Článek
Seznámili jsme se jako asistenti filosofické fakulty brněnské univerzity v době, kdy jsme měli za sebou dětské nemoci válečného a poválečného rebelantského mládí a prožili léta stalinismu a politických procesů.
Po zkušenosti heydrichiády byly politické procesy v první polovině padesátých let opět situací, kdy si nikdo aktivní v politice nemohl být jistý ani osudem, ani životem. Pak přišel dvacátý sjezd KSSS s kritikou Stalinova kultu osobnosti a dějiny se daly do pohybu. Oblevy se střídaly s mrazivými návraty, ale naděje na změnu přežívala. Jaroslav chápal změnu jako otevření uzavřené totalitní společnosti směrem k demokracii, liberalizaci a právnímu sociálnímu státu. Četl a promýšlel Lenina a Masaryka. Byl to také můj problém.
S Masarykovou demokracií v praxi jsme se seznámili už v dětství, v rodinách a ve škole. Ve třídě obecné školy byl na stěně jeho portrét – obraz ještě živého prezidenta – a vryl se nám do paměti. Jeho spisy jsme poznávali ještě před Únorem a vstupovali do Strany, která se tehdy k Masarykovu odkazu hlásila. Respekt k Masarykovi v naší generaci přežíval všechny režimy také jako dobrý mýtus a k Masarykovi jako k politickému majáku jsme se vraceli v bouřích druhé poloviny dvacátého století. Šabata o něm napsal skvělé eseje a po roce 1989 se právem stal předsedou Masarykovy společnosti. Pokoušel se také z jeho odkazu udržet, co bylo možné, při zbytečném rozpadu Československa, ostrůvku demokracie in Mitteleuropa.
Šabata byl politický realista a věděl, že v sovětském impériu, ke kterému jsme byli přifařeni v poválečném rozdělení Evropy, může mít proces nutných reforem šanci pouze tehdy, bude-li zahájen ve vládnoucí straně. A že sám musí přejít do praktické politiky, k níž od mládí tíhl. Nebyla to pro něho jednoduchá volba: Musel volit mezi zajištěnou a celkem pohodlnou akademickou dráhou a politickou vřavou s nejasným vyústěním. Šel do politiky jako brilantní intelektuál s univerzálním vzděláním a tvůrčí vědeckou potencí, oblíbený učitel a v brněnském akademickém světě známá osobnost.
V jednom se ale od svých stejně myslících přátel odlišoval – odolal nešvaru kavárenské levice, jež lacinou ironií, skepticismem a cynismem zastírala svou nechuť k praktické politice, ale také svůj strach. Šabata byl v politice nejodvážnější člověk, jakého jsem poznal. Z marxismu si odnesl poučení, že politiku je nutno spojit s praxí, má-li se svět, tentokrát „komunistický“, změnit.
Pokud bych měl Jaroslava zařadit do schématu společenských věd, mohl být ideálním politologem v době, kdy u nás tento vědecký obor neexistoval. Jsou ovšem dva druhy politologů: první, teoretický, se spokojuje se studiem politických teorií a jejich dějin, zatímco druhý, empirický, se pohybuje ve společnosti jako chemik ve své laboratoři a je schopen přijmout politickou odpovědnost. Šabata byl erudovaný teoretik, ale do dějin politiky vstoupil jako praktik. Byl však spíše stratég než taktik. Kdysi v šedesátých letech jsem Šabatovi položil otázku: A co bude, Jaroslave, když se zruší vedoucí role strany? Odpověděl bez váhání: Volby. Téměř všechny jeho strategické předpovědi se splnily. Byl jako šachista, který vidí několik tahů dopředu, má však potíže s prvním taktickým krokem, což se pak projevilo v Listopadu v Brně.
Začátky Šabatovy práce ve velké politice byly slibné. Stal se tajemníkem brněnského Krajského výboru KSČ a inicioval jeho reformní politiku. Šel od úspěchu k úspěchu. Jeho projevy na stranických shromážděních a na veřejnosti zaujaly, lidé ho začali se zájmem poslouchat. Tím zvítězil v první bitvě, což musí každý veřejný činitel, má-li získat legitimitu a jistotu, že se v demokratické politice a diskusi prosadí. Stával se v dramatické době známou perspektivní politickou osobností.
Vrcholem Šabatovy politické činnosti šedesátých let byla jeho reakce na okupaci. Většinou jsme se zhroutili a jmenovaní „kontrarevolucionáři“ uvažovali o emigraci. Šabata nervy neztratil a nepřestal jako člen ÚV jednat. Patřil k iniciátorům mimořádného Vysočanského sjezdu, který měl jako většina lidu Československa okupaci odmítnout a stranu vést k pokračování v reformním kurzu. Pro Šabatu politika nikdy nekončila, ani válkou, k níž od politiky přešli v srpnu 1968 Sověti. Odvážní jedinci ve straně však zůstali osamoceni, strana zvolila jinou cestu: cestu návratu do chátrajícího systému, kapitulaci a čistky, jichž byl Šabata jednou z prvních obětí.
Znovu do politiky vstoupil jako kritik a potom jako disident s vědomím všech rizik, kterým vystavil sebe i svou rodinu. Byl v Brně, pokud vím, jediným nepřetržitě policejně sledovaným disidentem a i náhodná setkání se Šabatou v obchodě nebo na ulici končívala pro druhou osobu výslechem „na Lenince“. Setkání s přáteli proto sám nevyhledával, ale s „šedou zónou“ neztrácel kontakt. Tato heroická doba pronásledování, šikany i věznění nejen jeho samého, ale i členů jeho rodiny, je známá, ale nebyla nikdy doceněna, zejména na tzv. levici. Šabata zkrátka patřil k lidem, kteří jsou nepohodlní pro každý režim.
A nemohu si odpustit jednu poznámku související s Šabatovým pojetím politiky. Když do praktické politiky vstupoval, znal všechna úskalí, která toto řemeslo přináší; byl smířen i s tím, že může „skončit pod gilotinou“, a věděl, že to pak nesmí pokládat za ublížení na zdraví. Na svůj osud si v době disentu nikdy nestěžoval. A nedíval se spatra na spoluobčany méně statečné. I v tom spočívala jeho politická, ale i lidská výjimečnost.
Když jsem se vyrovnal se skutečností, že Jaroslav Šabata odešel, uvědomil jsem si, že jako politik a myslitel bude nenahraditelný a jak moc bude chybět v našich diskusích při hledání východiska z krize, kterou teď prožíváme.