Článek
Politika a literatura hrály důležitou roli také v životě Zviada Gamsachurdii, prvního demokratického prezidenta Gruzie. Myslíte, že mohl dosáhnout víc?
Zviad Gamsachurdia patřil stejně jako Václav Havel ke generaci disidentů, kteří se postavili proti nadvládě SSSR. Já byl členem národněosvobozeneckého hnutí od svých dvaceti let a úzce jsem spolupracoval s řadou disidentů včetně Gamsachurdii. Jako politik se snažil dělat všechno pro nezávislost Gruzie. Ale zdá se, že jeho představa nebyla přijatelná pro Rusko ani pro západní svět v čele s USA.
V roce 2003 jste se účastnil „růžové revoluce“, která svrhla vládu Eduarda Ševarnadzeho a zahájila éru Michaila Saakašviliho. Jak se na ni díváte zpětně?
Nebyla to revoluce, jakou bych si přál. Když v roce 1918 Gruzie poprvé získala nezávislost, bylo to období určováno silnými estetickými a etickými obrazy – rovnostářství bylo tělem, duší se stala estetika avantgardy. Tbilisi bylo tehdy centrem moderního umění. Revoluce, která nenese duši své epochy a nezpůsobuje důležité změny ve společnosti, není revolucí, ale pouze politickou změnou.
Původně jsem společně se svými kolegy cítil nutnost velkých reforem a vystoupil proti Ševarnadzeho zkorumpovanému režimu. Nepodporovali jsme ale žádnou politickou stranu. Při protestech jsme věřili v inovativní přístupy ke společnosti. Chtěli jsme skutečně rovnostářský stát a přáli jsme si, aby se u nás neprosadilo ani bolševické, ani kapitalistické bezpráví. To všechno jsem měl na mysli, když jsem se ke spoluobčanům obracel se svými básněmi a performancemi.
Michail Saakašvili a Hillary Clintonová v roce 2012
Když jsem však uprostřed občanských nepokojů před budovou parlamentu vztyčil anarchistickou vlajku, Saakašviliho vojenské jednotky se mi ji pokusily sebrat; takový protest se jim nehodil. Po pouhém roce od této „sametové“ růžové revoluce změnil Saakašvili policii v nástroj politické perzekuce a teroru. Nevinní lidé byli zabíjeni bez předchozího vyšetřování nebo soudních procesů. A to ani nezmiňuji válku v roce 2008, kdy se část gruzínského území ocitla v rukou ruských agresorů; hlavním viníkem byla i tehdy ignorance a nezodpovědnost Saakašviliho vlády.
Sdílíte současné obavy západního světa z ruského nebezpečí?
V minulosti byl mezi Ruskem a Gruzií úzký vztah díky společné víře – pravoslavnému křesťanství. V roce 1918 Gruzie z područí ruské říše na chvíli vyvázla, ale už o tři roky později bolševici porušili dohodu mezi oběma zeměmi a přišla nová okupace. Od začátku devadesátých let je Gruzie nezávislá, ale Rusko se pořád násilně vměšuje do naší vnitřní politiky – nejviditelněji v Abcházii a v Jižní Osetii, nad nimiž Rusko s pomocí loutkových vlád převzalo kontrolu a kam poslalo své vojenské jednotky. I současná ruská okupace části Ukrajiny se mohla odehrát jen díky zkušenostem, které Putin získal v Gruzii. Takže Rusku se ani dnes nedá věřit. Putin a Trump jsou dvě hlavní postavy dnešního světa, které chtějí návrat ke starým pořádkům. Oba jsou podporováni bohatými podnikateli a nadnárodními společnostmi – jsou jako bomby v jejich rukou.
Kvůli perzekuci ze strany Saakašviliho režimu jste získal azyl ve Švédsku…
Založili jsme v Gruzii lidskoprávní Institut rovnosti. Pořádali jsme nenásilné demonstrace a radikální umělecká představení a záhy jsme získali podporu v gruzínské společnosti – větší, než jaké se dostávalo některým opozičním politickým stranám. Saakišviliho režim reagoval pronásledováním a vězněním, vyhrožovali dokonce i mé rodině. Nakonec nám musela pomoci mezinárodní organizace na ochranu pronásledovaných spisovatelů ICORN, iniciovaná literáty Salmanem Rushdiem a Derekem Walcottem. Zachránili mi život.
V roce 2012 se mezinárodní soud ve Štrasburku ujal případu mého uvěznění z roku 2006 a uložil Saakašviliho vládě, aby zrušila ohavný a nelidský zákon, na jehož základě jsem byl tenkrát odsouzen.
Sledujete současnou situaci v Gruzii?
Je těžké mluvit o zemi, kterou jsem už tak dlouho nenavštívil. Mám informace z internetu, ale bez přímého kontaktu nemůžu situaci v Gruzii doopravdy posoudit. Věřím, že čtyři roky staré odstranění Saakašviliho může přinést změnu k lepšímu, ale jen pokud bude nová vláda poctivě pracovat v domácí i zahraniční politice. Prvním krokem by měly být personální změny ve vedoucích pozicích, protože vysoké posty ve státních úřadech pořád zastávají lidé, kteří sloužili Saakašvilimu a bez odporu plnili jeho rozkazy. To je podle mě spolu se stagnací sociálních podmínek největší problém současné Gruzie.
Z vašeho vyprávění se zdá, že hlas spisovatelů v gruzínské společnosti stále rezonuje…
Gruzínská abeceda má svébytné, unikátní písmo, a navíc velmi dlouhou tradici. I proto byli spisovatelé v mé zemi vždycky vážení a měli velký vliv. Když jsme založili zmíněný Institut rovnosti, přicházeli za námi lidé a žádali nás, abychom proti Saakašvilimu vystoupili. Tito lidé byli zklamaní opozičními politiky a hledali oporu u umělců. Jednou jsme například zorganizovali protest před parlamentem – přišlo přes 40 tisíc lidí, kteří utvořili u vchodu do budovy „uličku hanby“ pro přicházející poslance; a můžu vám říct, že se dlouho nikdo z vládních politiků neodvážil projít.
Titul mé sbírky Diktatura poezie vychází z obdobné situace – představte si 200 tisíc lidí protestujících proti režimu tím, že naslouchají básníkovi. V takovém prostředí je každá politická demagogie bezmocná. Vy – básník – pronášíte verše své revoluční básně, a jakmile váš projev skončí, všichni lidé vyrazí bojovat proti násilí diktátorů.
