Globalizujme i sociální práva. Petra Ezzeddine o migrantkách pracujících v českých domácnostech

Čím dál méně lidí v produktivním věku se zvládá starat o své blízké – seniory nebo děti – či o domácnost. Míst ve školkách je nedostatek, zvláště pro mladší děti. A ačkoli západní společnost stárne, veřejných služeb nabízejících péči o seniory v různých variantách podle individuálních potřeb také není dostatek. To otevírá prostor pro ženy, které tento typ práce poskytují – a často jde právě o migrantky.

Tato činnost se zpravidla odehrává v soukromí a je pro veřejnost málo viditelná. Zároveň se z nájemné práce v domácnosti stává služba, již si mohou dovolit hlavně rodiny s vyšším příjmem. Často dochází k tomu, že muž „dá“ své partnerce migrantku na úklid jako „dárek“. Z chův a hospodyň se tak stává prvek ekonomie vděčnosti. Hlavním problémem tohoto druhu zaměstnání nicméně je, že má nejednoznačný status v rámci pracovněprávních vztahů a těžko se formalizuje.

Péče o domácnost, děti či staré lidi nebývá vnímána jako skutečná práce. Kdyby byla, tak by třeba už jen výše příjmu na mateřské nebo otcovské dovolené vypadala jinak. A o nájemné práci v domácnosti se navíc hovoří pouze jako o „pomoci“ a vzhledem k tomu, že se odehrává v soukromí, lze ji jen těžko kontrolovat.

Dochází tak k celé řadě problémů: nedodržování obsahu smluv, nedodržování pracovní doby, neproplácení přesčasů, neexistující dovolená. Když je k tomu práce navázaná na čtyřiadvacetihodinový pobyt v domácnosti, tak se to celé ještě komplikuje, protože oddělit práci a soukromí je pro migrantky obtížné. Ve smlouvách nebývá specifikováno, kde bude žena ubytována, kolik jídla bude mít k dispozici a tak dále. Bude obývat vlastní pokoj, nebo bude s dětmi? V některých domácnostech může situace vygradovat až k týrání nebo zneužívání. Takové ženy se následně těžko dovolávají pomoci a zastání, i kvůli svému zranitelnému statusu migrantek.

Uznat tento druh činnosti napomáhá Úmluva o pracovnících v cizích domácnostech, kterou přijala Mezinárodní organizace práce a ratifikovaly ji mnohé evropské země. Pravidla, která stanovuje, sice nejsou ideální, ale nabízejí alespoň nějaký rámec a kontext, do něhož lze domácí práci zasadit…

Nečasova vláda to odmítla s tím, že počet lidí vykonávajících domácí práci je velmi nízký. Což ovšem není pravda, oficiální čísla totiž neuvádějí ty ženy, které pracují takzvaně „načerno“ – a těch je zřejmě většina, jelikož je často velmi komplikované tento druh práce pro zaměstnavatele i migrantku vůbec legalizovat. Tehdy také vláda argumentovala, že něco takového probíhá v soukromí domácností, do něhož nechce zasahovat. I tento problém však už v některých zemích vyřešili, šetření se mohou konat přímo na inspektorátech práce.

Důležité je také připomenout, že smlouvy stanovující pravidla domácí práce nejsou jednostranné. Nechrání pouze zaměstnance, ale i zaměstnavatele. A čím víc bude česká společnost stárnout, tím víc bude tento typ práce potřeba – a budou ji vykonávat nejenom migrantky. Už dnes pracuje například v Rakousku v sektoru péče o seniory velký počet Češek a Slovenek. Část z nich je sama v důchodovém věku a jezdí si do zahraničí přivydělat. V Rakousku jsou si úřady dobře vědomy, že jim v oblasti péče o seniory práce migrantek šetří peníze, a proto se snaží upravit svou legislativu. Problémem ale i tam stále je, že v legislativě není nájemná péče o seniory postavena na roveň jiným pracím.

Z Ukrajiny a Moldavska. Ženy odtud odjíždějí do Německa, Rakouska, Itálie, ale také do Česka či Polska. V některých případech můžou pendlovat mezi domovem a cílovou zemí.

Ne nutně jen pozitivní. Lidé pracující v zahraničí skrze ně udržují kontakt se svou rodinou, ale mohou také nabýt klamný pocit, že vědí, jak to doma vypadá. Realita však bývá po návratu odlišná. Zjistí, že na udržení vztahu „na dálku“ tento typ komunikace nestačí.

Na druhou stranu hraje chytrý telefon důležitou roli v konstruování času v procesu migrace. Člověk v něm může mít fotografie svých blízkých nebo třeba života doma před válkou, a vracet se tak k obrazu normality. Zejména v situaci čekání například v uprchlických táborech můžou technologie pomáhat udržovat pocit kontinuity a linearity času, který dotyční ztratili. Pomocí různých aplikací pak můžou získávat informace o cestě nebo mít po ruce dokumenty, které dokládají a zdůvodňují nucený odchod z rodné země.

Životní trajektorie nás všech se mění. Je možné, že si v budoucnu budeme na život vydělávat postupně hned v několika zemích. S rozšiřující se globalizací je však potřeba, aby byla globalizována nejenom ekonomika, ale také sociální práva. Někdo, kdo v zemi pracuje a odvádí daně, by měl mít přístup ke zdravotnímu a sociálnímu pojištění. Měli bychom požadovat rovné podmínky, ne pouze využívat levnou pracovní sílu – a to nejen kvůli druhým, ale i kvůli sobě. Dlouhodobé udržování rodiny v takzvané transnacionalitě, kdy je v cizí zemi pouze jeden její člen nebo její část, je pro přijímající i vysílající státy výhodné, ale těžce emocionálně a sociálně dopadá na životy těchto lidí.

Pro ně byla zásadní skutečnost, že prchaly ze země, kde probíhala válka. Utíkaly často s dětmi a v bývalé Jugoslávii nechávaly své rodiče, partnery, přátele. S tím se dostavoval určitý pocit provinění. Jak se vyrovnat s tím, že jsem já ta, kdo se zachránil, a ostatní jsem tam nechala? V jistém smyslu se jejich vyprávění přibližovala líčení těch, kteří přežili holocaust.

Ženy samy poukazovaly na to, že migrace není pro každého. Doma byly kvalifikované, zvyklé starat se o děti a chodit do respektované práce – a u nás se z nich ze dne na den staly uklízečky. Takový sociální propad a odloučení od nejbližších nemusí vydržet každý. Šlo o generaci socialistických žen, jež byly vedeny k tomu, že musejí všechno zvládnout. Na nějaké psychické propady nebyl čas ani prostor. V jejich případech různé posttraumatické stavy vyplouvají na povrch často až v důchodovém věku, kdy mohou vypnout a jejich styl života se změní.

Ukazuje se, jak důležité je neopominout v takových případech roli terapie – čím dřív se s ní začne, tím lépe. I když je psychosociální péče poskytována, a to zejména díky různým neziskovým organizacím, zasloužila by si ze strany státu větší podporu.

Veškerá pomoc by ovšem migrantky a migranty neměla zplošťovat pouze na jeden rozměr jejich identity.

Bývají redukováni jenom na svou migrační identitu. Nepřipouštíme si, že mají kromě toho identitu osobní, profesionální, věkovou, sociální, sexuální, že mají různý životní styl. Často na ně nahlížíme stereotypně a poté špatně snášíme, pokud vybočují z těchto homogenizujících představ. Vždyť ani majoritní společnost není homogenní! Někdy je také konstruujeme pouze jako pasivní oběti utrpení, které nemají žádný prostor k samostatnému a aktivnímu občanskému jednání.

To záleží na celé řadě faktorů: vzdělání, etnicitě, náboženství, profesi a podobně. Obecně se dá říct, že jsou ženy v některých situacích zranitelnější. Bývají to obvykle ony, kdo se připojuje k partnerovi, který už v zahraničí nějakou dobu žije, nebo k českému občanovi v rámci institutu sloučení rodiny. Tím pádem se stávají na vztahu do určitě míry závislé – když skončí, skončí i jejich pobyt. Často kvůli tomu setrvávají v nevyhovujících vztazích, v nichž mohou v některých případech zažívat také domácí násilí.

Ráda bych pokračovala ve výzkumu žen s uprchlickou zkušeností z bývalé Jugoslávie, jehož první část jsme teď dokončili. Zajímá mě, jakým způsobem migrantky ve vyšším důchodovém věku řeší svou sociální a rodinnou situaci. Jak se ty ženy, které se vracejí na stáří domů, opětovně sžívají se společností a institucemi, s nimiž ztratily kvůli válce kontakt? Zajímavých a společensky potřebných témat pro výzkum role genderu v procesu migrace je určitě hodně.