Filosofie není „znalost“. Milan Sobotka se většinu života zabývá Hegelem

Že jsem se po část svého života zabýval Hegelem, je do určité míry shoda okolností. Brzy po převratu v únoru 1948 se hledaly možnosti rozšíření filosofického zájmu nad oficiální marxismus-leninismus – a právě Hegel se nabízel jako velký filosof 19. století, který tematizoval lidskou cestu dějinami, kde se člověk aktivně a tvořivě utvářel. Příklon k Hegelovi byl u nás navíc předznamenán Patočkovým obsáhlým výborem z Herderových Idejí k filosofii dějin lidstva, přestože ten vzešel v roce 1941 spíše ze záměru posílit vlastenecké smýšlení za války. I u Herdera je totiž předmětem filosofického zájmu lidstvo – ve své kreativitě, v mnohotvárnosti svých aktivit od úživných činností po vrcholné kulturní projevy.

Hegel se skutečně domníval, že svou filosofií překonal protiklad mezi absolutní subjektivitou a absolutní objektivitou, který před ním vyhrotil Kant. Nicméně tehdejší vnímání tohoto problému bylo značně jiné než dnes, byť i u Hegela najdeme výrok, že „pochopit potok“ – to jest poznat jej z hlediska jeho koryta, průtoku vody a podobně – znamená jej ovládnout. Ale tehdy nebyla ohrožena příroda a filosofii šlo o to, jak sjednotit naše poznání přírody, která má nezávislou přirozenost, s teorií lidského vědomí, které disponuje suverenitou myšlení a svobodou v mravním jednání.

Hegel se domnívá, že toto sjednocení lze vyřešit teorií pojmu – pojmu nikoli jen jako obecné formy poznání, kterou vrcholí naše vnímání a představování, ale jako obecné povahy věcí. Každý přírodní předmět nebo živá bytost je pojmem v tom smyslu, že realizuje svou obecnou přirozenost, díky níž je tím, čím je. Mezi subjektivitou a objektivitou, jestliže položíme důraz na pojem, je shoda.

Druhou složkou Hegelova idealismu je sledování postupného zduchovňování přírody – od neživých věcí přes život, který je blízký lidskému sebevědomí, k člověku s jeho sociálním světem a duchovními projevy včetně filosofie. Ve Fenomenologii ducha je patrné, že Hegel hledá v přírodě struktury, které odpovídají lidskému sebevědomí, jak o tom svědčí pozorující rozum. Dotyčná pasáž končí pojednáním o teoriích, které hledaly výraz lidského nitra v lebce, nicméně „pravým bytím člověka je (…) jeho čin“.

Výrok, že každý je synem své doby, můžeme číst ve Filosofii dějin i v Základech filosofie práva a je to jeden z těch, jimiž Hegel dodnes žije v obecném povědomí. Ještě slavnější je výrok o Minervině sově, která začíná létat až za soumraku, vyjadřující, že k pochopení doby se dospívá až poté, co pominula.

Tehdy byla předmětem mezinárodní diskuse teze, že „co je rozumné, je skutečné, a co je skutečné, je rozumné“, také ze Základů filosofie práva. Jde o hlavní myšlenku Hegelovy filosofie vůbec: neosobní rozum, jako princip skutečnosti, se postupně vkládá do světa, nejprve v přírodě, kde lze nalézt řadu stupňů v přibližování člověku, a potom v lidském světě, až se v přítomné době stane – ve filosofickém uvažování – vědomým. Poznáváme-li to, stáváme se účastnými na světovém rozumu.

Oproti Kantovi, který nahlíží dějiny z hlediska morality a politiky, vidí Hegel člověka v propletení jeho vztahů k druhým a v propletení různých vrstev společenského života. Společnost je založena na vzájemnosti – vzájemnost je obecným udržujícím prostředím, v němž jednotlivci nejen neumírají, ale vzájemně se i kultivují, vzdělávají. Stupně vzájemné kultivace jsou epochami dějin. Římská společnost, založená na právní kompetenci jedince, mohla vzniknout teprve poté, co byl řecký jedinec, který nebyl ještě plně individualizovaný a hodnotově byl odkázán na rodinu a obec, dějinami přetvořen v právní osobu. Novověký jedinec se rozvinul až poté, kdy běh světa uvolnil individuální činorodost a tím, čím individuum vstupuje do vztahu k druhým, se stalo dílo.

Známou je i Hegelova koncepce světodějných osobností a světodějných národů, jež souvisí s teleologickým pojetím dějin. Cílem je tu jedinec svobodný v občanském i duchovním ohledu, žijící v občanské společnosti, v níž tím, že pracuje pro svůj prospěch, pracuje zároveň pro blaho druhých – což je Hegelova interpretace raně kapitalistické společnosti. Konstitutivní pro občanskou společnost jsou rodina a korporace, přičemž hlavním prvkem stmelujícím občanskou společnost je uznání, které člen korporace získává od členů druhých. Občanská společnost zabezpečuje i výhody, které jsou nevěcným jměním jedince – zajištění osobní bezpečnosti, osvětlení ulic, nemocnice, chudobince. Podle Hegela je taková společnost cílem dějin. A osobnosti, které k němu dějiny významně posunuly, jsou světodějnými osobnostmi, tak jako národy, které sehrály v dějinách významnou úlohu, jsou světodějnými národy.

Ve starověku je světodějnou osobností Sókratés, který se snažil prolomit výlučné zakotvení jedince v rodině a společenském mravu a zvyku, po něm Alexandr Veliký, Caesar či Napoleon. Taková individua, říká Hegel, „chtějí a dělají to, co má pro sebe vyšší oprávnění ducha“.

Hegel se nechtěl ze své doby vymanit, to by ostatně odporovalo jeho filosofii dějin. Chtěl být svědkem a hlasem své doby, doby závěru dějin a uskutečnění ducha. Hegelova filosofie končí myšlenkou absolutního vědění, jímž se uvědomuje duchovní princip světa. Své nejvýznamnější dílo, Encyklopedii filosofických věd z roku 1817, uzavírá citátem z Aristotelovy Metafyziky, v němž starořecký filosof mluví o světovém „rozumu poznávajícím sama sebe“ v tom, co je myšlené. V poznávání sebe sama v myšleném zažívá rozum světa nejvyšší blaženost, které je nám dovoleno alespoň někdy dosáhnout. To je opravdu velmi blízko Hegelově koncepci, jenže Aristotelův rozum je odloučen od světa, zatímco Hegelův duch dospívá k vědomí sebe sama v lidském vědomí.

S tím souvisí největší pozoruhodnost Hegelovy filosofie. V Diferenci Fichtova a Schellingova filosofického systému napadá myšlenku, že by filosofie byla „znalostí“. Filosofie je něčím jiným než znalostí, je vědomým ztotožněním se se světovým rozumem. Přičemž dosáhnout ho se snaží i empirické vědy, ale protože nemohou opustit svůj způsob zkoumání, v němž chybí zřetel k jeho celkovému uspořádání a teleologickému charakteru, jsou nuceny, aby poznávaly stále dál. Jejich úsilí je špatná nekonečnost, která se stále rozbíhá k dalším poznatkům, aniž může být uspokojena.

Snažit se realizovat „ideál“ je nehegelovské, Hegel nevěřil v upřímnost ideálů. Dnes jsme ovšem v situaci, kdy, jak říká Karl Jaspers, existence lidstva není faktem, nýbrž mravním úkolem.

Ztratila ho nejen filosofie, ale i náboženství a umění. Hegel odůvodňoval jejich výsadní postavení tím, že je považoval za stupně sebeuvědomění neosobního ducha. Umění je vyzařováním duchovního principu ve smyslovém názoru, náboženství v představě, spekulativní filosofie je uvědomováním v pojmu. Hegel byl možná posledním, kdo se snažil odůvodnit vyšší postavení umění oproti jiným lidským činnostem, které se v antice projevovalo tím, že autor na začátku díla vzýval múzy, z jejichž inspirace tvořil.

Od svých studentských let Hegel hluboce prožíval odbožštění světa – jeho „prozaičnost“, která je konstitutivní složkou občanské společnosti. Jeho koncepce neosobního ducha světa či světového rozumu je pokusem tuto prozaičnost prolomit a získat půdu pro vyvýšení umění nad jiné lidské činnosti. V případě náboženství to ovšem znamená degradaci…

Umění je způsob, jímž se vyjevuje pravda – pravda nikoli v poznání té či oné empirické věci, nýbrž pravda ve vyšším smyslu jako vyjevování duchovního principu všeho. Hegel od začátku považoval umění za schopné vyjádřit dobu s jejími rozpory více než odborné pojednání – ve Fenomenologii ducha uvádí jako klíčová svědectví své doby Goethova Fausta, Schillerovy Loupežníky a Diderotova Rameauova synovce. Zároveň věnoval krásný rozbor Sofoklově Antigoně. Na té lze ovšem demonstrovat i minulostní ráz umění – Sofoklovo dílo mohlo být ve své době hybatelem k vyššímu dějinnému stanovisku. Dnes jím umění již být nemůže.

Hegel však neviděl v této degradaci umění a filosofie pouze něco negativního – od vzniku anglické politické ekonomie na konci 18. století je práce ve všech svých formách uvažována jako jednotná.

Patřím ke generaci, která klade filosofii spíše do výkladu velkých systémů než do vytvoření systému vlastního. Kromě toho jsem dnes pokušení formulovat vlastní filosofické myšlenky vzdálen i proto, že jsem praktikujícím křesťanem. To nicméně neznamená, že bych se nemohl zajímat o dramatické úsilí novověké filosofie o jistotu poznání, výklad lidského já – nebo že by mě koneckonců neměla zajímat Hegelova filosofie.

Chodím na procházky, také jsem donedávna krmil ptáky v okolí – a snažím se ještě pracovat.