Jednota bratrská jsou jevy čistě středověké, které nelze spojovat s pozdějším formováním moderního národa založeného na osvícenství a liberalismu. Zdá se mi ale, že oba postoje byly pro nás velmi důležité a jsou vlastně dodnes. Jak to vidíte vy?
Je rozdíl mezi Masarykovým pojetím národních dějin a jeho historickým významem. Kritický a racionální přístup Masaryka k českým dějinám v době, kdy mnozí chápali dějiny jako mýtotvorné ospravedlnění národní existence, měl zcela zásadní význam pro moderní formulování české otázky a politického i kulturního programu. Masaryk rozhodně nevnímal Čechy jako historicky vyvolený národ představující nějaký jedinečný smysl v dějinách i dějin jako takových. Namísto takové kulturní nebo rasové vyvolenosti si Masaryk klade otázku smyslu jako otázku politického a mravního směřování národního života. Smysl historického určení je tak národu uložen na základě jeho přítomnosti a budoucího směřování.
V České otázce Masaryk doslova píše: „Vstáváme z mrtvých a svět od nás očekává slovo spasitelné.“ Národní obrození je tedy historický úkol přispět k mravní a politické revoluci moderního světa. Uložit českému národu mravní úkol naplnění univerzálních náboženských ideálů křesťanství a pojmout ho v politice jako úkol vybudovat demokratickou společnost coby součást světové revoluce, to byla skutečně Masarykova převratná vize. Mimo jiné přispěla i ke kritice politiky a národní identity odvozené ze slavjanofilské kmenové sounáležitosti.
Stejně tak je ovšem třeba zmínit, že Pekař obecněji kritizoval Palackého pojetí národních dějin za to, že je založené na myšlence autonomního historického vývoje, který se odehrával v konfliktu a zápasech s vnějším germánským světem. Češi se v tomto historickém vyprávění stali nositeli vyšší kultury, která proti násilí a válečnému germánskému duchu historicky prosazovala svobodu a mír, jenž byl údajně vlastní nejen Čechům, ale celému Slovanstvu.
Proti tomu Pekař stavěl myšlenku, že historický vývoj českého národa nebyl určen nějakou původní vysokou staroslovanskou kulturou, ale naopak schopností otevřít se cizím vlivům a přijmout je za vlastní. Pekař tak zdůrazňoval, že ono tisíciletí českých dějin od 10. až do 20. století bylo především určeno mírou, do jaké jsme se i my podíleli na širších evropských dějinách.
Karel Hvížďala (1941) je novinář.
V tomto smyslu například chápal husitství jako období, v němž se český národ evropeizoval do té míry, až se cítil natolik kulturně silný, že „jsme sami chtěli udávat směrnice Evropě, své učitelce a vychovatelce“. Přitom tato vychovatelka samozřejmě také nebyla pro Pekaře vyvoleným kontinentem s autonomní a historicky jedinečnou kulturou a úkoly, ale naopak to byla kultura, na jejímž vzniku „měl ohromný podíl orient, antika i svět arabský“.
Přestože Masarykova a Pekařova filosofie dějin i historické metody se od sebe podstatně liší, v zásadě oba muži dokázali vyvrátit silné předsudky tehdejší doby, podle kterých jako kdyby naše dějiny byly neustálým střetem s okolím, proti kterému se musíme vymezovat a definovat svou vlastní jedinečnost, abychom vůbec dokázali obhájit právo na národní existenci. Masaryk i Pekař se naproti tomu shodnou, že smysl naší národní existence neurčuje národ jako nějaké etnické či rasové společenství, ale naopak jako společenství historicky zformované, které se neustále proměňuje právě tak, jak se proměňují samy dějiny. Jinými slovy, každá doba si vytváří svého Čecha a současně na něho klade i zcela zvláštní úkoly a jeho existenci také přikládá zvláštní smysl.
Na to upozorňoval i historik Dušan Třeštík, když řekl, že český národ si musíme znovu vymyslet. Tím vlastně říkal, že historie nejsou jen pozitivistické poznatky, ale také hodnotící soudy, které se neustále mění.
Zcela souhlasím, že historie má za úkol dějiny poznávat, ale ona „story“, tj. příběh a vyprávění, v sobě vždy nese určitý hodnotový náboj, podle kterého si utváříme přítomnost a orientujeme se v budoucnosti. V kolektivní paměti každého moderního národa existují okamžiky, s nimiž je neodmyslitelně spojena národní identita. Přitom vůbec není důležité, jestli se tyto události skutečně staly, nebo jsou výmyslem historiků a národních buditelů. Mohou být zrovna tak tragické, jako heroicky oslavné. Díky nim si moderní národy odpovídají na otázku, odkud pocházejí, jaké jsou a kam směřují, a z dějinných událostí si komponují svá vlastní smysluplná vyprávění – historii – a snaží se z nich vytvořit obecně platné kánony. Historické texty se přitom na sebe vrší a navzájem si často odporují, ale především nás ujišťují, že i takové výtvory sociální představivosti, jakými jsou moderní národy, mohou sdílet zcela konkrétní dějinné zkušenosti, a tím potvrzovat právo na svou existenci.
Jak ostatně říkal francouzský sociolog Maurice Halbwachs: kolektivní paměť jsou žité dějiny.
Spíš než na počátek, který vždy jen vyvolává iluzi nějakého pevného bodu, z něhož by šlo pohnout vesmírem dějin, je proto důležité ptát se na uzlové body a klíčové události, které stále dávají smysl a jejichž stopa nějakým způsobem poznamenala historický vývoj nebo současnost. A k nim je třeba se vracet s urputností, s jakou například Ludvík Vaculík psával každý rok Jaro je tady a Srpnový den. Dokonce si myslím, že dějiny mají smysl jen tehdy, když jim klademe historický odpor. V této souvislosti mám obzvlášť rád Vaculíkovu větu ze Srpnového dne napsaného v normalizační době roku 1985: „Poměry mě znehybňují, kladu asi malý odpor.“
Představení knihy Hledání dějin. O české státnosti a identitě se uskuteční dnes od 19 hodin v pražské Knihovně Václava Havla.
Jiří Přibáň, Karel Hvížďala
Jiří Přibáň, Karel Hvížďala Hledání dějin
Jiří Přibáň, Karel Hvížďala Hledání dějin O české státnosti a identitě
Karolinum
Jiří Přibáň, Karel Hvížďala: Hledání dějin. O české státnosti a identitě
