Hana Jungová: V labyrintu (globálního) světa

Hned jsme se tedy omluvili a ztišili. Byli jsme si dobře vědomi, že hodnocení prahu hlučnosti při běžném hovoru, žertování či hádce je jedním z těch kulturních rozdílů, na které si člověk v cizí zemi těžko zvyká a i po letech praxe tu a tam přestřelí. Poslech cizího, nesrozumitelného jazyka je navíc pro leckoho rušivý – může vyvolávat subtilní pocit vyloučení.

Naše omluva však nepadla na úrodnou půdu a vlámský pán se nás nadřazeně zeptal, zda máme v Itálii také lázně a jestli vůbec víme, k čemu jsou. Po několika vteřinách ticha se mí italští přátelé jali vlídně vysvětlovat, že v Itálii lázeňství existuje a vzkvétá již několik tisíc let, a doporučili prohlídku Caracallových lázní v Římě. Pán se však obměkčit nedal, odplavali jsme tedy se svěšenýma ušima na druhý konec bazénu, kde nebylo koho rušit.

Soužití různých kultur v otevřených evropských společnostech je téma aktuální již mnoho let. Diskuse o možnostech a mezích multikulturalismu, ať už v jakémkoli jeho ideologickém pojetí, se v našich končinách pochopitelně soustředí především na problémy, které s sebou přinášejí sílící přistěhovalectví a migrace. V souvislosti s ní jsme byli dokonce nedávno z úst Václava Klause znovu varováni před „ničivou sociálně inženýrskou ideologií multikulturalismu, která hrozí rozložit nejen

Evropskou unii, ale i poměry v jednotlivých členských zemích“.

I z banální lázeňské historky nicméně vidíme, že také mezi kulturami zvyklými již léta na těsné kontakty v rámci sjednoceného prostoru EU dochází běžně ke střetům komplikujícím vzájemné soužití. Jejich mechanismy jsou pak v jádru téměř totožné, bez ohledu na to, jaké konkrétní kultury jsou ve hře. Uvádět vlastní kulturu do vztahu s ostatními za účelem fungující spolupráce bývalo v minulosti především úkolem těch, kdo se vydávali na výlet do cizích krajů, dnes se však všichni stáváme poutníky v labyrintu kulturně rozmanitého světa. Průvodcem jeho spletitými cestičkami se nám pak snadno může stát jakékoli Mámení upevňující svou politickou moc naším vlastním strachem – pohled na svět, jenž nám toto Mámení nabídne, však bude zkreslen brýlemi, které nám samo nasadí na nos.

S představou života v monokulturním mikrokosmu globalizace velmi rychle zametla. Dnes prostě a jednoduše všichni plaveme ve společném bazénu, ať už se k této danosti stavíme s nadšením, nebo se jí křečovitě bráníme. Pluralitní, multikulturní společnost musí nepochybně řešit řadu závažných sociálních, ekonomických i právních problémů, s nimiž se ještě nikdy nesetkala, a tak lék v podobě větší kulturní uzavřenosti může vypadat lákavě. Přesouvá však těžiště problému uměle mimo nás, jako bychom se měli kam schovat před vlastním světem.

Multikulturní společnost je tvořena jedinci, kteří se k běžnému životu v ní potřebují vybavit jistými interkulturními dovednostmi. Vyjednávám-li obchodní smlouvu v Německu, pak potvrzením mých seriózních úmyslů bude především přímost a rychlá formulace výchozí negociační pozice – časem se nesmí plýtvat. V kulturách středomořských by stejný přístup mohl působit neomaleně až agresivně, přičemž k dohodě zde pravděpodobně povede spíše společná večeře, během níž se blíže seznámíme a k jednání připravíme půdu.

Cíl je stejný, cesta k němu zcela jiná, hodnotu času si každá kultura vykládá po svém. Interkulturní dovednosti jsou tedy především schopností vydat se k jednomu cíli různými cestami, interpretovat symboly podle vícera klíčů, ochotou položit základy komunikační propustnosti a vzájemné tolerance všude tam, kde je to možné a užitečné. Právě interkulturní dovednosti také utužují naši odolnost vůči negativním emocím, které setkání s cizí kulturou často provázejí: strach, paranoia a agresivita, které se v celospolečenském měřítku snadno vytvarují do nádob nacionalismu, populismu, více či méně zřetelných podob rasismu a na něm založených formách násilí.

Kultur je však mnoho a neustále se vyvíjejí, proto není možné naučit se interkulturním dovednostem formálně, ve školních lavicích – jakýkoli „model“ by měl z definice značně omezenou platnost v prostoru i v čase. Základní přístup však postihnout lze: bude společný všem poutníkům, kteří se místo Mámení raději přidrží Všudybuda a cestu z labyrintu ven nevymění za iluzi neexistence světa mimo něj.

Pod pojmem kultura nerozumíme pouze soustavu poznatků, tradic, historických zkušeností a uměleckých děl vzniklých v konkrétní společnosti. Je také způsobem uvažování, souborem standardních reakcí na typické situace a zahrnuje všechny konvence, které jedinec dostává do vínku od skupiny, v níž žije. Můžeme tedy říci, že kultura je soustavou stereotypů, díky nimž můžeme žít s ostatními a které dávají našemu životu ve společnosti smysl.

Typickým příkladem kulturního stereotypu je jazyk. Panuje všeobecné, ale problematické přesvědčení, že si dítě jazyk osvojuje snadno a v normálních případech bez problémů, někteří lingvisté dokonce hovoří o „jazykovém instinktu“.

Proces nabytí mateřského jazyka je pro odborníky v lecčems stále obestřen tajemstvím, můžeme si ale přesto troufnout tvrdit, že si základy mateřštiny osvojujeme v období minimálně pěti let. Jsou to léta, kdy dítě často zoufale pláče, protože mu nikdo nerozumí, opakovaně se snaží vyslovit něco, na co jeho artikulační aparát nestačí, stokrát vyvolá veselí chybným vyjádřením nebo vlastním smyšleným slovem, které je druhým srozumitelné, ale do obecné normy jazyka nepatří. Postupně se však jazykové konvenci přizpůsobí, komunikační potřeby začne úspěšně dosazovat do těsného rámce, který je do jeho mysli vtištěn zvenčí. To, jak trnitá byla naše cesta k ovládání mateřského jazyka, rychle zapomínáme – bylo to však vše, jen ne instinkt… Po čase už komunikujeme sebejistě, a nemusíme ani vědět, jak jazyk funguje či jakými zákonitostmi se řídí. Už jsme se ho naučili, je pro nás takovou samozřejmostí, že ho považujeme za přirozený.

Nejinak je tomu u jiných kulturních stereotypů – postupně si osvojujeme všechny způsoby vzájemnosti, od oblékání či stolování až po styl spolupráce, řešení problémů a hraní nejrůznějších sociálních rolí.

Stereotyp je slovo pocházející z řeckého stereos (pevný, tvrdý, rigidní) a typos (model, znak, odlitek, otisk, punc). Označuje navyklý způsob reagování a komplex představ, které mají příslušníci společenských skupin o sobě nebo o jiných. Je soustavou hodnot a symbolů typických pro daný společenský celek, v jehož rámci pak funguje jako ustálený, obecně sdílený interpretační systém; analogie s jazykem je tu zřejmá.

Nese-li stereotyp v běžné řeči význam pejorativní, bude užitečné podotknout, že právě díky své neměnné povaze a jisté absenci kreativního prvku usnadňuje orientaci ve světě a urychluje domluvu. U stále se opakujících společenských situací nemusíme vždy znovu od nuly řešit, jak se v nich chovat, protože již disponujeme jistou kulturní syntaxí i gramatikou, která je pro všechny samozřejmostí a na kterou se můžeme spolehnout.

Zdánlivá přirozenost mateřštiny je tedy navýsost praktická. Avšak pouze do chvíle, kdy se začínáme učit první cizí jazyk. Pak s překvapením zjišťujeme, že se nestačí naučit soubor překladových ekvivalentů, které naroubujeme na naše „samozřejmá“ slova: jejich význam si často neodpovídá, jsou dávány do věty v jiném pořádku. Ani sebesvědomitější dril gramatických pravidel nás nezachrání od těžko postižitelných výjimek a ještě je třeba porozumět kategoriím zcela novým, našemu jazyku neznámým.

Nejtěžším úkolem pro každého studenta cizího jazyka je tedy smířit se se zjištěním, že nový jazyk je zbrusu nový software, jehož rysy nejsou nutně kompatibilní s naším původním. Ten si však už v naší mysli vyryl své cestičky, vtiskl nám vlastní představu o světě a spustil své interpretační filtry, s nimiž jsme se ztotožnili natolik, že je nebereme vůbec v potaz. Kdybychom uměli náš původní software dočasně odinstalovat, cizí jazyky bychom se učili nejspíš mnohem rychleji. Tato cesta se nám však zpočátku nejeví schůdně, jazyk i každý jiný kulturní stereotyp je pro nás bezpečným rozhraním pro dialektiku s vnějším světem, nevzdáváme se ho lehce a jeho abreakci vnímáme jako riskantní vstup na tenký led.

Setkání s neznámým kulturním stereotypem je téměř vždy šokem. Přes nevyhnutelný pocit vykolejení a počáteční dezorientaci postupně zjišťujeme, že naše kultura je pouze jedním z možných tvarů trychtýře, kterým lidský život s řadou svých univerzálií protéká.

Vějíř možných reakcí na toho zjištění je barvitý. Jedna z nich bývá bezbřehé nadšení a téměř opojný pocit osvobození. Možnosti, jak žít, se najednou rozšiřují, a mohou nám být dokonce výrazně přiléhavější. Ne vždy se však toto počáteční nadšení ustálí v klidném poznání nových cest a schopnosti moudré volby mezi nimi. Snadno může vyústit v ostentativní pózu, opěvování cizí kultury, v nekritické ztotožnění se s cizím prvkem: software za software, kultura za identitu; konečným důsledkem je plochý konformismus. Další typickou reakcí bývá strach, tvrdohlavé odmítání cizí kultury a prosazování té vlastní jakožto jediného správného trychtýře a myslitelného interpretačního klíče.

Loni v létě vypukla polemika, zda je možné na plážích ve Francii či Belgii nosit muslimské plavky burkini. Jedni byli tvrdými zastánci zákazu, protože v situaci, kdy jsou tyto země terčem teroristických útoků, nabývá nošení tohoto oděvu na jejich území symbolický význam, je náboženskou provokací a narušováním veřejného pořádku. Jiní namítali, že burkini nejsou v rozporu s žádným zákonem, nezahalují tvář ani neznemožňují identifikaci jednotlivce, a nelze je proto zakázat. Další burkini nadšeně vítali jako výraz tolerance a vyspělosti multikulturní společnosti.

Jedna událost – vícero možných přístupů a interpretačních klíčů, přičemž ve všech názorových frakcích se objevila řada reakcí, které vykazovaly jasné příznaky kulturního šoku. Jedno je však jisté: Australanka Aheda Zanettiová, která burkini vymyslela s jednoduchým záměrem zajistit muslimským ženám možnost užít si moře a slunce a neporušit přitom náboženská pravidla a která dnes burkini prodává do celého světa, zaznamenala právě v létě roku 2016 nárůst tržeb o 40 procent. Jak šťavnaté ovoce může pragmatický přístup ke kulturním stereotypům přinést!

Strach i konformismus jsou pouze výrazem krajní tísně provázející kulturní šok. Interkulturní dovednosti začínáme nabývat po prvním otřesu, ve kterém jsme úspěšně našli rovnováhu a cestu k výsledku, a vycházejí ze schopnosti sebereflexe. Ta předpokládá uvědomění si existence vlastního „mateřského jazyka“, následné seznámení se s jeho vnitřními mechanismy, možnostmi i hranicemi. Poté se začne klidně a postupně otevírat hodnotově neutrální myšlenkový prostor pro jazyk nový. Při jeho užívání se zpočátku nevyhneme chybám a četným faux pas, odměnou je však možnost komunikace s novou částí světa i nás samotných a celkové rozšíření existenciálního horizontu. Svého původního jazykového stereotypu, v němž nám pravděpodobně stejně bude vždy nejútulněji, se nevzdáváme ani si ho nepřestáváme cenit, vybavujeme se prostě a jednoduše novými vyjadřovacími prostředky.

Nebylo by praktické přistupovat ke kulturním stereotypům jako k absolutním hodnotám; jsou nástroji, z nichž každý má svá pro i proti v závislosti na způsobu a účelu použití.

Prostřednictvím kultury vyjadřujeme a tvarujeme vlastní identitu. Zatímco kultura je relativně snadno poznatelná a popsatelná, identita zůstává ve své komplexnosti a ryzosti těžko postižitelnou na vědomé úrovni. Je veličinou ve své podstatě individuální a pružnou, vyvíjí se naším každodenním rozhodováním v situacích, před které jsme postaveni a za něž neseme odpovědnost – jedná se o pravý opak stereotypního cejchu. Nenechme si od Mámení nakukat, že je kulturní stereotyp naší identitou; nasazuje nám pouze brýle, jež jsou vyrobeny z domnění a zvyku. Dvou neřestí, s nimiž se žije zdánlivě pohodlněji a bez tíhy odpovědnosti. Víme však, že bez odpovědnosti není pluralitní a demokratická společnost myslitelná. Domnění a Zvyk vyhlídky na poznávání čehokoli nového a neznámého již v zárodku spolehlivě zmaří a cestu z labyrintu ven zastaví barikádami.

Sebereflexe, jistá „kulturní epoché“, ohmatání si vlastních stereotypů a pokus uvést je do fungujícího vztahu s ostatními jsou operace, v nichž není co ztratit, činí z nás tvory svobodnější, politicky méně zneužitelné, schopné dostát vlastní přítomnosti a dopracovat se k tvořivějšímu východisku z problémů, jež se nás týkají na úrovni individuální i celospolečenské a jejichž řešení je dnes nezbytnou nutností.