Článek
Svým posledním filmem na sebe prozrazujete, že jste frankofil. Co přesně na francouzské kultuře obdivujete?
Pořádná odpověď by vydala na vědeckou práci. Kdybyste se mě zeptala na japonskou kulturu, řekl bych, že by se mi vešla do dlaně, že je jako zrnko písku. Francouzská kultura je spojena s prostorem, je enormní a velmi ambiciózní. I proto ji nemůžeme uchopit. Je pro mě určitou chimérou, iluzí, kterou si každý upraví podle svých potřeb. Francouzi jsou velmi osobití, už zdálky je poznáte. Na rozdíl od ostatních zůstávají stále sví. Ze svých hodnot a nedostatků jsou schopni vytvořit obrovské hory kultury. Louvre, o němž vypráví i můj snímek, je jednou z nich.
Frankofonie vypadá jako film natočený bez tvůrčích kompromisů. Jak složité bylo pro něj najít producenty?
Trik je vybrat si je sám. Já jsem velmi disciplinovaný režisér. Producenti znají dopředu všechny mé plány, neschovávám před nimi ve skříních žádné kostlivce. Vědí vše potřebné o mém konceptu, o možných obtížích. Podepsaná smlouva je pro mě zákon, hraji podle pravidel. Nepřekračuji rozpočet. Pro producenty je tudíž jednoduché se mnou pracovat. Já od nich pak očekávám stejnou profesionalitu.
Producentům také vždycky slíbím, že budu filmu dělat propagaci, jako tady na benátském festivalu, kde si spolu povídáme. I když to pro mě bývá těžké. Nemám rád, když můj film někde soutěží o ceny. Nikdy jsem si nemyslel, že jsou jiní režiséři horší než já. Ani když jsem Benátky vyhrál s Faustem. Každý z nás filmařů podle mě točí nejlépe, jak může. A každý je jiný. Ceny a celá festivalová soutěž je vlastně jako atletický závod, v němž běží najednou specialisté na sprint, na překážky i na maraton. Z takových soutěží jsem nesvůj.
V Rusku jsou nicméně oblíbené, všichni je hrozně prožívají. A když nevyhrajete, je lepší se domů vůbec nevracet, nadsazeně řečeno.
Proč jste film o vztahu mezi uměním a mocí natočil zrovna v této době?
Můžu citovat Antonioniho, který jednou na podobnou otázku odpověděl: „Můj film je takový, jaký je, protože jsem ho natočil tak, jak jsem to zrovna cítil.“ Já si všechny své problémy nosím v sobě, málokdy se nechávám ovlivnit vnějším světem. V sovětských časech, kdy jsem musel tvrdě bojovat s cenzurou, jsem pochopil, že se vyplatí zůstat věrný sám sobě.
Pokud ve Frankofonii vidíte nějaké překryvy třeba se současnou evropskou humanitární krizí, je to proto, že všichni žijeme v rytmu přítomného času. Ve Frankofonii je takto dnešek spojen s druhou světovou válkou, protože tehdy i nyní se hrálo o hodnoty, na nichž stojí evropská kultura. Můj film není věnován současnosti, nejde o dokument ani o historický nebo reportážní snímek, je to snaha uměleckou formou vyjádřit mé vnitřní pocity, zmatky a trápení.
Alexandr Sokurov
Svět kolem nás poznáváme víc a víc, jinak než naši předchůdci, kteří neměli k dispozici tak enormní masu informací. Dilema současného člověka je bolestné proto, že všechno ví, všeho je součástí, přitom na nic nemusí odpovídat, za nic nenese zodpovědnost. Jako Američané. Jsou zodpovědní za vyrabování bagdádského muzea? Oni by řekli, že vůbec ne. Je Evropan zodpovědný za migrační krizi? Řekne vám, že možná jeho vláda, ale ne on jako občan. Měli bychom se opět více zapojit do politiky, demonstracemi, peticemi, abychom znovu získali pocit, že na našem osobním názoru záleží.
Jak vidíte současnou politickou situaci v Evropě?
Nemyslím si, že zde hrozí válečný konflikt, ale cítím, že určitý náboženský střet mezi křesťanskou a muslimskou kulturou je nevyhnutelný. A bojím se, že ho evropské instituce nebudou schopny zvládnout a že NATO si jako obvykle ani nevšimne, že se něco děje. Muslimský svět má v sobě napětí, je odmítavý. Pokud sestavíte dotazník o lidských právech a občanských svobodách, Evropané ve své většině na vše odpoví kladně, muslimové naopak záporně. Naše kulturní kódy jsou odlišné. Stojíme před velmi seriózním problémem ztráty identity, který musíme vyřešit.
Myslíte si, že v tom umění může nějak pomoci?
Jediné řešení podle mě leží ve vzdělání a v šíření naší kultury mezi muslimy. A také v udržení si odstupu. Musíme se domluvit na určitých hranicích, zachovat politice její světský charakter, nechat náboženství v kostelech. Potřebujeme lidi schopné vidět věci v širších souvislostech. Bohužel žádné takové třeba v dnešním Rusku nevidím.
Proto se ve Frankofonii ptám: Koho musíme probudit? Tolstoj by byl dobrý kandidát, nebo Thomas Mann či Goethe. Lidi takového kalibru už dnes nenajdete. Přitom svět potřebuje velké romanopisce, komplexní kreativní osobnosti. Můj film Faust vznikl za 36 natáčecích dní. Frankofonii jsem průběžně natáčel rok. Seriózním spisovatelům však trvalo léta, než napsali velký román. Měl jsem to štěstí vidět při práci Solženicyna. Každému slovu věnoval neuvěřitelnou pozornost. Byl velmi pečlivý, to se s prací u filmu naprosto nedá srovnat. Kinematografie je teprve puberťák, nevycválaný mladík, který se ještě neumí chovat. Spisovatel jako Tolstoj dokáže cestovat v čase, být i naším současníkem. Překonat čas je jeho dar. Do budoucnosti bychom tedy měli jít s velkou literaturou. Všechno další umění je pod ní, včetně filmu, přestože ten má nyní tak neproporční význam a sílu.
