Článek
Opravdu střetů politiků a podnikatelů s architekty a aktivisty přibývá?
Vy mluvíte o čtyřech různých skupinách – politici, podnikatelé, architekti, aktivisté. Každá z nich hájí své vlastní zájmy a ty se někdy shodují a jindy střetávají. Případy, kdy se spolu architekti a aktivisté spojují proti špatným rozhodnutím politiků a podnikatelů, se v poslední době asi opravdu množí, ale existovaly tady od devadesátých let; nebo dokonce už od dob perestrojky. Jen ještě nikdo nesepsal jejich kroniku.
A stoupá podle vás vyhrocenost těch sporů? Máte pocit, že podnikatelé či politici jsou čím dál bezohlednější, a naopak aktivisté a architekti více schopni se ozvat tak, aby to zbytek veřejnosti slyšel?
Ano, zdá se mi, že v devadesátých letech ještě byli mezi politiky idealisté. A aspoň zahraniční developerské společnosti k nám pod vlivem étosu sametové revoluce posílaly své nejlepší vyslance – výsledkem je třeba krásný Tančící dům v Praze. Od té doby se ale poměry zbrutalizovaly a hlavně se mezi politiky a v pravicových médiích prosadil názor, že každý soukromý podnikatelský záměr si zaslouží svatozář bez ohledu na veřejný zájem.
Jde-li o občanské aktivisty, kteří jsou dnes často jediní, kdo tento veřejný zájem obhajuje, není to tak, že by se méně báli, spíš jim postupně dochází, že už to takhle nejde dál. A věřím, že kdyby média plnila náležitě svou roli a neututlávala a nebagatelizovala jejich hlasy, ozývali by se ještě hlasitěji.
Mohl byste jmenovat některé případy ze současnosti, které jsou podle vás v tomhle směru nejproblematičtější?
Rozdělil bych je na takové, kdy se aktivisté a architekti spolu spojili v kampani za záchranu nějaké cenné stavby, a takové, kdy bok po boku bojují proti špatnému stavebnímu záměru.
Jde-li o první případ, největší strach teď mám z prolomení limitů povrchové těžby uhlí v Podkrušnohoří, jemuž by padlo za oběť celé staré město Horní Jiřetín se vzácným barokním kostelem, zanikl by patrně i zámek Jezeří a možná i kus Litvínova. Občanští aktivisté chtějí zabránit tomu, co se už za starého režimu stalo s Mostem a spoustou obcí kolem něho.
Za další velkou kauzou stojí nepochopitelně laxní poměr ministerstva dopravy a Českých drah ke kulturní hodnotě starých nádraží, kdy můžeme sledovat neustálé střídání pozitivních a negativních zvratů v občanských kampaních za záchranu Nákladového nádraží Praha-Žižkov nebo nádraží v Havířově. Když k tomu přidám ještě případ domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice nebo hotelu Praha v Dejvicích, vyvstane najevo i podivné chování ministerstva kultury, které hlas občanské veřejnosti vůbec nebere na vědomí, odmítá tyto stavby zachránit prohlášením za kulturní památky, a vychází tak neustále vstříc jen touhám stavebních podnikatelů.
A ty případy, kdy jde o boj proti stavebnímu záměru?
Asi nejproslulejší kampaní proti špatnému projektu novostavby se stalo vystoupení občanských sdružení a místních architektů proti záměru postavit v ochranném pásmu olomoucké historické rezervace obytný mrakodrap Šantovka Tower.
Ano, bojovat za záchranu něčeho starého a cenného – například olomouckého historického panoramatu –, to aktivisté i architekti dovedou. Mnohem méně se však pouští do zápasů za postavení nějaké důležité novostavby. Jako by zde i ta aktivní část společnosti kopírovala laxní poměr k architektuře, jakým se vyznačují všichni naši přední polistopadoví politici, snad mimo Václava Havla. Ale také tady existuje výjimka: kampaň ostravského aktivisty Martina Strakoše a jeho přátel kolem klubu Fiducia a Okrašlovacího spolku za postavení nové krajské knihovny, které se říká Černá kostka. Ostravským občanům se už dvakrát podařilo zlomit odpor krajské politické reprezentace, ale jejich úsilí patrně stejně vyzní do prázdna, protože novou velkou knihovnu chce v Dolní oblasti Vítkovic postavit rovněž podnikatel Jan Světlík.
Kde se podle vás laxní poměr k novostavbám bere? Není to třeba tím, že aktivisté často brání něco, k čemu mají osobní vztah, a vybudovat si ho k něčemu, co ještě nestojí, není zvlášť pro aktivistu-laika tak jednoduché?
Co nechceme, na tom se může shodnout hodně lidí, ale co chceme, v tom se už názory často hodně rozbíhají. Architektonické pojetí novostavby může být tak odvážné, že ho velká část veřejnosti nepřijme. Ale všimněte si, že si ten problém některá občanská sdružení uvědomují, a že proto pěstují i osvětu ve prospěch dobré nové architektury – nejvíc asi pražský Kruh se svými Dny architektury, těch se už dnes zúčastňují tisíce lidí v celé republice. Pravda, kromě politiků, ti přece všemu rozumějí nejlíp, ti žádné poučování nepotřebují, že?
Abychom o politicích nemluvili jen obecně, jde některý z nich označit vyloženě za škůdce české architektury? A naopak je někdo, kdo vás v tomto směru potěšil?
U předních politiků bych, co se týče provinění vůči architektuře, skoro bez okolků mluvil o kolektivní vině. Spočívá v nechuti a neschopnosti uvědomit si, že architektura reprezentuje společnost a že do ní tato společnost vkládá své nejlepší naděje a touhy, které pak o ní podají svědectví našim potomkům. Z toho se vymykal jen zmiňovaný prezident Havel se svými počiny v okolí Pražského hradu. Myslím ale, že čím níže v hierarchii politiků klesáte, tím lepší pochopení pro architekturu nacházíte. V devadesátých letech patřili k takovým zářným příkladům starostové Litomyšle, Benešova nebo Horažďovic – Litomyšl si tuto pozici dokonce udržela dodneška.
Odstrašující naopak bylo chování libereckého primátora Jiřího Kittnera, který v debatách o osudu nakonec zdemolovaného obchodního centra Ještěd v Liberci – mimochodem další hřích ministerstva kultury – dokonce prohlásil, že s občany a občanskými iniciativami diskutovat vůbec nebude. Centrum Liberce dnes podle toho vypadá.
V současnosti se vede spor i o demolici havířovského nádraží, autorem návrhu této unikátní budovy postavené v bruselském stylu je architekt Josef Hrejsemnou.
A v čem je podle vás problém v případě ministerstva kultury?
Jde-li o prohlašování cenných staveb za kulturní památky, ještě v devadesátých letech mělo ministerstvo pravidelně zasedající hodnotitelskou komisi složenou z nezávislých odborníků a názor této komise zpravidla respektovalo. Pak se však zprávy o její existenci vytratily a já třeba nevím, zda se ještě schází a kdo v ní zasedá, neznám žádné její výstupy. Vypadá to, že už o všem rozhodují jen úředníci. Navíc politika ministerstva kultury je v současnosti taková, že když s návrhem občanských sdružení nebo jiných iniciativ, prohlásit cennou stavbu za památku, nesouhlasí její vlastník – například České dráhy nebo naposled podnikatel Kellner v případě hotelu Praha –, ministerstvo vždy dá přednost zájmu majitele. Evidentně se tu projevuje obecný politický tlak na zposvátnění soukromého vlastnictví. Já něco vím o dějinách státní památkové péče, a vím proto také, že hledání vyváženého vztahu mezi soukromými a veřejnými zájmy je v Evropě na pořadu dne už nejméně sto šedesát let. Dnešní praxe českého ministerstva kultury však vyvážená není, na zájem veřejný se tu žádný ohled nebere.
Často se v případě státu a ministerstva kultury mluví o absenci vize. Má být taková instituce v přístupu k urbanismu a vůbec k architektuře aktivní? A jak by vize, z níž by ona aktivita vycházela, měla vypadat?
V případě architektury chápu absenci vize jakožto absenci urbanismu; urbanistického plánování. To bylo po sametové revoluci zavrženo jako domnělý relikt socialismu a jako něco, co by mohlo svazovat rozlet stavebního podnikání. Moderní urbanismus je však ve skutečnosti zhruba stejně starý jako památková péče. Zrodil se v 19. století, ve chvíli, kdy si tehdejší politické elity uvědomily, že města nelze ponechat nekontrolovanému vývoji; že pro ně jde o vývoj ničivý. Myslím si tedy, že urbanistické plánování i my potřebujeme, a přál bych si, aby jeho výsledky byly srozumitelné pro všechny. Aby je provázely názorné trojrozměrné vizualizace kýženého stavu, jaké například Josef Gočár kreslil ve dvacátých letech pro Hradec Králové. Takzvané územní plány, jaké si města objednávají dnes, se zrovna srozumitelností nevyznačují. Jsou to jen takové barevné čtverečky a obdélníčky, z nichž laičtí občané nemůžou poznat, co se na ně chystá, a z toho se pak zase rodí divoké střety mezi městskými politiky a občanskými iniciativami. Osvětu se v tomto směru snaží šířit například architekt Pavel Hnilička, autor knihy Sídelní kaše.
Má přístup soudobých politiků nějaký vliv na mladé architekty a jejich projekty? Odrazuje je to, jak se stát a jeho představitelé chovají ke stávající architektuře, nebo naopak vidí příležitost místo zbouraných budov prosadit své vlastní vize?
Myslím, že mladí architekti toho většinově o památkové péči bohužel moc nevědí a v problémech, o nichž jsme hovořili, se neorientují. Ale z dnešního stavu snad můžou mít radost jenom ti špatní z nich. Ti dobří jsou pak často onou aktivní menšinou, zapojují se do akcí za záchranu dobrých staveb minulosti – můžu tu opět uvést kauzu Havířov – a navíc vědí, že kvalitní soudobá architektura má k starému a krásnému dědictví přidávat novou hodnotu, aniž by to dědictví ničila.
