Hlavní obsah

Hlavní je odpustit. Alice Nellis o Vyhnání Gerty Schnirch

Právo, Alice Nellis, SALON

Příspěvek režisérky Alice Nellis do ankety Kniha, ze které chci film karlovarského Festivalového deníku, kterou připravil Zbyněk Vlasák. Na stránkách Salonu se již objevily odpovědi Václava Marhoula a Bohdana Slámy, těšit se ještě můžete na Roberta Sedláčka a Radka Bajgara.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Alice Nellis

Článek

Knihu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch jsem si vlastně nevybrala já. Udělaly to za mě dvě jiné ženy, filmové producentky Kateřina Černá a Kateřina Ondřejková. Jednoho dne za mnou jako režisérkou přišly, že by tenhle příběh chtěly v budoucnu zfilmovat. Já si ho přečetla a souhlasila.

Kniha je to podle mě krásná a hlavně aktuální. Jedním z jejích základních motivů je odsun německého obyvatelstva z Československa po druhé světové válce, ale jako celek román nese mnohem širší téma, které se mi zdá pro dnešní dobu klíčové – že vzájemné problémy mezi lidmi a národy nevyřeší pouhé konstatování toho, co se stalo, a dokonce ani omluva. Omluva je jen začátek. Můžeme si přiznat vlastní vinu, vzít ji na sebe, ale ještě mnohem těžší a důležitější krok, o němž se tolik nemluví a na který nejsou žádné zákony a žádný nárok, je odpuštění – ať už druhému, nebo sám sobě. Vyhnání Gerty Schnirch je pro mě kniha o odpuštění.

Lidé nedělají špatné věci jen tak, bezdůvodně. Ze své perspektivy věří, že to tak musí být. Jenže tím, že druhému ublíží, mu dávají důvod k odplatě. A tohle řetězení je někdy nekonečné. Teprve odpuštění ho dokáže zarazit.

Osud hlavní hrdinky, která je po válce odsunuta spolu s ostatními brněnskými Němci, pokrývá dějiny Evropy od doby před druhou světovou válkou až po stržení berlínské zdi a naši omluvu sudetským Němcům – to už jsem sama zažila, mám na to vlastní vzpomínky a názor. Složitější je pro mě práce na obrazech z období války a těsně po ní, kdy mohu vycházet jen z vyprávění a z dosažitelných pramenů.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Kateřina Tučková

Už při práci na scénáři k filmu Lidice jsem se historickými materiály z té doby musela podrobně zabývat, a i když v případě Lidic byla subjektivní perspektiva vlastně opačná, podstata mého hledání byla stejná – najít motivace pro obě strany. Nedělit postavy na dobré a špatné. Hledat jejich jednotlivé vrstvy a motivy nikoliv jako ilustraci kladného či záporného hrdiny, ale abych je mohla vykreslit coby rozporuplné, stále se vyvíjející jedince, kteří jsou historií často manipulováni a jejichž osobní život zase může manipulovat historií.

A mám pocit, že o to samé se snaží i Kateřina Tučková. Její hrdinka je opravdu komplexní postavou, jejíž osud vytváří dramatický a emotivně nabitý obraz celého 20. století. To spojení historie a velmi pohnutého lidského života mi přijde pro film ideální.

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám