Článek
O čem víte, že o Janu Husovi, 600 let po jeho smrti, ještě nevíte?
Rádi bychom se více dozvěděli o Husově podílu na změně univerzitní ústavy v lednu 1409 nebo o jeho reformě českého pravopisu. Výčet toho, co ještě neznáme, by byl opravdu dlouhý, otázkou však je, co všechno je vůbec potřebné znát. O Husovi dnes víme mnohem více než o naprosté většině jeho vrstevníků. Proč bychom se měli pídit po kdejaké podrobnosti z jeho života, když už dnes máme potíž postihnout dějinný smysl jeho působení a díla. Hromaděním dat se ztíží jejich výběr a výklad.
Cožpak je dnes možné ještě objevit nějaký nový doklad, dokument?
Taková naděje stále existuje. Před několika lety jsem se zabýval údajným soudobým vyobrazením Jana Husa, které se vynořilo v Národní galerii v Melbourne. V minulém roce jsem podepřel pravost Husova listu, který v Řeznu objevil kolega Stanislav Petr. Nevylučuji, že podrobné průzkumy zahraničních knihoven přinesou poznatky o nových opisech Husových děl. Většina nově objevených písemných památek je ale sporných. Je tomu tak i v případě některých spisů, které byly Husovi v minulosti příliš chvatně připsány, často bez průkazných dokladů.
Proč se ani po staletích u nás neujalo podobně poklidné soužití katolíků a reformistů ja ko například v blízkém Německu?
Netroufám si posuzovat vnitřní toleranci v různých dobách a v různých končinách Německa. V zásadě jsou však pro vzájemné soužití dvou či více konfesí příznivé situace, kdy se tolerance stává nutností, neboť ani jedna strana nemá sílu ovládnout tu druhou. Zní to cynicky, leč tak tomu bylo i v kališnických Čechách od náboženského míru z roku 1485 až do Bílé hory. Násilnou rekatolizací a postupnou germanizací došlo k porušení této rovnováhy, takže se stávalo, že i u katolíků převážilo národní povědomí, jehož byl Hus v soudobém pojetí významným představitelem.
Co podle vás dnes v české společnosti – která je statisticky velmi bezvěrecká – při pohledu na Jana Husa převažuje?
Už i mnoha katolíkům došlo, že Hus byl více méně dobrým křesťanem. Jeho víra byla dokonce hlubší a upřímnější, než tomu bylo u většiny jeho vrstevníků. Spojovat jeho reformní úsilí a kritiku zesvětštělé církve s bezvěrectvím, nebo dokonce s agnosticismem proto považuji přímo za absurdní. Jsem rád, že se s takovými názory už prakticky nesetkávám. To spíše s bulvárními žvásty o Husově nemravném životě. Potupné a občas i posměšné výroky o Husovi nevycházejí ale ani tak od katolíků jako od vykořeněných, dějinami nepoučených a postmodernismem odkojených publicistů.
Nicméně pro většinu Čechů je Hus nanejvýš postavou z hodin školního dějepisu. Jeho dílo ostatně skoro nikdo nečte, protože jeho české spisy nejsou běžně dostupné ani snadno srozumitelné. Teprve z novočeského překladu by snad lépe vyniklo, o čem psal a kázal. Ten tu ale stále chybí.
Přesto si ani dnes nikdo moc nedovolí zpochybnit Husovo místo v českém pantheonu, kam ho přizval už Masaryk, když vystoupil v den výročí mistrova upálení 6. července 1915 v Reformačním sále ženevské univerzity s vyhlášením boje proti habsburské monarchii.
Tehdy v Masarykově případě šlo o pantheon pomyslný, do Pantheonu Národního muzea se Jan Hus prostřednictvím sochy Věry Ducháčkové-Beránkové dostal teprve v roce 1938. Již o padesát let dříve však, a to je rovněž málo známo, vypukl spor o záměr umístit Husovi pamětní desku na průčelí novostavby Národního muzea. Na zasedání českého zemského sněmu koncem listopadu 1889 mladý kníže Karel Schwarzenberg vyhlásil Husa zodpovědným nejen za husitské války, ale i za válku třicetiletou. A jelikož v zápalu řeči nazval své mladočeské oponenty tlupou lupičů a lhářů, vznikla z toho aféra, která se pak řádně propírala v tisku. Když se vášně kolem Husa utlumily, dal zemský výbor ještě koncem téhož roku 1889 k desce souhlas.
V doslovu k novému vydání své knihy Hranice pravdy zmiňujete některé posuny v pohledu na Husa a jeho dobu a v odkazu na práci Jiřího Kejře konstatujete, že se kostnický proces odehrál v souladu s předpisy církevního práva. Ale v knize samé se vícekrát objevuje základní rozpor procesu – Husovi se kladlo za vinu, co neučinil, nenapsal. Církevní právo tohle umožňovalo? Bylo tak pružné?
V roce 1969, kdy jsem po národním pohřbu Jana Palacha začal psát Hranici pravdy, nebyl ještě k dispozici rozbor Husova kostnického procesu z hlediska tehdejšího kanonického práva. Jestliže nedávno zemřelý znalec Jiří Kejř po mnohaletém studiu dospěl k závěru, že v Husově případě procesní pravidla porušena nebyla, nezbavil tím soudce podezření, že již předem rozhodli o rozsudku, že stranicky posuzovali Husovy obrany a že ho nakonec odsoudili i za názory, které vůbec nekázal a nezastával. Sám Hus se ovšem rovněž při procesu dopustil závažných chyb, někdy se choval netakticky a některými svými akty zcela jednoznačně porušil církevní zákony. To jako historik musím připustit. Stojí však trestní zákonodárství nad vyššími dějinnými hodnotami? Což se soudní líčení s Miladou Horákovou neodehrávalo podle tehdejších platných právních norem?
Dají se vystopovat pohnutky českých svědků v Husově procesu, zejména Štěpána z Pálče a Michala de Causis? O nich v Hranici pravdy píšete, že dokonce vyvěšovali listy proti Husovi, tedy že se snažili tlačit na veřejné mínění v jeho neprospěch.
Michal de Causis byl advokátem žalobců a dělal svou práci obdobně jako jeho dnešní kolegové. Používal přitom všech dostupných prostředků včetně pomluv a pamfletů v podobě písemných vyhlášek na vratech kostelů či klášterů. Minulost měl dosti pochybnou, to však nemělo přímou spojitost s jeho působením v Kostnici.
U Štěpána z Pálče to bylo jiné. Poté, co se pro podezření z kacířství ocitl v Itálii v žaláři a co se na papežském dvoře seznámil s církevní mocí, se svého myšlenkového rebelství postupně vzdal. Podobně jako Hus pocházel z chudých poměrů, na důležité křižovatce svého života dal však přednost možné kariéře univerzitního teologa a hodnostáře. I kdyby ale měl pro své jednání sebehlubší důvody, platí pro něj pradávné přísloví: poturčenec horší Turka.
František Šmahel
Postupně se v české historiografii změnil pohled na císaře Zikmunda, i jeho pověst v obecném povědomí je, zdá se, příznivější. Jak vidíte jeho roli v Husově kauze dnes?
Státnickému umu krále Zikmunda při odstranění církevního rozkolu se nyní dostává oprávněného uznání. Také Husova kauza pro něj byla v prvé řadě politickou záležitostí. Když hrozilo, že se kostnický koncil rozejde, a zmaří se tím jeho úsilí, ustoupil českým a jiným žalobcům a nechal jim Husa na pospas. Hus mu to v jedné chvíli ulehčil prohlášením, že ani král ve smrtelném hříchu není náležitým králem před Bohem. Do důsledku tím sice hájil vlastní pojetí pravdy, současně však podvracel základy moci nejen králů, ale i papežů a otců koncilu. „Jene Kriste,“ odpověděl mu příznačně Zikmund, „nikdo nežije bez hříchu.“ Kostky byly vrženy, Zikmund si, obrazně řečeno, po vzoru Piláta Pontského v Husově při umyl ruce.
Husovy kostnické dopisy jsou vlastně motáky. Jejich pošťákem byl jakýsi kněz Vilém, jak jste ho pojmenoval v Hranici pravdy. V třídílném televizním filmu režiséra Jiřího Svobody zase v podobné roli vystupuje bezejmenný dominikánský mnich, kterého hraje velmi působivě Milan Kňažko. Dá se o této osobě říct něco podrobnějšího, jsou nějaké varianty, náznaky, kdo to mohl být, odkud byl, kam se poděl a podobně?
Hus se o poslu, „dobrém muži“ či „andělu“ zmiňuje na více místech svých kostnických dopisů. Usoudil jsem, že by mohlo jít o jednoho z menších bratří řádu sv. Františka. A protože Hus ho musel znát jménem, dovolil jsem si tohoto posla pojmenovat. Snad jsem touto licencí nezpůsobil větší zmatek. Můj minorita nemá ale s dominikánem z televizní trilogie o Janu Husovi nic společného. Ten však, obávám se, může zůstat v širším povědomí, přestože jde o zcela fiktivní postavu.
Jiří Svoboda zřejmě kromě knihy a scénáře Evy Kantůrkové vycházel také z vašich studií o Husovi. Jak se mu film podle vás povedl?
Ohlasy kritiků byly převážně kladné. Za povšimnutí stojí, že námitky se netýkaly historické věrohodnosti děje a hlavních postav. Připojené epizody i postavy jsou licencí žánru na pomezí historického vyprávění a dramatické tvorby. Jistě by se ale dalo diskutovat, zda by Hádkův Hus měl dostatečné charisma upoutat středověké zástupy zvyklé na expresivní až teatrálně působící kazatele. Uvážím-li, že všechny tři díly zhlédlo vždy kolem půl miliónu diváků, pak to asi byla největší pocta, které se Husovi při jeho velkém jubileu dostane. V roce 1915 to byl Šalounův pomník na Staroměstském náměstí, letos televizní trilogie.