Článek
Je jednodušší natáčet filmy dnes než před padesáti lety?
Z technologického hlediska ano, technika je dnes přístupnější, mladým režisérům stačí k natočení filmu minimum prostředků. Když si projdete seznam nových italských snímků, každý rok v něm nyní najdete na padesát debutů, byť se samozřejmě ne všechny dostanou do kin. Když jsem v roce 1965 natočil svůj první film já, byl to ten rok debut jediný.
Jak jste se tenkrát vůbec dostal od studia filosofie k filmu?
V době, kdy jsem končil gymnázium, byla v Itálii ještě povinná vojenská služba. Mohli jste se jí ale vyhnout, když jste šli na univerzitu. Tak jsem se zapsal na filosofickou fakultu, ačkoliv jsem už tehdy chtěl pracovat v divadle a u filmu. Samotná filosofie mě nezajímala, v Miláně jsem chodil na kurzy herectví. O rok později jsem se přestěhoval do Říma a tam jsem začal navštěvovat školu, která se jmenovala Experimentální centrum kinematografie. Moje univerzitní zkušenosti byly tedy poměrně krátké a motivované pouze tím, abych se vyhnul vojně.
Do svého prvního celovečerního filmu Pěsti v kapsách jste prý investoval hodně z peněz svých rodičů, přitom vypráví příběh o rozpadu rodiny.
Asi je v tom rozpor, to se stává. Pěsti v kapsách kritizují model buržoazní rodiny, samotný příběh je ale smyšlený, nevychází z mého života. Snažil jsem se ze všech sil najít pro ten scénář producenta, ale nepodařilo se mi to. Téma bylo pro všechny příliš výbušné a provokativní. Zbyly mi jen dvě možnosti: buď Pěsti v kapsách vůbec nenatočit, nebo si je zaplatit sám. Když jsem byl velmi mladý, zemřel mi otec, tudíž jsem měl k dispozici nějaký majetek. Spravoval ho sice někdo jiný, mně to ale umožnilo říct si o úvěr v bance. Zažádal jsem o dvacet miliónů lir, ten film byl na tu dobu hodně levný. Pěsti v kapsách pak měly velký úspěch po světě, takže jsem půjčku mohl splatit, a nakonec na tom i něco vydělal.
Později jste se začal věnovat také snímkům různých žánrů kritizujícím italskou politiku. Považujete se za politického filmaře?
O praktickou politiku jsem se nikdy nezajímal, spíše o myšlenky a ideje, které za ní stojí. Sympatizoval jsem s levicí, ale nijak systematicky, nikdy jsem se třeba nestal členem žádné politické strany. V šedesátých a sedmdesátých letech bylo nicméně takřka povinností se nějak angažovat. Politika představovala pro mladé lidi, jako jsem byl já, možnost věci změnit, nahradit stávající svět světem jiným, zkrátka revoluci. Dnes je politika hlavně záležitostí administrativy, diskuse o povaze společnosti z ní vymizely.
Zato se nyní hodně diskutuje o migrační krizi. Myslíte, že by filmaři měli točit více snímků, jako je letošní vítěz Berlinale Oheň na moři, které uprchlíky ukazují jiným způsobem než běžné zpravodajství?
Řada hlavně mladých režisérů vnímá téma migrace jako velmi silné a chce ho nějak uchopit. Problém je, že se na výsledné snímky nikdo moc nechce dívat. Diváci si raději zajdou na komedii či na úspěšný americký velkofilm.
Věříte ještě, že má film sílu něco změnit?
V sedmdesátých letech mi tuto otázku kladli pořád. Neustále se o tom ve veřejnosti debatovalo, umění se přirovnávalo ke zbrani. Dobrý film, který o svém tématu pojednává opravdu do hloubky, může i dnes myšlení společnosti ovlivnit, i když ne v utopickém či revolučním smyslu. Umění už není zbraň, nicméně to, že u někoho umenšíte strach z neznámého, prohloubíte jeho empatii, může být v důsledku přínosné. Film je malá věc. Ale pořád může být užitečný.
Marco Bellocchio obdržel na Febiofestu za své dílo cenu Kristián.
Vaše filmy, které se dostaly do české distribuce – Dobrý den, noci o únosu a smrti premiéra Alda Mora rukou teroristů z Rudých brigád a Zvítězit o ženě, která milovala mladého Mussoliniho –, ukazují lidský rozměr dějin…
Nejsem historik. Když mě zajímá nějaký historický příběh, cítím potřebu ho převyprávět vlastními slovy – takže jistě nejsem objektivní. Snažím se těm osobám přiblížit, podívat se na ně z co největší blízkosti, přidat do jejich příběhu i něco ze sebe. Některých faktů se držím věrně, spoustu jich ale ignoruji. Pokud jde o únos Alda Mora, nezajímalo mě, co dělá policie a co tomu říkají ostatní politici, vydal jsem se raději do bytu, kde ho tak dlouho drželi.
Také rád točíte o kontroverzních tématech, jako jsou eutanazie či hříchy církve.
Italové stále sdílejí katolickou mentalitu, která je staví proti věcem, jako jsou právě eutanazie či sňatky homosexuálů. Podobných citlivých témat je kvůli tomu v Itálii spousta. Katolictví je u nás stále velmi důležité pro formování veřejného mínění. I když Italové už tolik nechodí do kostela, katolické tradice se drží, je v jejich identitě hluboce zakořeněná. I v té mé. Jsem sice ateista, ale má katolická výchova v určitých věcech dodnes ovlivňuje způsob mého myšlení a fungování. Jsem si toho vědom. Církev ve svých filmech kritizuji, ale zase to není tak, že bych proti ní vedl nějaké tažení. Je třeba říci, že co se týče například solidarity s uprchlíky, stojí italští katolíci v první řadě a ukazují více lidskosti než jiní.
