Hlavní obsah

Hana Andronikova, Jana Svobodová: Pakosti a drabanti

Právo, Zdenko Pavelka, SALON

Pražské divadlo Archa uvádí ve čtvrtek 25. března premiéru inscenace Pakosti a drabanti. Jde o další projekt Archy věnovaný jak konfliktům, tak sžívání různých kultur. Jde o druhou spolupráci spisovatelky Hany Andronikovy a režisérky Jany Svobodové se souborem Allstar Refjúdží Company, který při Arše postupně během předcházejících projektů vznikl a jehož členy jsou herci šesti národností. Autorky zvolily formu kabaretu s výraznou hudbou Michaela Romanyshyna, který už v Arše také hostoval.

Článek

Spolupracujete už na druhém představení o uprchlících a emigrantech. Považujete tohle téma opravdu za tak důležité? Proč?

JANA SVOBODOVÁ: Ano, považuji, jinak bych se jím nezabývala. Téma jsem si nevymyslela. Ve svých projektech, i v těch, které se netýkají problematiky uprchlictví, se zabývám tabuizovanými tématy naší společnosti.

Někdy v roce 2002 jsem si přečetla v Respektu článek, ve kterém se psalo, že obyvatelé vesnice, už si nepamatuji které, zásadně nesouhlasí s tím, aby v blízkosti jejich obydlí byl vybudován uprchlický tábor. Trochu jsem se vyděsila – jednak ze samotného faktu, o kterém pojednával článek, ale také z toho, že já sama jsem téměř netušila, že jsou na odlehlých místech naší republiky rozprostřeny nějaké uprchlické tábory. Jací lidé v nich žijí, odkud jsou, jak se sem dostali, co očekávají, co nabízejí? Dostatečné množství otázek, aby mohla vzniknout myšlenka divadelního projektu.

HANA ANDRONIKOVA: Neřekla bych, že představení Pakosti a drabanti je o uprchlících a imigrantech, i když jsou jeho součástí. Narozdíl od Tance přes plot, který byl založen na skutečných příbězích běženců, má nové představení trochu širší záběr. Jedná se o kabaret, což už samo o sobě předpokládá jistou nadsázku a ztřeštěnost. Našimi tématy jsou sny, pocity bezpečí, strachu, ohrožení, odvěká touha lidstva po spasiteli, čekání na supermana, avatára, někoho, kdo otočí knoflíkem a všechno za nás vyřeší.

Navíc tentokrát šijeme představení na míru týmu, který máme k dispozici, což je také posun od minulého projektu. Na scéně se objevuje kromě českých herců také kurdský uprchlík, Číňanka, Švýcar, Slovenka. Všichni účinkující v představení zároveň také zpívají a hrají na hudební nástroje.

Imigraci považujete za menší problém než ta obecnější témata, která jste vyjmenovala, například pocit ohrožení?

HANA ANDRONIKOVA: Spíš se orientuji intuitivně, podle toho, co mě v danou dobu víc oslovuje, co ke mně jaksi samo přichází. Nenosím v hlavě žádnou hierarchii společenské závažnosti témat. Imigranti samozřejmě s těmi obecnějšími tématy souvisejí, jsou jejich součástí, nelze to od sebe jasně oddělit. V představení se snažíme vidět situaci přistěhovalců v širším kontextu.

Jak vás tohle téma, když se mu věnujete delší dobu, ovlivnilo?

JANA SVOBODOVÁ: Věřím, že stále ovlivňuje a s největší pravděpodobností nějakou dobu ovlivňovat bude. Témata jsou od toho, aby na nás měla vliv, ten se pak projevuje na mnoha úrovních. V případě divadelního projektu s imigranty ke mně téma zaválo sérii setkání s lidmi, které bych za jiných okolností nikdy nepotkala. Mám šanci naslouchat jejich životním osudům a prostřednictvím divadla umožnit, aby tyto příběhy vyslechli i diváci.

Americká režisérka Anne Bogart jednou řekla, že úkolem režiséra je dívat se a naslouchat. Lidé a příběhy jsou všude kolem nás. Záleží na naší schopnosti tyto příběhy vidět a slyšet. V případě spolupráce profesionálních divadelníků s imigranty to platí dvojnásob.

V čem jsou podle vás plusy imigrace? A vidíte nějaká rizika?

HANA ANDRONIKOVA: To je téma, o kterém by se dalo diskutovat hodiny. Přítomnost přistěhovalců nutí celou společnost k větší otevřenosti, flexibilitě a toleranci, nutí nás hledat úplně nová řešení, což považuji za velice zdravou věc. Na vlastní oči vidím přínos imigrace v oblasti kultury, díky přímému kontaktu s uprchlíky si uvědomuji, co všechno nám můžou nabídnout. Rizik je samozřejmě řada, ale migraci se v dnešním světě zabránit nedá, takže mi připadá moudřejší snažit se vyrovnat i s jejími stinnými stránkami. Osobně mám pocit, že to za to stojí.

JANA SVOBODOVÁ: Na tuto otázku se podle mého nedá odpovědět pouze slovy. Myslím, že v odpovědi je potencionálně skryto mnoho emocí, příběhů, plánů. Právě proto, abych nalezla na tuto a mnoho dalších otázek spojených s tématem soužití většinové společnosti s imigranty odpovědi, dělám divadelní projekty. Ty mají někdy podobu putovního představení, kde se diváci mají šanci dostat téměř do ložnic lidí žijících v uprchlických táborech, jindy vodíme diváky po prostoru Divadla Archa, aby se stali svědky intimních výpovědí herců, kteří tlumočí autentické příběhy lidí na útěku. Pakosti a drabanti jsou například kabaret. Žánry se liší, jedno ale mají naše projekty společné – vycházejí z aktuální společensko-politické situace. Spolu s Hanou stavíme divadelní obraz, prostřednictvím kterého vysíláme zprávu divákovi. Zda má tato zpráva podobu otázek či odpovědí, necháváme tak trochu na divákovi samém.

Související témata:

Výběr článků

Načítám