Článek
Největší z Čechů je plný rekordmanů v bizarních disciplínách. Nejsou tam ale žádné ženy. Mají na práci něco užitečnějšího?
Třeba nakupovat kosmetiku? Ne, když si pročtete českou knihu rekordů, ženy tam, kromě kategorií typu uštrikování šály, skoro nejsou. Rekordy jsou machistickou disciplínou. Žádná žena vám nezdemoluje auto za dvanáct vteřin, ani ta blbá. To my chlapi potřebujeme dobývat vrcholy hor.
Zajímali vás samotní rekordmani? Někdy mi přišlo, že moc ne.
Ale to víte, že ano. Oni v sobě mají zvláštní smutek, i když si ho možná sami nepřipouštějí.
Hlavní postava – režisér – se jich všech ptá po smyslu jejich konání. Ale žádnou jasnou odpověď nedostane.
Stejně jako v reálu. Ptal jsem se i rekordmanů, kteří ve filmu přímo nevystupují, které hrají herci. Odpovědi se nedočkáte. Proč sbíráte ty čtyřlístky? – No, když je vidím… Co mám dělat, když je vidím… Tak je sbírám. Nejde jen o machrování před kamarády. Mě by zajímalo, před kým se chce třeba ten člověk, který jde se střepy v botě na Sněžku, ještě vytáhnout. Už provedl tolik šíleností, že kdyby dvě tři vytáhl z rukávu, tak mu to v hospodě úplně stačí. Co je žene?
Touha po slávě?
Taky. Touha po pozornosti. To mi říkal pán, který váže věci ze slámy. Že to pro něj byla satisfakce, když mu lidi na pelhřimovském náměstí zatleskali. Za největší minaret ze slámy na světě.
Budou tedy z filmu nadšeni?
To je otázka. Miroslav Marek z Agentury Dobrý den, která nám poskytla veškerý servis, se po zhlédnutí prvního sestřihu dlouho neozýval. Teprve když jsme mu volali zpátky, tak říkal: My takoví nejsme, my jsme takoví pohodáři, bereme všechno s nadhledem, my takoví nejsme. To, jak nás odprezentují druzí, holt hrubě nesouvisí s tím, jak se vidíme sami.
Při diskusi s diváky a divačkami jste v Uherském Hradišti prohlásil, že filmař má točit. Já se ptám: Za jakou cenu?
To mi taky často říkají, že dopadnu jak Hřebejk… Ale já to tak mám. Fellini má ve Sladkém životě repliku: Nemám, co říct, ale přece to řeknu.
To už je potřetí, co od vás během dvou dnů slyším Felliniho jméno. Máte ho v posledním filmu, zmínil jste ho i v citované diskusi.
Největšího z Čechů jsem točil hned po zhlédnutí Amarcordu, byl jsem pod jeho vlivem. Teď se zase pro změnu zabývám Bergmanem, jímž bude ovlivněn můj další film. Ale abych to shrnul: Točit prostě musím.
To zavání nepříjemným slovem terapie.
Jsme u toho, jestli je film spíš zábava, nebo umění. Terapií je podle mě výtvarné umění. Mám teorii, že jako jsou novináři nedokončení spisovatelé, filmaři jsou nedokončení malíři. Dívají se obrazem, rozpohybovávají ho. Malířství je terapie, jak pro ty, co malují, tak pro ty, co se na plátna dívají. Tam je to vaše nepříjemné slovo na místě a nikomu nevadí.
Ale ano, pro mě je i film terapie, odehrávám si v něm své životní pravdy, které by jinak nikoho nezajímaly a které bych se možná obával říct někomu napřímo. Ale když je zabalíte do příběhu, nějakého veletoče, naráz se nestydíte svá moudra říkat světu. Trochu jako mí rekordmani jste na chvíli středem pozornosti. V mém případě ale nejde o to být viděn, ale slyšen.
A vyslyšen? Proto jste začal točit komedie?
To je jiná otázka. Já jsem byl svého času tak tragický, že jsem musel něco změnit. Komedie jsou pro mě úlevou z přetlaku. Po Pravidlech lži jsem napsal jeden hrozně depresivní scénář, špatný konec a všechno. Pak vznikl Čunek, což je taky vážné téma. A já si v jednu chvíli řekl pozor. Ale nebojte, zase se vracím k dramatu. Na jaře chystáme do kin film Rodina je základ státu, kde se bude hrát o podobné věci jako v Pravidlech lži – o lhaní, spolehlivost. Podobná bude i jeho poetika.
A platí premisa, že skrz komedii lze lépe divákovi něco říct?
To právě nevím. Já všude říkám, že dobrý film by měl umožnit divákovi se na svět dívat s odstupem, trochu jako Bůh. A humor je jedním z prostředků, jak toho dosáhnout. Ostatně i tragické věci mohou v sobě mít komické momenty, dokonce se změnit až ve frašku. Podívejte se na komunistické procesy. Je nám z nich nevolno, ale na druhou stranu je vážnost těch papalášů směšná.
Mám radši, když se lidi u mých filmů usmívají, než když se smějí. Hlasitý smích je trochu hysterická dohoda ve stylu budeme se bavit. Nejlepší je ostrůvkové smání – jednotliví lidé se smějí na různých místech. Dle vlastní životní zkušenosti. Někdo se třeba zvedne a odejde, protože se dění na plátně s jeho životní zkušeností neslučuje. I to je reakce. Blbý je, když odejde půlka kina.
Hranice mezi úsměvem a smíchem, mezi vnímáním a chroupáním popcornu je ale hrozně tenká.
Mě z toho druhého naštěstí nemusíte podezírat, protože návštěvnost mých filmů ukazuje, že jsou buď úplně blbé, nebo elitní. Vyberte si.
Ve snímku Největší z Čechů nemohou filmaři sehnat peníze na vysněné dokudrama, nedostanou nutný základ od Státního fondu pro podporu a rozvoj kinematografie.
Řekněme, že jsem shrnul své pocity z doby, kdy jsme žádali o dotaci na Čunka.
Jsou tam i dvě scény, kdy filmaři přímo sedí před grantovou komisí. Je důležité, co tam říkáte?
Na to se budete muset zeptat někoho jiného. Obhajovací řeči v těch scénách jsou doslovné citace z našich obhajovacích řečí k Čunkovi a k Největšímu z Čechů.
Mně to připadalo jako hrozné žvásty, které o samotném filmu nic neřeknou.
Podával jste si někdy žádost o grant? Grantový jazyk je žánr sám o sobě, což jsem chtěl taky ukázat. Jak se tam mluví. Proto si všimněte, že hned následuje vulgární scéna z hospody – pořádný střih, který ten rozdíl vyzvedne.
Dnešní svět vytváří newspeaky. Každá profese má svůj. Grantová řeč je téma, se kterým jako filmař žiju. Taky jsem už frustrovaný z věcí, které se dělají jen pro formu. A je jich čím dál víc. Forma je na prvním místě, obsah už není důležitý. Vemte si celé to žvanění okolo filmu, kdy musíte říkat, jak je váš výtvor zásadní, objevný, provokativní.
…obcházet firmy a snažit se jim prodat svůj film.
Na to nemám. Knížku si můžete napsat doma za stolem, na filmu je blbý, že k natáčení potřebujete techniku. Pořád ještě diváci chtějí, aby svého herce viděli ostře, aby ho nemuseli poznávat jen podle hlasu. Což vyžaduje určitý stupeň profesionalismu, na nějž jsou potřeba peníze. A začínají tanečky.
Jednání s grantovou komisí a s televizemi je ještě nejtransparentnější. Když jdete za soukromou firmou, musíte je přesvědčit, že to, co je pro vás na vašem filmu největší vopruz, je jeho předností a bude pro ně znamenat zisk. V marketingu je ohromná faleš. Zatímco před grantovou komisí jde o vábení slov, u firem o lhaní si navzájem. Je samozřejmě vůbec nezajímá váš film, oni si jen podle svých diagramů spočítají, o kolik procent jim zviditelníte značku. Je to celé ubohé.
Je dokudrama o Jiřím Čunkovi definitivně mrtvý projekt?
Je ve fázi realizace. Ten scénář je prostě pořád dobrý. Nevím, proč tady nelze natočit film o politice. Nejde o to, že jsem nesehnal peníze na své projekty, tady kopu za cizí scénář, jsem jen za dramaturga a připravil jsem si projekt pro sebe jako režiséra.
To je největší náraz, který jsem v téhle společnosti zažil. Ta ohromná nechuť udělat politický film. Nedokážu si ji vysvětlit. Přišlo mi, že si lidi výsledek ani neumějí představit. Že politikou tak opovrhují a je jim z ní tak na blití, že nemají chuť do filmu o ní dát peníze, a dokonce se jí nechtějí ani zabývat. Jako by oni sami žili nějaký kvalitnější život, vždyť politika je jen odrazem nás všech. Když už se má točit něco z přítomnosti, tak peniso-vaginální vztahy – na ty slyší všichni. Nebo něco o zločincích jako Kajínek.
Ten scénář o Čunkovi je zajímavý tím, že v něm není politika zkřivená, že tam politici vystupují jako sympatičtí, relativně čitelní, ale hlavně jako lidi, žádné figurky – chybějí vyslovení klaďasi i darebáci.
Ostatně podobní jsou politici ve vašich Mužích v říji.
Jenže diváci stejně nepřišli. Co na tom, že kdo Muže v říji viděl, většinou se mu líbili. Do kina se u nás zkrátka chodí jako do manéže – na klauny a padouchy.