Článek
Krylovy i Nohavicovy skladby jsou přebásněné skvostně – věrné originálům, ale ne otrocky převedené, a výsledek zní přirozeně, jako by angličtina byla rodným jazykem těch písní. Postaral se o to Roman Kostovski, překladatel ze slovanských jazyků, producent alba a zároveň zakladatel nakladatelství Plamen Press, které americkým čtenářům zpřístupňuje literaturu střední, východní a jihovýchodní Evropy.
Kryl a Nohavica jako Dylan a Cohen
„Chtěli jsme ukázat, že Karel Kryl a Jaromír Nohavica v sobě mají stejnou sílu jako Bob Dylan, Leonard Cohen nebo Tom Waits, a představit je širšímu publiku. Klíčové bylo zvolit písně, které se dají přirozeně zpívat v angličtině a ke kterým si anglicky mluvící posluchači můžou najít cestu,“ říká Kostovski. „Museli jsme vybrat ty s univerzálním poselstvím. Původně jsem totiž přeložil třeba Krylovy Jeřabiny, ale uvědomil jsem si, že porozumět téhle skladbě je pro lidi, kteří nikdy nezažili vojenskou invazi do své země, těžké. Ale písně jako Salome nebo Nohavicův Darmoděj mají obecné poselství, proto jsme je na desku dali.“
A jak těžké bylo přebásnit české písničkáře, jejichž tvorba stojí na práci s jazykem?
„U některých písniček to zabralo míň než hodinu, u některých to trvalo roky. K tomuto tématu neexistuje žádná odborná literatura, nemůžete se opřít o stávající praxi. Moc písní se do angličtiny nepřekládá – jedině snad Mackie Messer od Kurta Weilla a Bertolta Brechta anebo začátkem milénia vydané album anglických překladů Jacquesa Brela; ale jinak to není příliš časté, a zvlášť ne ze slovanských jazyků. Takže jsem studoval naopak české a ruské překladatele, kteří do svých jazyků převáděli anglické písničky. Česko má jedny z nejlepších překladatelů písní na světě – Iva Fischera nebo Roberta Křesťana. Přijde mi úžasná jejich schopnost využít vlastní kreativitu, a zachovat tak ducha původní skladby. Zkusil jsem to stejně.“
Roman Kostovski
Ovšem Steel Strings and Iron Curtains zní znamenitě nejenom díky překladateli, ale i díky hudebníkům, sdruženým pro tento projekt do seskupení The Yehla Collective.
„Měli jsme ohromné štěstí, že se nám povedlo najít skvělé muzikanty a že každý z nich přenesl na album svou osobitost,“ dodává Roman Kostovski. „Jak pravděpodobné je, že uprostřed Washingtonu najdete hráče na fujaru? Nám se to povedlo – zahrál na ni moravský multiinstrumentalista Bob Rychlík. Slovák Tomáš Drgoň je zase výborný hráč na jazzovou kytaru a Christine Kharazianová jedna z nejlepších washingtonských houslistek. Anna Connollyová, David Keplinger a Ian Jones dodali albu atmosféru desek Cohena, Cavea nebo Mitchellové. A Ian Jones navíc odvedl skvělou práci jako koproducent alba, to on byl mozek celé hudební stránky.“
Výsledná deska vyšla ke třicátému výročí sametové revoluce a svým názvem odkazuje k éře studené války, jakkoli některé Nohavicovy písně na album zařazené pocházejí až z jeho porevolučních nahrávek. Americké i zahraniční publikum na ni, zdá se, reaguje pozitivně; Steel Strings and Iron Curtains získaly čtyři nominace na ceny Wammies, washingtonskou obdobu Grammy, a pozitivní recenze se objevily i ve Velké Británii či v Německu.
Poslouchat Steel Strings and Iron Curtains je jako potkat ve Washingtonu anděla s fujarou.
