Filosof Václav Bělohradský: O vzpouře těch „normálních“

Spolupráci se Salonem jsem kdysi zahájil rozhovorem se Zdenkem Pavelkou. Mluvili jsme o jednom z velkých zdrojů nevolnosti dnešní doby, o expanzi akademického škváru v humanitních oborech jako důsledku honby za růstem počtu publikací. Ty publikace totiž přinášejí „body“, jimiž se pak legitimizují akademické pozice.

Socioložka Tereza Stöckelová nazvala svou kritiku této mašinérie Texty bez čtenářů.

Poptávka po možnosti vědecky publikovat snadno, rychle a hodně vyvolává i nabídku – množí se takzvané predátorské časopisy, které vznikají pro kariérní potřeby autorů a na této absurdní situaci vydělávají. Akademická filosofie, zahalená do neproniknutelné terminologie, se tak stává autistickým, k hluku na agoře hluchým oborem činnosti.

Autorům, kteří se podobně jako já snaží vstupovat do hluku veřejného prostoru, se vyčítá, že jsou jejich texty poznamenané honbou za aktualitou, a jsou proto efemérní; texty poznamenané honbou za granty, tituly a body jsou však ve skutečnosti mnohem efemérnější. Samozřejmě že se proti takovým podmínkám akademické kariéry začíná zvedat odpor, zatím je ale málo účinný.

Mluvím o tom tak rozsáhle, protože považuji tu atrofii akademické filosofie za metaforu celé současné společnosti, která se vyvíjí k jakémusi pluralismu autismů.

Na základě textů publikovaných v Salonu v letech 1997 až 2007 jsem svého času sestavil knihu Společnost nevolnosti, v níž se snažím praktikovat filosofii právě jako určitou dekompresní komoru mezi různými věděními. Naše specializace nás vtahují do uzavřených okruhů komunikace, žít v jednom společném světě předpokládá, že nějak vyrovnáme tlaky, které naše vědění vyvíjejí na svět a na nás navzájem, že najdeme způsob, jak ta vědění propojit.

Po dalších deseti letech spolupráce se Salonem bych dnes k této definici filosofie dodal: Každý člověk a každá lidská skupina se jednou dostanou do situace, z níž nemohou nalézt východisko bez toho, že budou ochotni přijmout pohled někoho druhého, přiznat si, že jim někdo jiný rozumí lépe než oni sami. Ve společnosti pluralismu autismů se pohled zvnějšku nepřipouští. Filosofie je pro mě disciplína, která pečuje o otevřenost člověka vůči takovému pohledu zvnějšku – jen díky této otevřenosti se o sobě můžeme dozvědět i to, co vědět nechceme, ale bez čeho se z pasti našich problémů nedostaneme.

Globalizace je především mobilita a důsledkem mobility je rozpad tradic. Funkčním substitutem tradic byly v moderní společnosti právě sociální vědy, jejichž rozvoj byl podporován a samozřejmě také cenzurován národními průmyslovými státy.

Sociální vědy, především filosofie, jsou důležité literární žánry, které ve společnosti mobility a změn vyprávějí příběhy, v nichž lidem nabízejí posttradiční orientační body, učí je rozlišovat mezi tím, co má být zachováno a co zbořeno, dělají je pozornými a citlivými k určitým nebezpečným aspektům kolektivního života, ohlašují a popisují masové a generační konverze k novým hodnotám. Ty příběhy obíhají ve veřejném prostoru a legitimizují změny, nebo naopak vyzývají k boji proti nim.

Ve společnosti hyperkomunikace, v níž dnes žijeme, ale sociální vědy ztrácejí stále rychleji svou váhu, rozdíl mezi instantním žvástem různých blogerů a trollů a skutečnými tvůrci kritického odstupu od našich cílů a identity se zamlžil. Sociální vědy přestávají hrát roli funkčních substitutů tradic a to má v moderní společnosti zásadní důsledky, z nichž tím nejnebezpečnějším je poptávka po vítězství „normality a zdravého rozumu“ nad „lidu odcizenými intelektuály“.

Pokusím se to zachytit na historickém příkladu. V roce 1937 uspořádali nacisté v Mnichově výstavu „zvrhlého umění“, rozuměj umění avantgardního. Hitler při její vernisáži řekl zhruba toto: Jsou jen dvě možnosti: buď takzvaní umělci skutečně vidí nebe zelené, trávu modrou a naše německé muže a ženy jako zmrzačené kretény, a pak patří do blázince, nebo to jen předstírají, a pak patří do vězení.

Jeho pohled měl mezi lidmi významnou podporu, která s nacismem neskončila. Po padesáti letech uspořádal mnichovský Dům umění „výstavu o té výstavě“, která znovu připomenula znepokojivý fakt, že avantgardní umění velká část veřejnosti stále vnímá jako „nenormální“ nebo „ujeté“. Mezi vkusem většiny a avantgardou se otevřela historická propast, kterou nacistický a později komunistický program „návratu k realismu“ jen využily k legitimizaci své represivní kulturní politiky. Dodnes ta propast nebyla přemostěna a hrozí, že ji nové populismy znovu využijí.

Liberální demokracie i se svou úctou k menšinám, k hlasu odlišných, slabých a s vůlí k soužití i s našimi radikálními kritiky je bohužel v očích většiny taky „nenormální“. Pod povrchem všech moderních společností proto stále nebezpečně doutná vzpoura normální většiny proti nenormální menšině, která si „uzurpuje“ postavení elity.

Jistě se k tobě dostalo nedávné vystoupení Alexandra Vondry v České televizi. Prohlásil, že musí prchat z rodné Prahy na chalupu, protože velkoměsta „začínají ovládat vegetariáni, nekuřáci, transvestiti, cyklisti, homosexuálové“, a on prostě „potřebuje utéct občas na venkov, kde jsou ještě normální chlapi a ženský“.

V tomto narativu o vzpouře „normálních chlapů a ženských“ proti těm „nenormálním z kaváren v metropolích“ jsou kořeny populismů všech druhů.

Globalizace vyvolala identitární paniku, pocit, že se dostaneme pod diktaturu těch „jiných“, kteří nás zbaví naší identity. Politickou odpovědí je identitární kontrarevoluce. Jak vypadá, je vidět na programu Národní demokracie, na který jsem nedávno narazil: obnova svrchovanosti, vystoupení z EU, ochrana tradiční rodiny, zavedení zlaté koruny a razantní snížení daní.

V celé Evropě se dala identitární kontrarevoluce do pohybu, někde v mírnější, někde v radikálnější formě. Zvolení Trumpa americkým prezidentem tuto tendenci velmi posílilo, nahnědlé skvrny na mapě starého kontinentu se budou množit – nejen ve střední Evropě, ale i v té západní. Postavit se do čela vzpoury „normálních“ proti „úchylným“ jako její vůdce je totiž velké pokušení pro mnoho politiků, nejen na pravici, ale i na levici.

Před důsledky globalizace není reálného úniku, politici proto nabízejí úniky zdánlivé, odvozené ze starých nacionalistických mýtů. V případě brexitu to byl mýtus „britské říše“, která sice historicky nebyla jen kořistnická, přinášela také modernizaci, nicméně obnovit ji už nelze.

Formulí postreprezentativní demokracie označuji fakt, že ve společnosti hyperkomunikace zmizela mezera mezi reprezentovaným a reprezentujícím, že reprezentovaný nepředává slovo svému reprezentantovi, naopak sám vstupuje na scénu a svou reprezentaci rozvrací. Zánik reprezentativní demokracie, postavené na tradičních politických stranách, je nezvratný.

Jako možná „jiná cesta“ se mi jeví postdemokracie v pojetí Václava Havla – staré struktury moderní průmyslové demokracie by podle něj měly být nahrazeny strukturami „otevřenými, dynamickými a malými“, v nichž „mohou fungovat lidské vazby, důvěra a odpovědnost“ a které „nebudou omezovat vznikání struktur jiných“, nebudou to strany, ale společenství angažovaných lidí. Rozhodně to podle Havla nemohou být struktury zakládající svou autoritu „na dávno vyprázdněné tradici, jako tradiční politické strany“.

Postdemokracie předvídá, že se ve fragmentované postindustriální společnosti bude politická angažovanost projevovat tak, že se lidé budou spojovat do malých, tekutých uskupení na základě konkrétních cílů, které budou chtít realizovat.

Paradoxně ale zatím místo postdemokratické politiky přišla tekutá postdemokratická ekonomika, která zvyšuje nejen produktivitu podniků pomocí outsourcingů a dislokací, ale bohužel i jejich schopnost uniknout jak regulacím, tak třeba povinnosti nezklamat důvěru těch, kdo obětovali velkou část svého života práci v jednom podniku a jeho přesun do Číny považují za zradu.

Mezeru mezi již postdemokratickou ekonomikou a ještě demokratickou politikou se pak v dnešní Evropě snaží vyplnit antisystémová hnutí, která už vstupují do politického systému tekutě. Patří mezi ně i Babišovo ANO.

Pochopil jsem především, jak obrovská propast je mezi idejemi a volebními hesly a jak těžké je pro intelektuála mého typu se s tím smířit. Navíc jsem si ujasnil, že strategickým cílem mých publicistických textů je probudit kontroverzi. Nejde o to, porozumět konkrétní ideji, ale spíše kontroverzím mezi idejemi, jedna je totiž odpovědí na druhou, vyskytují se jen ve vzájemných sporech. Konzervativismus nelze například pochopit bez vztahu k revolucím. Během kampaně mi ale došlo, že kontroverze nelze snadno proměnit v konsenzus, lidé chtěli slyšet jen jednu verzi světa, kontroverze mezi různými verzemi světa je nezajímaly.