Ginsbergovi jsem ujel i s kufry, říká fotograf Ivan Pinkava

Musím říct, že ty svátky pro mě byly většinou dost složitým obdobím, byly u nás doma často spojené s velkým napětím. Souviselo to i s tím, že máma byla katolička, kdežto otec byl důsledný ateista a na Vánoce se to všechno vždycky nějak vyhrotilo. Nicméně do mých deseti let jsme bydleli ve Velkém Šenově v severních Čechách a jako dítě jsem samozřejmě určitou poezii Vánoc zažíval. Zcela první vzpomínky mám z doby, kdy mi byly asi tři – na nekonečně obrovský ozdobený strom v obýváku, který voněl celým domem, a na nesnesitelné čekání na dárky.

S mámou jsme někdy navzdory tátově silné nechuti chodili na půlnoční do kostela. Všechny mše tam měly podivnou atmosféru, sloužily se v pro mě nesrozumitelné němčině. Kostel byl prázdný, byly tam obvykle jen tři čtyři německé babičky, které se nějak vyhnuly odsunu a které důsledně odmítaly mluvit česky – asi věděly proč. A pak jsme tam seděli my: já, sestra a nepřehlédnutelná máma, která se vždycky uměla oblékat a byla asi opravdu velmi krásná. Kněz začal kvůli nám třem časem velkoryse říkat i několik vět česky.

Severní Čechy jsou pro mne temné svou podstatou, mají zvláštní kouzlo, historie je tam všudypřítomná, válí se v lesích. Mám odtamtud až mysteriózní zážitky: vyplundrované kostely uprostřed lesů, křížové cesty, opuštěné sady a krásné hřbitovy, které byly mým oblíbeným cílem. Takové výpravy jsme většinou absolvovali spíše s mámou, otec byl ředitelem Severografie a spoustu času trávil v práci.

V šedesátém osmém se tam tiskly o sto šest letáky a otec byl za to později souzený. Dokonce mu při procesu připsali na vrub i jednu báseň z letáku, která byla od Jana Nerudy. Myslím, že mu to přišlo pikantní.

Fotografoval jsem už na základní škole, ale první fotografie s jistou naivní uměleckou ambicí jsem udělal na střední. Tenkrát jsem četl samizdatové vydání Ginsbergova Kvílení a rozhodl jsem se, že k tomu musím udělat fotografické ilustrace. Vznikla z toho pidiknížka v nákladu jeden kus. K těm fotografiím mi ve vypůjčeném ateliéru mé svobodomyslné bytné pózoval malíř Viktor Karlík.

Ale nejstarší věci, k nimž jsem schopen se i dnes regulérně hlásit, vznikly až jako diplomka na FAMU. Byly to imaginární portréty spisovatelů se zavřenýma očima. Tehdy jsem hodně četl a snažil jsem se evokovat si tvář autora čistě na základě jeho textu. Pár těchto fotografií včetně té, na které je Filip Topol, se teď objeví v jednom připravovaném americkém hraném filmu.

Zjednodušeně řečeno: smysl mají pouze takové věci, které tě nějak přesahují a kde nejsi úplně pánem nad situací. Teprve tam se cosi odehrává a ty se jako tvůrce nezaslouženě stáváš součástí toho děje. Příliš racionálně kontrolovanému umění moc nevěřím. Cítím v něm účelovost, snahu trefit se do toho, co je takzvaně aktuální. Anna Fárová mi kdysi říkala, že umělec musí mít odvahu dojít až na okraj propasti – a pak udělat ještě jeden krok. Jestli to přežije, nebo nepřežije, je prý jeho problém, ale jinak jeho umění nemá smysl. Líbí se mi ten obraz.

Někdy to poznám hned, většinou ale potřebuju odstup a leckdy ještě změním názor. Vytěsňovací mechanismy v tobě pracují neúprosně a někdy, když si nechceš přiznat, že jsi udělal prázdnou věc, jim podlehneš. Ale stejně to nakonec zjistíš. Situace tě doběhne.

Občas si dopředu nakreslím nějaké drobné skici, poslední dobou si pak spíše píšu textové poznámky, ke kterým se při focení někdy vracím. Protože jak jsem při práci v určitém napětí, snadno zapomenu na něco důležitého. Zejména když pracuju s modelem, chci být dobře připravený. Není prostor pro zmatky a přenášení mých rozpaků na model. Současně jsem ale otevřený jakémukoliv posunu od původní ideje. Velmi často vznikly nejdůležitější obrazonosné detaily mých věcí právě až při focení, kdy se něco nečekaného přihodilo a já se stal jen jakýmsi médiem, zaznamenatelem samovolného dění.

Fotím výhradně s přáteli nebo s lidmi, kteří mě nějak zajímají. A mám rád i příběhy, které jsou pak s mými fotografiemi spojeny a jsou součástí určitého privátního bohatství, které divák nezná. Konkrétně muž, o kterém mluvíš, je z Tokia – a mě všechno japonské obsesivně přitahuje. Seznámili jsme se náhodou v Divadle Komedie. Byl opakem prototypu svatého Šebestiána, jak ho známe z evropské malby. Žádný blonďatý, svalnatý, sexuálně lechtivý Germán, naopak černovlasý, extrémně hubený, navíc Asiat z odlišné kultury, přesto jak z plátna Egona Schieleho. Přímo se nabízelo s ním znovu zpracovat ikonické téma, které je se západním uměním tak silně spojené. Když se ukázalo, že studuje v Japonsku český poetismus a je také skvělým kaligrafem, tak to jeho akcie samozřejmě jen zvedlo. Nakonec jsme spolupracovali opakovaně a momentálně mu pomáhám zorganizovat v Čechách výstavu.

Říkal jsem si, že když pro mne bylo setkání s jeho Kvílením kdysi na konci puberty tak iniciační, bylo by hezké ho během jeho pražské návštěvy v roce 1990 taky vyfotografovat. Ginsberg už tehdy sice nebyl moc beatnik, když jsme spolu seděli v restauraci, měl k mému překvapení starost hlavně o to, aby mu do čaje nedali chemicky ošetřený citrón, ale samozřejmě byl velký zážitek s ním strávit odpoledne. Obával se taky, aby mu někdo z mého auta neukradl kufry, které jsme tam mezitím nechali a kde měl úplně všechno.

Později jsem ho odvezl z ateliéru do hotelu a v dobrém rozmaru hezkého dne jsem mu s těmi kufry roztržitě ujel. Až večer se mu podařilo mě nějak sehnat. Říkám si, že jsem ho tím nechtěně vrátil do dob, kdy byli všichni stále někde na cestě a neměli s sebou mimo balíku jointů a deníčku nic jiného.

To asi ne. Mám tyto práce založené na vlastní vizuální paměti jakýchsi obrazových střepů, které ve mně způsobily určitý zkrat a utkvěly mi v hlavě. Můžou to být i věci, které ani nemám rád. Prostě si z nich něco půjčíš a zpracuješ to jiným způsobem. Nezpochybňuju, že před Caravaggiovým obrazem stojím bez dechu dodnes, ale jsou i zcela marginální autoři, co v tobě zanechají nečekanou stopu, kterou někdy později, přežvýkanou, stejně nečekaně vyvrhneš. Vyleze z tebe něco, o čem upřímně řečeno ani ty sám přesně nevíš, co to je. Protože jsi jen součástí toho děje.

Až na výjimky prvotně vždy směřuju k solitérnímu výsledku, k jednotlivé fotografii. Cykly většinou mají svůj počátek a konec – a pro mne je důležitá kontinuita. Proto v mých fotografiích jen zřídka najdeš nějaká náhlá extrémní vybočení, spíše se pomalu proměňuju. Nepracuju na zakázku nějakého tematicky definovaného, tedy limitujícího grantu, ale vyvíjím se tak, jak se sám měním. Právě takto jsem se pomalu přesunul k nefigurativním věcem, ale nemůžu říct, že jsem ty figurativní úplně přestal dělat. Jen mě delší čas zajímají objekty jako jakási figurace in absenciam. Ostatně i s lidským tělem můžeme v umění nakládat jako s pouhým objektem. Takové interpretační mnohoznačnosti a oscilace mě přitahují.

V určitém okamžiku si samozřejmě začnu z jednotlivých fotografií skládat imaginární výstavu, přesněji: zformuluju si ji a doplňuju chybějící kameny. Na konci každé důležitější etapy potřebuju své práce vystavit v nějakém ideálním tvaru, kde dojde k průniku jednotlivých komponent. Skrze instalaci pak mám možnost diváka poměrně přesně navádět; odradit ho od mylné interpretace.

Ano, připravujeme společnou docela velkou výstavu se sochařem Eliášem Dolejším do Galerie výtvarného umění v Ostravě. Zdá se mi, že naše věci můžou zajímavým způsobem stát proti sobě, nečekaně se protínat nebo vzájemně posilovat. Hodně se na to těším.

Rozhovor je sedmým dílem salonního seriálu Igora Malijevského, který postupně představuje významné domácí fotografy a fotografky dneška.