Hardcore historie. Nad knihou o temných dobách lidských civilizací

Autor líčí zánik starověké Asýrie i středomořské civilizace doby bronzové, pád Západořímské říše, kataklyzmata středověkých morových ran i osudové okamžiky studené války, kdy se lidstvo nebezpečně přiblížilo jadernému konfliktu.

Carlin není historik, spíše popularizátor (sám se označuje za historického geeka), který se emotivním líčením náhlého zániku například velkého starověkého města Ninive snaží čtenáře vytrhnout z pocitu, že nás nic takového nemůže potkat. Totéž si podle Carlina před rokem 612 př. n. l., kdy město dobyla spojená vojska Skytů a Babyloňanů, mysleli i nebozí Ninivané. Když o dvě stě let později tamní mohutné, ale opuštěné hradby obdivoval starořecký historik a vojevůdce Xenofón, už ani nebyl schopen zjistit, kdo je postavil. Ano, z našeho pohledu sám patřil do starověkého světa, ale už i jemu ruiny Ninive připadaly starobylé.

Carlinovi tato scéna evokuje slavný závěr filmu Planeta opic (1968), odehrávajícího se na podivné planetě, na níž primitivním lidem vládnou opice. Na konci ovšem hlavní lidský hrdina Taylor objeví torzo sochy Svobody a uvědomí si, že se celou dobu nacházel na Zemi, kde byla lidská civilizace v minulosti rozvrácena. Xenofón měl před sebou podle Carlina něco jako blízkovýchodní sochu Svobody zabořenou do písku: viděl pozůstatky říše, která bývala velmocí, ale rychle upadla v zapomnění.

To přirovnání je samozřejmě nepřesné, ale Carlinovi jde hlavně o emocionální působení vlastní výstrahy. Konkrétně autor varuje, že pokud se světové velmoci pustí do další totální války, případně pokud nedokážeme změnit své chování k vlastní planetě, napáchané škody nebudou mít v dějinách obdoby: „Oba tyto scénáře nás mohou dovést k problémům, jako je hladomor, nemoci, masová migrace, geopolitický rozvrat, pirátství či systémový kolaps.“

Hrozeb, které by nás mohly civilizačně uvrhnout o staletí zpátky, je podle Carlina mnoho, ale nakonec připouští i možnost, že by se některé mohly vyrušit navzájem. Že by mohl být například asteroid, který by byl na cestě zničit Zemi, na poslední chvíli sestřelen jadernou zbraní.

I když nám jeho úvahy mohou připadat divoké, v tom podstatném, že žádná civilizace netrvá věčně a nikdy si nemůžeme být jisti budoucností, má Carlin pravdu. A také mu můžeme přiznat, že původní, anglické vydání této knihy, v němž mimo jiné varoval před příchodem pandemie, předpovědělo tu covidovou.

Současně ale dodejme, že pro ty, kteří znají české knihy jako Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur, vlastně Hardcore historie mnoho nového nepřináší, je jen stručněji a přístupněji napsaná. I Carlin by tedy zřejmě podepsal názor českých autorů ze zmíněné publikace, že „kolapsy jsou součástí přirozeného běhu věcí a nezbytnou etapou procesu vedoucího k zmrtvýchvstání“, případně že mohou být jen „katastrofičtější verzí transformace“. Carlin pouze totéž sděluje spíše formou příběhů.

Například když líčí pozvolný rozpad a současně proměnu Západořímské říše, během níž se její dřívější barbarští dobyvatelé civilizovali a sami se stávali nositeli a obránci civilizace proti novým „barbarům“. Což ilustruje obraz Karla Velikého, prvního středověkého římského císaře, který prý na sklonku své vlády spatřil na moři osamocenou vikingskou loď a předpověděl, že ti, kdo se na ní plaví, se brzy stanou pro jeho říši noční můrou. Kdo jiný by měl rozpoznat podobné nebezpečí než tento světlovlasý a modrooký římský panovník hovořící germánským jazykem, konstatuje autor.

Zatímco Václav Cílek a spol. později obecné knihy o kolapsech a regeneracích doplnili texty jako Tři svíce za budoucnost, které už obsahovaly praktické rady, jaký si pro období civilizační krize pořídit konkrétní nůž, mlecí strojek či motyku, Carlin se vydává zajímavější cestou. Hlouběji se zabývá tím, co všechno jsou lidé schopní a ochotní vydržet. Sází přitom na naši flexibilitu: předpokládá, že bychom se pravděpodobně i drsnému, postapokalyptickému světu dokázali přizpůsobit.

„Rčení, že tvrdá doba rodí tvrdé lidi, by nám možná připomnělo, že náš druh dokáže přežít. Změnili bychom způsob, jakým vychováváme děti, měli bychom jiná očekávání a viděli bychom, že se lidstvo novému, méně růžovému světu přizpůsobuje stejně, jako se kdysi přizpůsobilo světu, jenž vznikl v éře počítačů a mobilních telefonů.“

A aby to doložil, provádí exkurz do dějin výchovy dětí. Připomíná, že po staletí platilo, že děti byly fyzicky trestány a nespatřovalo se na tom nic špatného. Panovalo naopak všeobecné přesvědčení, že rodiče, kteří své děti nebijí, je nemilují. Kromě toho také bývalo zvykem vodit děti na veřejné popravy, a uštědřit jim tak morální lekci, co je dobré a co špatné. Někteří rodiče své potomky během exekuce dokonce bili, aby se jim lépe vryla do paměti. Zvláště v anglosaském prostředí se navíc „bití používalo k tomu, aby si děti zapamatovaly určitý den z právních důvodů, třeba kvůli svědectví u soudu“.

V dnešní době máme strach vystavovat děti simulovanému násilí v televizi nebo videohrách a řešíme otázku, zda je to neotupuje vůči zvěrstvům v reálném životě. V minulosti je ale otupovalo skutečné násilí, nikoli to virtuální.

„Představte si kultury, v nichž děti sledovaly skutečné vraždění a mučení zblízka už od pěti let. V některých případech se na něm pravděpodobně také podílely. Kdybychom se dnes dozvěděli o dítěti s tak krvavým dětstvím, předpokládali bychom, že půjde o velmi narušenou osobu, která potřebuje odborné poradenství a pomoc. Těžko však říct, zda jsou všechny děti ve všech obdobích a kulturách takovými zkušenostmi ovlivňovány stejně. Na lidi, pro něž bylo porcování zvířat a zabíjení nepřátel běžnou součástí života už od dětství, to možná nemělo takový vliv jako na citlivější lidi v moderní době. Dnes máme za to, že některé věci by ublížily každému bez ohledu na dobu. Třeba to ale není pravda.“

Obecně autor formuluje otázku, zda se nesnižuje míra škodlivosti určitého chování, pokud je společensky přijatelné. Čímž samozřejmě neříká, že bychom hned měli odhodit rady současných psychologů a hromadně se vrátit k tělesným trestům, ale poukazuje na to, jak jsou naše normy proměnlivé. Naši předci podle něj vychovávali potomky tak, aby je naučili přežít v tehdejším světě. Ostatně kdo ví, co si budou odborníci v budoucnu myslet o našem způsobu výchovy dětí? Na svou obranu bychom dle Carlina mohli namítnout, že jsme dělali to nejlepší, co jsme s ohledem na své znalosti dokázali. Ovšem „totéž by nejspíš řekli naši předkové“.

Tyto názory jsou v celé knize asi nejprovokativnější, ale možná i nejpodnětnější. Opatrně přitom můžeme připustit, že ke změně náhledu v této oblasti došlo relativně nedávno a rychle. Historička Milena Lenderová vzpomíná, že „ještě v polovině minulého století se nepovažovalo fyzické trestání dětí za škodlivé“. A když se v šedesátých letech dostala poprvé do Francie, překvapilo ji, že se tam už děti nebily.

Připomenout lze i to, že také zde záleží na kontextu: naše společnost má obecně k fyzickému násilí odpor, ale někteří dospělí jej v rámci pevně daného rámce BDSM praktik dobrovolně vyhledávají, dokonce za něj platí.

Některá Carlinova tvrzení jsou příliš silná – jisté věci by opravdu ublížily každému bez ohledu na dobu. Ovšem za zamyšlení stojí. I když našich dávnějších předků se již zeptat nemůžeme; a i kdybychom mohli, možná by nějakou dobu trvalo, než by pochopili, na jaký problém se vlastně ptáme. Pokud někdo žije v homogenním prostředí s jedním převládajícím způsobem života, nemusí jeho tíživost pociťovat tak silně jako člověk, který zná alternativy.

Což děsivě ilustruje třeba kniha Černí sokoli. Pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu. V ní se v Evropě vychovávaní Afričané musí posléze vrátit do země původu, což z hlediska toho, kde vyrůstali, znamená život v chudobě a útlaku kmenových zvyků. Ten zakouší o to trýznivěji právě proto, že předtím poznali i prostředí zcela odlišné.

Ovšem to, že v některé domorodé kultuře jistý zvyk většina přijímala jako přirozený, neznamená, že automaticky musí být zachován. Navíc zrovna bití dětí zřejmě nebylo zcela univerzální.

„Tresty/sankce i výchova se vyskytují v každé společnosti. U fyzického trestání dětí bych byl ovšem o dost opatrnější: kupříkladu v Tichomoří existovaly i kultury, jež se k bití a výchovnému plácnutí potomků spíše neuchylovaly,“ říká na to téma etnolog Martin Rychlík.

Každopádně Carlinova publikace o dobách temna může čtenáře podněcovat i k úvahám o tom, co s námi dělá život v relativním přebytku a luxusu. A čím se v kulturním dědictví našich předků inspirovat více a čím vůbec.