Filosof Erazim Kohák: Dělat dobře něco dobrého

Předně – není to překlad. Píšu a prožívám tu knihu znovu. Vydat původní verzi prostě nemohu. Dnes jsem někdo jiný, navíc píšu v jiném jazyce a pro jiné publikum. Ta knížka byla intenzivně osobní. Vyjádřil jsem v ní zážitky a dojmy ze svých prvních dvou let na lesní samotě. Tehdy jsem byl duševně dost rozháraný. Prošel jsem velmi těžkým rozvodem, který jsem zoufale nechtěl, ale nedovedl mu zabránit, a k tomu jsem docela prakticky neměl kde bydlet. Za kantorskou gáži bylo tehdy k dispozici jen dost zoufalé ubytování. Zbyl mi ale flíček lesa v New Hampshiru, autem asi hodinu cesty od zaměstnání. Tam jsem si postavil stan a začal stavět. Tehdy jsem se poprvé ocitl v bezprostřední blízkosti přírody. Předtím jsem žil v příměstí nebo přímo ve městě. Najednou jsem byl bez elektřiny, po večerech jsem si při petrolejce nemohl ani pořádně číst. Tak jsem si rozdělal oheň – spaloval jsem odřezky ze stavby – a vzhlížel nahoru na nebe.

Asi tak, jak se liší bouřlivý mladík od osmdesátiletého důchodce. Méně očekávám, víc si vážím – a nejsem sám, mám po boku manželku, za kterou každý večer děkuji Bohu. Dnes píšu rozvážněji, doufám, že jsem moudřejší – a hlavně mám pocit osobního usmíření. Tematicky ale řeším stejnou problematiku. Filosofie pro mě zůstává vášnivým hledáním smyslu, společenství všeho života zdrojem pokory a útěchy. A za vším se mi stále vrací otázka: Jak se to rýmuje? Jak se rýmuje život, svět – a mé místo v nich? Jak vstupuje do světa Dobro – a jak může být i Zlo?

Vždy jsem uměl rozdělit čas na pracovní a ten, kdy se budu flákat. A já se umím velice krásně flákat. Jdeme se s manželkou projít do Krčského lesa, povídáme si, čteme si, vyjdeme si na protihlukový val…

Chodov je sídliště ze starého režimu, který se ještě staral o lidi, ne jen o zisk. Sídliště se tehdy skutečně plánovala, podívejte se sama – magistrálu máme nedaleko, ale oddělili ji od nás kopcem, takže je tu ticho. Měli jsme tu služby, fungovala samoobsluha, tedy až do doby, než lidé nasedli do aut a rozjeli se do velkých obchodů. Neradi si to přiznáváme, ale společnost se nedá řídit jen maximalizací zisků. Na starém režimu bylo mnoho zlého, ale také mnoho pozitivního. V exilu jsem si to nemohl přiznat, teď to nemohu popřít.

Ano, pro lidi, jako byl Havel, kteří si mohli dovolit postavit vilu. Cihlový domeček se zahrádkou by samozřejmě radši každý, ale to nebyla tehdy otázka. Tou bylo, jestli budou lidi marně čekat na vilku, nebo jim v dohledné době stát poskytne slušné bydlení za dostupnou cenu. Československo byla chudá země, kde se vlastně od začátku války nové byty moc nestavěly. Přesto se po roce 1968, kdy se soudruzi museli snažit, aby si po okupaci udělali u občanů oko, díky panelákům podařilo vyřešit bytovou krizi neskutečných rozměrů. Panelová sídliště nejsou ošklivá a s poměrně malou investicí se jejich vzhled dá vylepšit, především ale představují cenově dostupné bydlení pro nejširší vrstvy. A právě na takovém panelákovém sídlišti bydlím už dvacet čtyři let.

Především v podstatně nižší celkové náročnosti ubytování velkého počtu lidí v městské zástavbě. Na našem sdíleném Krčském lese je něco společensky i ekologicky sympatičtějšího, než kdybychom jej rozparcelovali na oplocené domečky, jak to pamatuji z Ameriky. Dovedete si představit, kolik čtverečních kilometrů by Praha pokryla, kdybychom se my, lidé z paneláků, domáhali takového bydlení? U kořene ekologické krize není jen člověk. Je to stále stoupající počet obyvatel na konečném území. Pokud nechceme omezovat lidskou početnost, potřebujeme omezovat lidskou náročnost – a soustředěné bydlení je jedním ze způsobů, jak zajistit, že v naší zemi zbude také místo pro krajinu i chráněné oblasti.

Nemyslíte, že to je neskutečně sobecký přístup, který si jako společnost můžeme jen těžko dovolit? A ostatně i jako lidé – dovedete si představit, jaký je život s hypotékou, na kterou nemají a kterou budou před sebou tlačit celý život, pokud se do patnácti let nepohádají a nerozvedou? Ono je potřeba taková rozhodnutí domýšlet do důsledků. Když jsem se v roce 1990 mohl vrátit z exilu, býval bych si díky tehdejšímu směnnému kurzu za své úspory mohl koupit domeček. Jenže já jsem sociální demokrat starého ražení. Nikdy jsem si nechtěl dovolit něco, co si nemohou dovolit moji běžní spoluobčané. To bych se styděl. Chtěl jsem bydlet tak, jak bydlí Češi. Atak jsem šel na OPBH, podal si žádost o byt se všemi náležitostmi a čekal i s manželkou v podkrovním podnájmu, než zavolali, že pro nás mají dvougarsonku. Tu jsme po několika letech vyměnili se sousedkou – ona potřebovala nižší činži a my víc místa na knihy.

Ona se vyučuje, třeba v Brně. Je to pochopitelné. Vyučující i studenti byli léta uzavření v kleci, kterou vytvořil minulý režim, a najednou se brány otevřely. Chtěli do světa, toužili poznávat a já jsem jim to přál. Malý národ potřebuje velký rozhled. Jen je dobře si uvědomit, že jako jeden z mála malých národů máme vlastní filosofickou tradici na vysoké úrovni, a probouzet o ni zájem mezi studenty. Měl jsem veliké štěstí, že jsem za předešlou knížku Domov a dálava dostal Cenu ministerstva školství, ke které se pojily na kantorské poměry slušné peníze. A co já s penězi? Tak jsem se rozhodl, že jich využiju ke svolání konference, ze které vyšel soubor studií Hledání české filosofie. Myslím, že zvlášť pro nás Čechy je důležité zabývat se filosofickou otázkou své totožnosti. Co to znamená být Čechy, jaký je smysl našich dějin a k čemu nás povolávají.

Řekněme, že nás povolávají, abychom byli svědky velkým ideálům svých dějin, reformace, obrození, té Masarykovy demokracie v zatuchlém středoevropském prostoru. Abychom sebe i druhé učili soužití ve svobodě, toleranci a dobré vůli. O tom jsou vlastně všechny moje knížky.

Ocituji vám Masaryka: Láska k vlastnímu národu neznamená nenávist k národům jiným. K rasismu se lidé uchylují, právě když si nedovedou vybudovat vlastní totožnost. Čechy Čechům! obvykle provolávají ti, kteří se nikdy nestali do hloubi duše Čechy, neznají své dějiny, literaturu, zemi, jazyk. Mají jen svá hesla a své předsudky. Rasismus a nacionalismus považuji za zoufalou náhražku lásky k vlastnímu dědictví. U nás se tahle skutečná láska projevovala prací. Lidi psali básně, křísili češtinu, což byl naprostý donkichotismus, protože čeština jako spousta menších jazyků přirozeně odumírala. A přesto se lidé, kteří si uvědomili význam českého kulturního dědictví, rozhodli ji vzkřísit. A ono se to povedlo! Máme zač jim být vděční.

Naprosto ne! Stav dané společnosti v danou dobu považuji za sociologickou skutečnost, ne za „národní úděl“. Odmítám názor, že kvintesence povahy je zakódována v genech. Snad můžeme říct, že vzniká způsobem výchovy nebo tím, jak dotyčná země funguje, a také je zřejmé, že ke zlepšení naší situace je zapotřebí spousty práce a že to dílo nikdy nebude hotové. Jenže jsme na tom opravdu tak špatně? Tato země se potýká s obtížným dědictvím, poloha ve střední Evropě není šťastná a zdá se, že pád minulého režimu a nástup ekonomiky místo filosofie pomohl vytvořit sobeckou a nezodpovědnou generaci. Přesto – podívejte se, co všechno jsme tomuto světu dali. Že nejsme jako Norové? Nejsme, ale pracuje se na tom. Co nám chybí, je evangelická tradice osobní odpovědnosti a návyky mnoha desetiletí demokracie. Mezi zeměmi, které prošly reformací a budovaly na ní, a zeměmi, které jí nikdy neprošly, je zásadní rozdíl – a my jsme navíc uvízli někde napůl. Prošli jsme reformací a pak přišlo něco, co to vše zničilo. Češi se nikdy nestali věřícími katolíky, ale přestali být věřícími evangelíky. Máte pravdu, je to velký problém. Ale také velký úkol pro nás všechny. Postupně převést naše kulturní společenství z pobělohorské mentality na svobodnou, masarykovskou.

Ale nejsou. Mají rádi své lesíčky, jen po letech odříkání skoro instinktivně vzdorují čemukoli, co by snížilo jejich spotřební úroveň. Většinou stále žijí v konzumním opojení. Léta se učili, že štěstí znamená mít všechno, co mají na Západě, a ten návyk trvá. Ale pokud s lidmi hovořím o ochraně přírody, nestavějí se proti. A kupodivu také nemají ponětí, kdo jsou to ti ekologisté, na které si mi stěžují. Jen nechtějí, aby cokoli omezovalo jejich cestu za blahobytem, za jejich představou štěstí.

Dělat něco dobrého, dělat to dobře a dosáhnout za to uznání u lidí, na kterých mi záleží. Třeba u manželky. Ta, ač Američanka, mě neváhala následovat sem. S ní prožívám nejkrásnější léta života.

A důležité je nelámat si hlavu, jestli jsem šťastný nebo ne. Ona ta životní seberealizace je především transcendence, přesah k ideálu, na němž mi záleží víc než na mně samém.