Článek
Dalo se vítězství opozice v Gruzii předpokládat?
Určitě je nepředpokládal současný prezident Michail Saakašvili. Byl přesvědčen, že vyhraje. Musím říct, že jsem si sama nebyla jistá výsledkem. Jsou to totiž první volby v postsovětském prostoru, při nichž se opravdu změnila moc. Na jižním Kavkaze, ale i jinde, to bylo vždy tak, že první porevoluční nebo popřevratové volby proběhly standardně, tak, jak jsme my zvyklí. Ale jakmile tam už jednou byla navolena moc, tak nikdy za těch dvacet postsovětských let nedovolila, aby ji ve volbách porazila a následně vystřídala opozice. Byla jsem na jižním Kavkaze čtyřikrát jako mezinárodní pozorovatelka u voleb a viděla, jak se tam výsledky naprosto hanebně falšovaly.
Mých přátel, kteří byli jako pozorovatelé teď v Gruzii, se třeba na vesnicích, kde dozorovali, neustále vyptávali, kdy už odjedou, a ve dvou tamních volebních místnostech začali půl hodiny před skončením voleb vyměňovat žárovku. Najednou tam byla tma. Ale pozorovatelé měli baterky, takové věci se na Kavkaze dějí, takže byli připraveni. Kdyby jich letos v Gruzii nebylo tolik, asi by to neuhlídali.
Je jisté, že byly tyto volby férové?
Samozřejmě není. Ale byly tam desetitisíce místních pozorovatelů, kteří byli vyškolení, znali všechny možné finty a byli neustále přítomni ve volebních místnostech, upozorňovali předsedy volebních komisí na všechny nepravosti a podávali stížnosti. Myslím si, že tyhle volby skutečně doslova a do písmene zachránila gruzínská občanská společnost. Mezinárodní pozorovatel má větší respekt. Je cizinec, oficiální osoba, ale zase bez pomoci místních by to těžko zvládl, už proto, že většinou neumí gruzínsky.
Ivanišviliho vítězná strana Gruzínský sen existuje poměrně krátkou dobu. Proč dosáhla úspěchu zrovna ona?
Především to není strana, ale koalice různých stran, které existují už delší dobu. Nové je to, že se spojily, a měly tak šanci zasáhnout větší spektrum voličů. Ivanišvili je taky značně populární. Velká část gruzínské společnosti už měla dost Saakašviliho, lidé chtěli změnu. Nejvíc dosavadnímu prezidentovi vyčítají sociální politiku, v Gruzii je velká nezaměstnanost, v Tbilisi až sedmdesátiprocentní. A navíc milión Gruzínů z pětimiliónového národa, půlka pracovní síly, je zaměstnáno v zahraničí. Jejich rodiny žijí jen z toho, co posílají domů.
Sociální situace opravdu není dobrá. Hlavně na vesnicích je skutečná bída. Jsou tam oblasti, kde není voda a ženy ji musí nosit z přehrady. Saakašvilimu nepomohla ani válka s Ruskem.
Ivanišvili označil den hlasování za okamžik zrodu nové Gruzie. Jak podle vás bude tato nová Gruzie vypadat?
To nikdo neví. Ale už to, že voliči a aktivisté volby ubránili před zfalšováním, je pro společnost velký impuls a povzbuzení. A dá se předpokládat, že nová vláda bude k požadavkům lidí a k tomu, co opravdu potřebují, pozornější. Že se podaří vytvořit právní stát. V Gruzii je dnes v podstatě zlikvidovaná malá kriminalita, můžete nechat otevřené auto na ulici, stačí totiž, aby někdo ukradl krávu, a dostane osm let natvrdo. Bohužel v těch vyšších patrech, ne na ulici, bují strašlivá korupce. A s tím by se nová vláda měla nějak poprat. Sami však víme, jak je to těžké.
Petruška Šustrová
O situaci na jižním Kavkaze jste natočila hned několik dokumentů. Jak se zrodil váš zájem právě o tuto oblast?
Jsem součástí sítě členů různých nevládních iniciativ, kterou vybudovala malá americká instituce IDEE – Institute for Democracy in Eastern Europe. Tvoří tzv. Centra pluralismu. Tito lidé se scházeli a scházejí v různých zemích, mimo jiné na Kavkaze, kam jsem kvůli tomu začala jezdit. A později i díky členství v této síti dozorovat volby.
Konkrétně váš film Na hranicích impéria sklidil ale v samotné Gruzii i kritiku. Jak se vám takové ohlasy přijímají?
Každý má samozřejmě právo na svůj názor. Mám jistou nedůvěru k vládám v exilu, které vznikly za mírového stavu. Když ale v gruzínské televizi vystoupil představitel abchazské exilové vlády a vysvětloval, že můj film je protigruzínský a narušuje zahraniční zájmy České republiky, tak mě to spíš pobavilo, protože ho samozřejmě ani nemohl vidět, musel to mít z druhé ruky. Samozřejmě je pravda, že když mluvíte, ať už prostřednictvím filmu, nebo slova, o nějakém konfliktu, tak ho účastníci každé ze stran vidí svou optikou a odmítají argumenty strany druhé. Chtěli by, aby se prezentoval jen jejich pohled.
Jde vůbec dokument o nějakém konfliktu natočit nestranně, vyváženě, objektivně?
Snažím se, aby v mých dokumentech zazněly rozumné argumenty z obou stran. A pak je na divákovi, aby si udělal představu. Ale co je to objektivní? Historici si myslí, že jsou objektivní, ale pokud se skutečně snaží zachovat objektivitu a nevstupovat vůbec do textu svým názorem, tak je z toho většinou jen kronika, která zachycuje, co se kdy stalo, co kdy kdo řekl, a nedá se to číst. Myslím, že vypravěč vždycky nějaký názor má.
V jednom rozhovoru jste řekla, že i historická kniha má být napínavá jako detektivka.
Historik, který neumí poutavě psát, není žádný historik, protože nezvládá své řemeslo. Musí si něco myslet. Dívá se na věci s odstupem, má možnost je srovnat s jinými, které se staly předtím, které se staly potom. Člověk, jenž je přímo aktérem, má jen svou vlastní perspektivu, zatímco historik to má vidět z perspektivy širší. A je na něm, jak to uspořádá, aby to bylo pro čtenáře zajímavé.
Mám štěstí, že jsem měla možnost překládat velké soudobé anglosaské historiky, a to je skutečně napínavé stránku od stránky, i když víte, jak to všechno dopadne. Ale to jsou historici, kterých se rodí deset za století: Paul Johnson, Simon Montefiore nebo Orlando Figes. Ano, vytýká se jim, že dělají v jednotlivostech chyby. Ale pro mě to váhu a význam jejich knih vůbec nesnižuje, protože pokud ty detaily nepřekrucují, a při tom jsem žádného nikdy nepřistihla, tak to nemění apel knihy jako celku, nemění to příběh.
