Filmový režisér a scenárista Bohdan Sláma: Mít své vztahy v pořádku

Baví mě lidi, kteří jsou zvyklí překračovat hranice vlastního pohodlí. A baví mě i to, že přestože jsou v té branické partě otužilců, kterou jsem měl možnost poznat, zastoupeny různé generace, různé sociální vrstvy, různé úrovně inteligence, když spolu plavou skoro nazí ve vodním živlu, vzniká mezi nimi určitá rovnováha.

Voda navíc dává možnost očisty, fyzické i psychické. Ostatně spousta očistných rituálů byla v různých společnostech v minulosti spojena právě s vodou. Líbí se mi na tom, že vám může něco tak jednoduchého a v českém kontextu zatím naštěstí stále ještě všem dostupného pomoct, a v důsledku tedy pomoct i lidem kolem vás.

Ano, ale samozřejmě takový borec jako ti braničtí kluci nejsem.

Ve společnosti vzrůstá míra narcisismu, odsouváme hranici vlastní dospělosti, co nejdál to jde, a ovládá nás infantilní pocit, že máme právo na všechno: na štěstí i lásku. A na příběhu matky, která je celý život zvyklá sloužit svým už dnes věkem dospělým synům, obětovat se jejich potřebám, přizpůsobovat se jejich narcisismu, ale pak prožije revoltu, mi přijde něco zdravého.

Naši předci měli kromě očistných i přechodové rituály, během nichž se lidé mohli vyvléct z dětského nastavení, že je tu svět jen pro ně. Přes nějakou ránu, zranění se dostali k poznání, že je to naopak, že jsme tu spíš my pro ten svět. Rozesmutňují mě lidé, kteří na podobné zrání rezignovali a zůstávají v té infantilní fázi. Často mají pocit, že všechno vědí a všechno znají, chybí jim pokora, svět je nepřekvapuje ani nefascinuje – a mně připadají nudní a nezajímaví.

Onen vzrůstající narcisismus je podle mě pro společnost nebezpečnější než všechna možná vnější ohrožení, o kterých se teď tak mluví. Skloňuje se náboženství, rasa a já nevím jaké jinakosti, ale pravda je, že ta největší neštěstí se rodí z našeho vlastního sobectví.

Indiáni mají pořekadlo, a pro mě je to základní věta, že člověk by měl mít všechny své vztahy v pořádku. Vztah může produkovat zlo, nenávist, nedocenění, potupu, a tím vás může ničit nejen psychicky, ale ve výsledku i fyzicky. V síti nefunkčních vztahů zkrátka strádáme. Pochopitelně ještě nemám potřebu se jako naše hrdinka emancipovat od svých dětí, prostě proto, že mi ještě nedávají takový kouř, ale každý rodič jednou zažije chvíli, kdy se musí vymezit, vzdát se role oběti a od dítěte se odstřihnout – aby přestal strádat.

Snažím se o to, je to jeden z úběžníků mého života a taky každodenní boj. Já mám hlavně to štěstí, že si vybírám, s kým budu pracovat. Spousta lidí ho nemá, v rámci hierarchií různých zaměstnání bývají ty vztahy často příšerné. Roste z toho frustrace, která s přibývajícími lety českého kapitalismu nijak neklesá, spíš naopak. Ostatně jak říká Miloš Forman, on už ten náš socialismus byl šíleně predátorský systém…

Možná je to tím, že jsem si vždycky držel distanc jednak od filmařského prostředí, ale vůbec od pražského uměleckého světa a snažil jsem se čerpat inspiraci jinde. Taky je velký rozdíl, když je někdo úspěšný režisér už v mladém věku jako Honza Hřebejk – ta profese vás do jisté míry pohltí.

Ale zase třeba věci Petra Zelenky miluju úplně všechny a nepřipadají mi nijak asociální. Aspoň vzhledem k tomu, jak já pojem sociální v souvislosti s filmem chápu. Podle mě nejde o to, jestli se zrovna zabýváte konkrétními problémy té které sociální vrstvy, hlavní je, že upřímně zkoumáte pozici člověka mezi ostatními lidmi. A je jedno, jestli se ta postava pohybuje v prostředí pražských kaváren, nebo živoří na okraji společnosti. Důležité je nevyhýbat se obecnějším lidským tématům. Dotýkat se základních lidských situací.

Film, který není aspoň v nějakém ohledu kritický, nemůže být dobrý. Stejně jako nemůže být dobrý film, který je asociální.

A byl jsem už během natáčení k Dědictví hodně příkrý. Já úplně zbožňuju filmy Věry Chytilové z předrevolučního období: Panelstory, Kalamitu, Hru o jablko. A měl jsem vždycky pocit, že je pro ni v zobrazování světa prvotní princip pravdy – a až ta s sebou přináší i humor. U Dědictví mě iritovalo, že do něj humor vstupuje sám, zvnějšku. Úplně mě vytáčel Bohušův kostým, ta jeho oranžová čepička! Vesnici jsem jako prostředí důvěrně znal a přišlo mi, že se tu to buranství ukazuje hodně levným, a především lživým způsobem.

Až po mnoha letech mi došlo, jak přesně dokázalo Dědictví vykreslit dezorientaci lidí v tom obrovském přílivu možností, který byl pro tu dobu typický. A dnes už mám ten film rád. Poznal jsem, že se v něm princip pravdy, který Chytilová vyznávala, dostává ke slovu i přes formu lidové komedie. O to větší úctu mám k jejímu talentu a intuici.

Ale jestli je to jediný společenskokritický snímek z devadesátých let? Je fakt, že ani já si teď na jiný nevzpomenu…

Měli jsme premiéru na festivalu v Rotterdamu, kam přišel i jeden český emigrant, univerzitní profesor. Stavil se za mnou po projekci a začal mi vyčítat, jakým způsobem zobrazuju Českou republiku a že to tak vůbec není. Že jezdí do Prahy a ta se přece od komunismu už úplně změnila. A že vzal na český film nizozemského kolegu a celou dobu se před ním styděl. Já se ho zeptal, jestli byl někdy v severomoravském Jiříkově, kde se to natáčelo. Samozřejmě odpověděl, že ne. A já na něj, že kdybych opravdu chtěl naplno zobrazit všechnu tu depresivnost, bezvýchodnost, promořenost alkoholem a beznadějí, co jsem tam sám zažil, že vznikne ještě mnohem brutálnější obraz, že ve Včelách z toho zbyla jenom esence. Já jsem je jako společenskokritický film nebral, chtěl jsem jen pravdivě zobrazit prostředí a do něj uvěřitelně zasadit příběh. A lidi byli pohoršení, co jim to ukazuju!

Podobně u Štěstí mi kritika vyčítala, že si tu sociální realitu periferie vymýšlím, že už u nás přece nikdo nemůže žít bez koupelny. Což bylo úplně bizarní, protože my jsme tehdy doma koupelnu neměli a naše děti jsme umývali tak, že jsme na kamnech ohřáli vodu a každý dostal svůj příděl.

Nevím, filmařům se to pořád nedaří. Obdivované snímky Petra Václava se tváří jako kdovíjak hluboké studie ze života Romů, ale jeho postavy jsou od začátku do konce jenom zredukované modely, není v nich žádná celistvost, žádný duševní horizont. Což mě irituje víc, než když koukám na filmy, které sociální realitu ignorují úplně.

Jejich filmy jsou jednoduše pořád dobré. Jediné spravedlivé kritérium kvality uměleckého díla je čas. A jejich věci přežily, jsou stále živé, jak pro mou generaci, tak pro mé studenty na FAMU. Vztahujeme se k nim i proto, že po nich přišla normalizace, Barrandov ovládli konformisti a vrcholem tvorby se staly komedie Svěráka a Smoljaka, které se životní realitě důsledně vyhýbaly. Život není komedie ani tragédie, ale těžko uchopitelné klubko všeho dohromady, které dokážou zachytit jen velké filmy – a ty tenkrát moc ani nemohly vznikat. Dneska by mladé na FAMU měli učit režiséři kolem šedesátky, ale oni prostě za normalizace nevyrostli. A tak se musíme vracet k tvůrcům ze šedesátých let.

Je to jako s jakoukoliv lidskou činností. Když chcete něco dělat pořádně, zákonitě u toho většinu času trpíte. Jen když pokoušíte hranu možného a nemožného a hrozí, že selžete, může vás pak potkat i radost. Aspoň na chvíli. Jste jako horolezec, který strašně trpí, když leze nahoru, aby se pak na moment potěšil výhledem z vrcholu, ale hned se zase vydal dolů…

Když jsme točili Venkovského učitele, byla tam ohromně těžká scéna znásilnění mladého kluka. Od začátku jsem věděl, že na její uvěřitelnosti stojí celý film. A dodneška si pamatuju, že když se nám povedla, šel jsem se jen tak projít k rybníku – a zažíval úžasný pocit štěstí. Takových okamžiků je ale hodně málo.

Hlavně se mi ulevilo, když se nám podařilo dotočit scény ve vodě. Otužilci můžou normálně chodit do ledové vody jen na chvíli a ještě jednou za tři dny. A kvůli nám v ní byli dvakrát denně a pokaždé fakt dlouho. Ten strach, že se někomu něco stane, byl hrozný.