Gabriela Sládečková: Výzvy a hrozby datových center. Mohou datacentra pomoct zachránit kvalitní architekturu minulosti?

Člověk se tak může „procházet“ rozlehlou halou plnou serverů, nad kterými vedou trubky ve veselých barvách firmy. Zvenčí budova působí jako osamělá krabice uprostřed ničeho. Jen ohromné klimatizace prozrazují, že se nejedná o pouhou logistickou halu, ale o něco víc. Za výraznými barvami a tajemným sci-fi prostředím se skrývá spousta problémů, o nichž se poměrně málo diskutuje. Tím hlavním je dopad ukládání dat na prostředí, ve kterém žijeme.

Uvádí se, že energie vynaložená na ukládání dat se pohybuje mezi jedním až třemi procenty veškeré energie, kterou ročně spotřebujeme. To je pro srovnání podobné množství, jaké spolkne v tomto směru velmi kritizovaná letecká doprava. Zároveň je důležité si uvědomit, že objem dat, který jako společnost vytváříme, neustále stoupá, a to po exponenciální křivce. Každým rokem vytvoříme zhruba stejné množství dat jako za všechny předchozí roky dohromady. Zvyšují se nároky na kvalitu videí nebo obrázků, ale i na kapacitu online úložišť. Postupně si zvykáme na takzvanou all you can eat spotřebu dat. Tím pádem i přes neustálý pokrok v technologiích vedoucí k jejich fyzickému zmenšování se potřeba fyzických datových úložišť naopak pořád zvětšuje.

Běžná datová centra nejsou na pohled nijak nápadná. Investor pro ně obvykle vybírá pozemek na základě co nejlepšího napojení na optickou síť a podle ceny dodávek energie. Jelikož je uchovávání dat energeticky nesmírně náročné, bývá druhý faktor klíčový. Z toho důvodu vyrůstají tyto budovy většinou mimo velká města, ve formě rozlehlých horizontálních hal. Přísné městské regulace by výstavbu nového datacentra mohly výrazně ztížit, proto je volba periferie či venkova jednodušší. Úložiště dat tak spolu s logistickými centry postupně mění krajinu za našimi městy.

Představa digitálního světa jako něčeho nehmotného je tedy naprosto mylná. Ve skutečnosti být online znamená být závislý na velmi složité infrastruktuře, jež má značný dopad na své okolí.

Jak uvádí majitel amsterdamského datového centra AM4, spotřeba jednoho velkého datacentra se rovná množství energie, kterou spotřebují desítky tisíc domácností. Tato energie se používá především k chlazení serverů. Vzniklé odpadní teplo se vypouští do okolí a dále už se obvykle nevyužívá, což poměrně výrazně přispívá k ohřívání naší planety.

Většina majitelů datacenter se snaží ekonomické náklady na energii snížit výběrem lokality s chladnějším podnebím. Microsoft pak před pár lety představil datové centrum o velikosti přepravního kontejneru, které lze umístit pod hladinu moře. Tento princip řeší hlavně ekonomickou stránku věci – mořská voda pomáhá servery chladit, dopad na životní prostředí se tím však nijak nesnižuje.

Existují ovšem projekty, které pracují se znovuvyužitím odpadního tepla pomocí spárování datacentra s další typologií. Například u zmiňovaného AM4 v Amsterdamu slouží odpadní teplo k vytápění celého univerzitního areálu, kde datacentrum sídlí. Do budoucna se zde zvažuje napojení na městskou rozvodnou síť, díky čemuž by se odpadním teplem dalo vytápět obrovské množství domácností v okolí. Podobný nápad mělo i dánské architektonické studio Snohetta s projektem The Spark. Ten fungoval na principu smart city, chytrého města, v jehož srdci stojí datové centrum. Systém opět pracoval s využitím odpadního tepla okolními objekty.

Nejen ve stylu života, architektuře, ale i v technologickém vývoji obecně dnes převažuje tendence minimalizovat, co se dá. Ještě koncem minulého století se v běžné domácnosti vyjímala obýváková stěna, která se pyšnila sbírkou knih, CD či videokazet. Dnes často fungujeme v prázdných obývacích pokojích s minimem věcí. Podobně i veškeré technologie mají tendenci se zmenšovat a jejich design je jednodušší než kdy dříve.

Ovšem informace, které jsme dosud uchovávali na policích obýváků či v našich zařízeních, nikam nezmizely, pouze jsme je přesunuli z dohledu našich očí. Není už potřeba mít doma film na DVD nebo tištěnou knihu, obojí můžeme mít kdykoli dostupné z online knihovny. To, že i ta ve skutečnosti někde zabírá místo, už si málokdy uvědomujeme.

Podobně se proměnila také architektura infrastruktury komunikací. Dříve šlo o monumentální stavby, které se tyčily vysoko nad střechami okolních budov a oslňovaly moderní architekturou. Řeč je převážně o telefonních ústřednách a vysílačích, které hojně vznikaly především v druhé polovině minulého století. Stavěli je uznávaní architekti a v každém případě to byly stavby velmi výrazné. Jejich monumentalita často oslavovala technologický pokrok.

Dnes komunikační infrastrukturu naopak schováváme, a tím i přehlížíme problémy, které se s výstavbou datacenter pojí. A tak zatímco z unikátních staveb telefonních ústředen se k dnešnímu dni staly novodobé ruiny, které spějí k zániku nebo již z panoramat měst zmizely, plníme krajiny venkova rozlehlými halami informací.

Existuje mnoho příkladů konverzí bývalých telefonních ústředen právě na datová centra. Vzhledem k tomu, že ústředny stojí v místech, která mají vhodné optické podhoubí, to není až tak překvapivé. Zároveň se tím kvalitním stavbám dává šance na druhý život.

Podobně tomu bylo i u kontroverzního mordoru. V Ústřední telekomunikační budově na pražském Žižkově (ÚTB), slavnostně otevřené v roce 1980, byly spojovatelky postupně nahrazeny servery a vzniklo zde datacentrum. To se ale posléze přesunulo do modernější budovy a nový majitel se rozhodl mordor zbourat. Do budoucna ho mají nahradit tři věže bytových domů od architektonického studia Evy Jiřičné. Stavbu má potkat podobný osud jako například Automatickou telefonní ústřednu v Dejvicích, ojedinělou hi-tech stavbu, která přestala sloužit svému účelu a byla srovnána se zemí.

Otázka zní, jestli to není škoda. Svého času představovala žižkovská ÚTB naprosto unikátní projekt, byla největší svého druhu v Evropě. Vyhlášení architekti (František Cubr, Josef Hrubý, Vladimír Oulík, Zdeněk Pokorný a František Štráchal) pracovali na jejím návrhu se záměrem vytvořit moderní stavbu, jež spojuje dobrou architekturu, umění a nejnovější technologie. Na vzniku se podílela i řada umělců, kteří budovu vybavili díly právě s tematikou technologií a budoucnosti: mezi nejznámější patří mozaika Lidstvo objevující vesmír od Saura Ballardiniho.

Bohužel ne všechna díla se k dnešnímu dni zachovala a budova rovněž prošla několika úpravami, které její architektonické kvality výrazně snížily. Složitá stavba s charakteristickou věží, díky níž získala i svou přezdívku mordor, si však své místo v pražském panoramatu rozhodně vydobyla a byla by možná škoda se jí zbavit.

Protější funkcionalistická budova Nákladového nádraží Žižkov se má do budoucna proměnit. Novou náplní by měl být Národní filmový archiv, ale i byty a park. Nákladové nádraží a ÚTB tak jsou dva silné elementy, které mají významný potenciál utvořit nejen urbanistické, ale i kulturní centrum rozvíjející se lokality.

Samotná rekonstrukce bývalé telefonní ústředny by byla nicméně nákladná a složitá. Původně byla provozně i hmotově rozdělena na čtyři části, všechny přístupné jedním hlavním vchodem. Nová náplň by proto musela počítat s rozdělením objektu na více provozů, které by fungovaly samostatně, s vlastním vstupem. Zároveň by bylo nutné odstranit konstrukce obsahující zdraví škodlivý azbest.

Hlavní část budovy má velmi hlubokou dispozici, a tak by opět mohla fungovat jako technologické zázemí, prostor, který nepotřebuje denní světlo. Nabízí se právě datové centrum. Pod ulicí Olšanská vede podzemní kolektor, který by případně mohl sloužit pro rozvod přebytečného tepla například do rozvojových ploch na sever a na jih od Nákladového nádraží, kde mají v budoucnu vyrůst zhruba dva tisíce nových bytů. Pokud by ostatní části zaplnily různé funkce typu administrativy nebo kultury, mohlo by to přispět i k oživení křižovatky ulic Olšanská a Jana Želivského.

Bývalá telekomunikační ústředna je v rukou soukromého vlastníka a její osud už je pravděpodobně zpečetěn. Obecně ale ilustruje, jak s kvalitní architekturou minulého století zacházíme, a vzbuzuje otázku, jestli je to správně. Zvyšování našich nároků na moderní technologie, a tím pádem i rozšiřování jejich infrastruktury v dohledné době těžko zastavíme, mohly bychom ale tyto technologie zapojit do záchrany kvalitních budov minulosti a zároveň s tím i zmírnit jejich dopad na naše životní prostředí.

Autorka je architektka.