Článek
Ústřední otázkou vašeho dokumentu Chodorkovskij zůstává, proč vlastně jeho hrdina, když věděl, že stojí Putinovu aparátu v cestě, neodjel z Ruska. Byly tu náznaky, že ho chtějí odstranit. Proč zůstal a nechal se zavřít do vězení?
Tato otázka stála na začátku mého záměru natočit o něm film. Provázela mě na celé cestě Ruskem, ale musím říct, že jsem na ni nenašel jednoznačnou odpověď. Proč tak dlouho otálel a čekal?
Možná to jej odlišovalo od ostatních porevolučních oligarchů tzv. Velké sedmičky, jako byli Vladimir Gusinskij nebo Boris Berezovskij. Ti se svými penězi, stejně jako další Chodorkovského spolupracovníci, odjeli a dnes žijí v emigraci, lépe řečeno v jakési zlaté kleci. Naproti tomu on možná zůstal proto, že útěkem by přiznal svůj podíl či vinu na dění v devadesátých letech.
Zároveň musíte vzít v úvahu, že moc už držela jeho obchodního partnera jako rukojmí. Ale také je možné, že se Chodorkovskij prostě přepočítal, když věřil, že zůstane za mřížemi jen pár měsíců. Domníval se, že mu Američané a Západ pomohou.
Je pro vás příběh tohoto privatizátora a oligarchy, který volal po modernizaci Ruska a při tom zakládal vzdělávací a podpůrné nadace, moderní variací Zločinu a trestu? Příběhem člověka snažícího se vykoupit zpět svou duši?
To je teorie jeho někdejšího francouzského poradce, který naznačuje, že s vězením mohl Chodorkovskij dokonce kalkulovat. Chtěl se stát pro obyčejné Rusy lidštějším. V jejich mentalitě je tradičně přítomno podobné uvažování. Že čím déle jste trestáni, tím spíše se vykoupíte ze svých hříchů. Paradoxní je, že pro řadu mladých Rusů zůstává bývalý šéf ropného gigantu Jukos dnes tím, kdo ukradl jejich zemi spoustu peněz.
Přiznám se, že i já jsem postupně měnil svůj pohled na něj. Nejdříve jsem v něm viděl oběť, poté svým způsobem hrdinu nebo symbol. Až na konci jsem snad našel normálního člověka s lidskými chybami.
Michail Chodorkovskij
Ve filmu zároveň mluvíte o ruské postsocialistické společnosti. Jak si myslíte, že dnes funguje?
Když jsem byl v Rusku, zdálo se mi, že čím více se dozvídám, tím méně rozumím. Dnes jsem si už dal některé věci dohromady. Mísí se tam dědictví strachu z předperestrojkových dob s cynismem nového kapitalismu a s tradiční ruskou apatií. Spousta lidí vám řekne, že jim je to všechno jedno. Vláda byla vždycky špatná, co si jenom pamatují. Chtějí být jen sami trochu šťastní, o ostatní se nestarají.
Fascinovalo mě, jak země, která kdysi stála na principu rovnosti, zavedla tak zvrácený kapitalismus, ve kterém se skoro nedá žít. Přežít v Moskvě je dnes velmi těžké, mladí lidé, kteří něco vědí a umějí, odcházejí za hranice, ať už do Berlína nebo do Londýna…
Ve filmu vám někteří Rusové radí, abyste netočil o Chodorkovském, ale raději o ruské krajině, pravoslavných chrámech… Nakonec i to ve filmu najdeme. Všiml jsem si, že na Západě si někteří vypěstovali fascinaci pro Rusko, pro divoký východ, zamrzlé pláně a podivínskou duši… Netrpěl jste sám podobnými sny?
V určité míře máte možná pravdu, že takový hloupý stereotyp existuje. Ale většina lidí z Evropy se o Rusko vůbec nezajímá. Řeknou vám, že tam všechno ovládá mafie, Putin, korupce.
Já jsem se alespoň snažil točit o něčem jiném, o nějaké naději. Ovšem ke svému zklamání ukazuji právě to, co ostatní očekávali. Doufal jsem, že najdu i jiné Rusko, ale nenašel…
Jedním z vedlejších témat Chodorkovského je také srovnání dvou odlišných epoch. Jelcinovské Rusko vybudovalo společenství bohatých oligarchů, kteří měli údajně postavit zemi na nohy. Ovšem z nastalého chaosu vzešel akorát tuhý režim pořádku a policejního dohledu pod vedením někdejšího agenta Putina. Jak je lze porovnat?
Připomínám, že nejsem sociolog, ale pouze režisér hraných filmů, který natočil jeden dokument. Mohu mluvit jen o tom, co si myslím, byť je snad nepochybné, že oba režimy jsou fiaskem. Chodorkovskij jednou řekl, že Jelcinova vláda byla přeci jenom lepší. Možná ano, ale jen pro ty, kteří měli možnosti, byli schopní a dovedli využít situace. Zbytek společnosti se jen obtížně potýkal s nejistotou nových časů, kdy bylo doslova všechno možné. Kdo neměl vliv v médiích či na ministerstvech, měl smůlu. Doba oligarchů byla značně zkorumpovaná. Svým způsobem rozumím, proč Rusové nakonec dali přednost Putinovi, tedy někomu, kdo jim slíbil zajistit pořádek. Měl také štěstí, že šly nahoru ceny ropy.
Na druhou stranu mi zůstává záhadou, proč lidé ještě neprohlédli mechanismus i jeho vlády. Vždyť se dnes nic nového nestaví, neopravují silnice. Peníze stejně zase mizí na kontech několika rodin kdesi ve Švýcarsku, jak mi bylo řečeno. Odlišné je jen to, že pomalu vzniká i jakási střední třída. Neboť ti nejbohatší potřebují šikovné architekty, doktory…
Zkoušel jste se sejít k rozhovoru i s Putinem či Medveděvem, ale nepodařilo se vám to. Jaký byl kontakt se současnou vládnoucí mocí?
Jejich přístup byl chytrý. Oni mi neřekli, abych zmizel, ani mi nijak nevyhrožovali. Dostal jsem jenom odpověď, že nemají čas. Ač jsem to zkoušel opravdu mnohokrát, dopadl jsem stejně i se Surkovem či Dvorkovičem.
Nakonec se mnou mluvil jen Medveděvův poradce, v Londýně, což bylo štěstí. Mám zkušenost, že Rusové mluví otevřeněji, když jsou zrovna v cizině.
Dost negativně ale vyznívají ve filmu i němečtí politici jako Gerhard Schröder a Joschka Fischer, kteří se vyjadřují k západní politice vůči Rusku. Co si o tom, že Evropa není schopná čelit Rusku, myslíte?
Zůstává to pro mě velkou otázkou. Byl jsem taky zklamán, když jsem zjistil, že nejsou s to něco proti Putinovi dělat. Jenom stále dokola mluví o tom, jak podporují opozici. Ale sám nemám žádné lepší řešení. Kdyby zavedli dovozní embargo, odnesou to nejvíce obyčejní lidé. Podívejte se, před jakým dilematem stál Západ třeba v Libyi. Máme zaútočit? Jak dlouho máme čekat, kolik lidí musí být zabito, abychom mohli intervenovat?
Z Joschky Fischera se stal cynik, ale devadesát devět procent politiků je jako on. Říkají, že musíme pokračovat v obchodování a teprve poté řešit lidská práva. Já si myslím, že by to mělo být obráceně, ale nejsem politik. A ani bych nechtěl být v jejich kůži.
Byl jste v kontaktu s ruskými novináři? Jsou ti v největším nebezpečí?
Ano i ne. Když se podíváte třeba na list Novaja gazeta, tak jste překvapeni, co si tam někteří dovolí napsat. Julia Latynina z opozičního rádia Echo Moskvy vysílá zcela otevřeně k režimu kritické pořady. Na druhou stranu zůstává v obou případech sledovanost pod pět procent, takže je režim zřejmě díky tomu toleruje.
Byl jste jedním z mála, kdo s Chodorkovským mluvil v době, kdy se konalo soudní líčení. Jak se to podařilo?
Bylo to u druhého soudu, v pauze na oběd. Šlo o shodu náhod, možná pomohlo i to, že tam byl zrovna přítomen německý ministr spravedlnosti. Zeptal jsem se a povolili mi to.
Jak dlouho podle vás bude Chodorkovskij ještě ve vězení?
Netroufám si to odhadnout. Předpokládal jsem, že bude propuštěn dřív, ale sami vidíte, že mu režim může napařit jakýkoliv trest. Takže dokud bude Putin u moci, nemůžeme toho nejspíš mnoho čekat…
