Článek
Je to sbírka bezmála padesáti prozaických miniatur, břitkých, dokonale vypointovaných, zkrácených k podstatě. V těch malých velkých vyprávěních příběhy ze životů současných lidí – příběhy nejčastěji o rodinných nebo milostných vztazích – nabývají osudovosti starobylých bájí. Skutečnost se spojuje s fikcí a jedno spoluvytváří druhé, ostatně vypravěčka povídky Historka o tygrovi vzpomíná čínské přísloví: „Historka o tygrovi se stává pravdivou, když ji vyprávějí alespoň tři lidé.“
Pootevírají se tu dveře do území, kde neplatí zákony naší každodennosti, žasne se nad nesamozřejmostí lidského bytí (úžas může vystřídat i úzkost, to podle čtenářovy povahy). Návratným motivem jsou otázky identity, proměn – autorka pokračuje v tradici, kterou pro nás před staletími v Africe zapsal Apuleius a v moderní době ji zviditelnil Franz Kafka, ale která existuje asi od dob, co jsme lidmi.
„My obyčejní bez odmluvy obydlíme úděl, který nám osud přiřkl, a nevzpíráme se,“ říká vypravěčka povídky Tajné vady odehrávající se v jakési islámské zemi. „Ani nás nenapadne, že je to jen role. Těch zmarněných možností! Těch promeškaných alternativ! Ty mlžné zástupy tvorů i netvorů, kterými jsme mohli být!“
Občas si čtenář vzpomene na Roalda Dahla, někdy dokonce na J. L. Borgese – v tom, jak si autorka udržuje od vyprávění odstup, někdy jako by jen zapisovala osnovu delšího textu (zlehka přeskakuje nebo jenom letmo načrtává peripetie, s nimiž by se romanopisec musel mořit), a přitom čtenáře nemilosrdně přitahuje k propasti. Jestli pak pohlédneme do hlubiny, anebo strneme závratí a radši otočíme stránku, to už záleží na odvaze každého z nás.
„Bylo by to snad bývalo jinak, kdyby? “ přemýšlí vypravěčka závěrečné povídky Nepromlčitelný králík. „Otázka nedává smysl, ‚bylo by bývalo‘ je země, která na žádné otázky neodpovídá.“
