Hamás – palestinský chameleon. Analýza Karla Černého

Jde ale také o středostavovské hnutí vzdělaných lékařů a inženýrů hovořících plynně anglicky, s tradiční základnou na Univerzitě v Gaze. Kromě toho jde o politicky protřelé hnutí, jež v roce 2006 těsně zvítězilo nad sekularisty v dosud jediných palestinských volbách.

Jakkoli hovoří o nutnosti dialogu palestinských frakcí, jde o hnutí s autoritářským reflexem, co bez milosti likviduje „kolaboranty“ a politické odpůrce. A jakkoli je hluboce zakořeněné v části palestinské společnosti, je díky vazbě na Muslimské bratrstvo silně mezinárodně zasíťované a mobilizuje ve světě podporu s odkazy na náboženský význam Jeruzaléma, antikoloniální odboj nebo panislámskou solidaritu.

Konečně, jde o hnutí militantní, odvolávající se na koncept džihádu, jehož vojenské křídlo v podobě Brigád al-Kassám používá terorismu s cílem sabotovat mírový proces, zničit Izrael a v Palestině navzdory sekularistům prosadit mlhavě definovaný islámský stát. Hamás je tedy i snem o Velké Palestině řídící se islámským právem.

Toto všechno je Hamás, je to palestinský chameleon, a proto se ho zas a znovu nedaří porazit sekulárním Palestincům ani izraelské armádě.

Egyptské Muslimské bratrstvo do Palestiny proniklo již za britského mandátu. Palestinská otázka pro něj byla kvůli symbolickému významu Jeruzaléma prioritní. Jeho emisaři podporovali palestinské povstání proti židovské migraci z Evropy a britské koloniální správě (1936), a za první arabsko-izraelské války (1948–1949) dokonce vyslali kontingent bojovníků.

Palestinská odnož Bratrstva, na čele s Ahmadem Jásínem (1937–2004), se ale zprvu tvářila apoliticky a umírněně. Porážku arabských armád a vyhánění Palestinců z domovů chápala jako Boží trest. Náboženské obrození mělo místní posílit; opětovný příklon k Bohu byl podmínkou vítězství.

Palestinské Muslimské bratrstvo tak v době, kdy sekulární a marxistická palestinská hnutí sáhla ve jménu národního osvobození k teroru, boj proti Izraeli odložilo a soustředilo se na trpělivou islamizaci palestinské společnosti zdola: přes kulturní, charitativní a vzdělávací aktivity.

Izrael tak Bratrstvo pochopil jako protiváhu Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jež pro něj v letech 1967–1987 představovala hlavní bezpečnostní hrozbu. Podpora Bratrstva měla Palestince rozdělit, aby se dali lépe ovládat. Okupační úřady oficiálně zaregistrovaly charitativní rameno Bratrstva. Potlačováním OOP Bratrstvu dále pomáhaly a tolerovaly jeho násilí, jež zprvu mířilo na sekulární Palestince. „Bratři“ ovládli univerzitu v Gaze a ničili „neislámské“ kinosály, kasina a obchody s alkoholem.

Hamás vznikl teprve za první intifády (1987) z palestinské odnože Muslimského bratrstva. Nese proto geny politického islámu, čímž se liší od sekulárně-nacionalistického Fatahu nebo marxistické guerilly Lidová fronta pro osvobození Palestiny.

Svou identitu definuje v zakládající Chartě (1988): „Bůh je naším cílem, Prorok hlavou, Korán ústavou, džihád metodou a obětování se pro slávu Boží nejžhavější touhou.“ Islám není pro Hamás jen vírou v Boha a sadou rituálů, ale též návodem na každodenní život a zdrojem božího práva, regulujícího hospodářství, politiku i válku.

V inovované Chartě (2017) se Hamás podobně označuje za islámské hnutí národního odporu s „islámem jakožto referenčním rámcem, který definuje jeho cíle, principy a metody“, s tím, že „islám poskytuje celostní způsob života a řád, který je platný pro všechny doby a všechna místa“.

Hamás převzal nekompromisní pozici vůči Izraeli, kterou po šestidenní válce formulovala Liga arabských států (1967) a v prostředí palestinského odporu ji poté dlouho ztělesňoval Jásir Arafat se svou OOP. Inovovaná Charta Hamásu tak chápe Izrael jako koloniální a rasistický projekt. Sionisté prý Palestinu ukradli původním obyvatelům: místním židům, křesťanům a muslimům. Celá Palestina od Středozemí po řeku Jordán patří Palestincům. Jestliže byli Palestinci zbaveni vlasti a jsou Izraelci po desetiletí okupováni, mají prý stejně jako všechny kolonizované národy právo na odboj: „Odpor a džihád za osvobození Palestiny je legitimním právem, povinností a ctí pro všechny naše syny a dcery a naši ummu.“

K osvobození posvátné Palestiny „od řeky až po moře“, a tedy ke zničení Izraele, nevidí Hamás alternativu. Dočasné příměří je ale dle Charty možné. Pokud by vznikl palestinský stát v hranicích z roku 1967 s Jeruzalémem jako hlavním městem. A pokud by se miliony palestinských uprchlíků směly vrátit domů do Izraele.

Hamás nevystoupil jen proti Izraeli, od začátku devadesátých let vrcholil jeho střet s palestinskými konkurenty. Odmítl vizi OOP v podobě sekulárního politického zřízení i počínající smiřování s Izraelem. Palestinská národní identita se měla silněji provázat s islámem, jakkoli se část Palestinců považuje za křesťany a sekularisty. A místo jednání s Izraelem nabídl Hamás „alternativu“ v podobě šokujících sebevražedných atentátů.

OOP byla oslabena zrodem Hamásu i ztrátou sponzorů, když se zhroutil SSSR a Irák prohrál válku v Zálivu (1991). Činovníci OOP byli obviňováni z korupce. Také se zdálo, že odpor nikam nevede; jak ukázala i první palestinská intifáda (1987–1991), během níž Palestinci házeli na izraelské tanky kamení. Arafat proto překvapivě uznal Izrael, zasedl k jednacímu stolu s izraelským premiérem Jicchakem Rabinem a podepsal Dohody z Osla (1993). Ty měly vést ke zřízení nezávislého palestinského státu na Izraelem okupovaných územích. Mírový proces se těšil podpoře většiny izraelské i palestinské veřejnosti.

Náboženští radikálové na obou stranách to ale viděli jinak a okamžitě dohodu sabotovali. Mezi izraelskými extremisty dodnes adorovaný židovský osadník Baruch Goldstein postřílel 29 modlících se Palestinců v Hebronu, dalších 150 zranil (únor 1994). Hamás kontroval vlnou sebevražedných útoků proti cestujícím v izraelských autobusech. Židovský extremista Jig’al Amir poté spáchal atentát na „zrádce“ Jicchaka Rabina (1995), zatímco druhé kolo sebevražedných atentátů Hamásu mířilo na kavárny, diskotéky a tržiště. Paralelně probíhaly přestřelky Hamásu s izraelskými vojáky a židovskými osadníky.

Potlačit Hamás se pokusila nově zřízená Palestinská samospráva (PA) vedená sekulárním Fatahem a spolupracující s Izraelem. Výsledkem bylo jen více obětí.

Cyklus násilí poloviny devadesátých let vypadal následovně: OOP jedná s Izraelem o implementaci Dohod z Osla, sebevražedné atentáty slibná jednání přerušují. Izrael pronásleduje Hamás a uzavírá palestinská území. OOP mezitím s Hamásem vyjedná moratorium na útoky, aby se mohla obnovit jednání s Izraelem. Jakmile ale začnou, Hamás slib poruší a další atentáty dialog opět přerušují. Zřízení palestinského státu se odsouvá a zklamání palestinské veřejnosti vede k druhé intifádě (2000 až 2005), kterou v napjaté atmosféře vyprovokuje „procházka“ Ariela Šarona po Chrámové hoře.

Izraelské vojenské operace se navíc soustředily hlavně na Západní břeh. Výsledkem bylo další oslabení OOP/Fatahu.

Soupeření Hamásu s Fatahem vyvrcholilo během jediných palestinských voleb (2006) a následné občanské války, kdy se Hamás prosadil v Gaze, zatímco Fatah kontroluje Západní břeh.

Volby vyhrál Hamás těžící z rozhádanosti Fatahu po Arafatově smrti (2004). Jeho členové se proti sobě občas stavěli i se zbraněmi a v jednotlivých volebních obvodech si konkurovali, takže drolili sekulární elektorát. Hamás oproti tomu předvedl profesionální kampaň, ve které upozadil náboženskou rétoriku. Nominoval ženy a experty s vysokoškolskými tituly, tvářil se kompetentně a zdůrazňoval lokální témata.

Poražený Fatah se ovšem nechtěl vzdát pozic v PA. Roznětkou občanské války se stal spor prezidenta PA Mahmúda Abbáse a nového premiéra Ismáíla Haníji z Hamásu o kontrolu bezpečnostních složek, pro které pracovaly desítky tisíc Palestinců. Ti volili většinově Fatah a příslušníky Hamásu donedávna potírali. Hamás proto v Gaze pozabíjel vůdce Fatahu a šéfy bezpečnostních sil a do všech institucí dosadil své lidi. Na Západním břehu pak prezident Abbás s podporou Izraele a USA Hamás potlačil, když ho postavil mimo zákon a jeho vůdce nechal pozavírat.

Hamás se opevnil v Gaze. Přežil i následné izraelské snahy zlikvidovat ho kombinací náletů a pozemních výpadů. Operace Lité olovo(2008–2009), Pilíř obrany (2012) a Ochranné ostří (2014) ho nezlomily. Přežil i arabské jaro, kdy se postavil na stranu syrské opozice, takže syrský režim exilové vedení Hamásu vykázal ze země a Íránci ho přestali financovat. V Egyptě navíc krátkou vládu spřízněného Muslimského bratrstva přerušil puč plukovníka Sísího (2013), který Gazu po vzoru Izraele zablokoval a na Sinajském poloostrově potřel militanty Hamásu. Hamás ale ustál i tlak z druhé strany, když zabránil etablování al-Káidy a Islámského státu v Palestině.

Na rozdíl od sociálně vykořeněné al-Káidy či levicových teroristů působících svého času v západní Evropě je Hamás – stejně jako Hizballáh, Tálibán či IRA – sociálně zakořeněnou militantní organizací. Nepromlouvá jménem imaginární islámské ummy nebo chiméry světového proletariátu. Reprezentuje konkrétní komunitu usilující o národní sebeurčení a má její podporu. Vojensky proto nelze Hamás vymýtit bez likvidace jeho sociální základny.

Izraelská zkušenost z intervence v Libanonu (1982–2000) navíc připomíná, že i pokud by se v rámci nynější odvety za říjnové útoky podařilo Hamás za cenu obrovských obětí zlomit, výsledkem může být zrod něčeho ještě nebezpečnějšího. Z Libanonu se sice kdysi podařilo vytlačit OOP, ale vznikl Hizballáh.