Ferrante a třikrát Houellebecq. To nejlepší ze světové beletrie poslední dekády podle Salonu

1. Elena Ferrante

1. Elena Ferrante Geniální přítelkyně

očima Kláry Vlasákové

Italská tetralogie ukazuje, co všechno je možné žádat od literatury – a dostat to. Její díly totiž fungují zároveň jako příběh přátelství, studie symbolického násilí, výpověď o nesvobodách ženského těla, úvaha o síle jazyka i jako svědectví o tom, zda je opravdu možné uniknout prostředí, v němž jsme dospívali, anebo zda se jeho znaky vždy proderou na povrch jako houževnaté výhonky, které je potřeba zas a znova vytrhávat… Elena a Lila vyrůstají v neapolské čtvrti plné chudoby, násilí, nespravedlnosti a mafiánských praktik. Vypravěčka Elena se díky vzdělání dokáže z tohoto prostředí vymanit, její přítelkyně Lila naopak zůstává. Obě – někdy společně, někdy zvlášť – usilují o to, svou zkušenost pojmenovat, porozumět jí a pohnout sociální realitou, v níž žijí. Ačkoli tyto pokusy často končí neúspěšně, ve světě románu zůstává snaha ukotvit příběhy své i ostatních do slov jediným způsobem, jak uchovat jejich tvar a zachránit je před roztřepením. (2011–2014; česky Prostor 2016–2018, přeložila Alice Flemrová)

2. Julian Barnes

2. Julian Barnes Vědomí konce

očima Ladislava Nagye

Útlá kniha, jak jsme si u Barnese zvykli, ale o to naléhavější. Název má v originále – jistě ne náhodou – shodný se slavnou knihou přednášek Franka Kermodea věnovanou apokalyptickým motivům v literatuře. Barnes přesouvá zaměření na jednotlivce a předkládá čtenáři příběh, v němž je potřeba číst mezi řádky a hodně se domýšlet. Typicky post moderní nástroj nevěrohodného vypravěče posouvá Barnes na zcela novou rovinu: nefunguje tu jen jako literární trik, ale naopak jako zrcadlo, v němž se coby čtenáři vidíme… a ten obraz není úplně uspokojivý. Jak se blíží konec, smrt, cítí člověk – v Barnesově podání – nutkavou potřebu vyprávět svůj životní příběh… a vyprávět ho tak, aby dával „smysl“, přičemž toto vyprávění má zakrýt, případně omluvit všechna selhání. Vyústění knihy, k němuž se musí čtenář sám dopracovat, patří k jedněm z nejpřekvapivějších v britské próze vůbec. (2011; česky Odeon 2012, přeložil Petr Fantys)

3. Michel Houellebecq

3. Michel Houellebecq Mapa a území

očima Petra Fischera

Podle řady kritiků dosud vrcholné dílo francouzského spisovatele, který se svého času stylizoval do role literárního zlobivého dítěte, až to někteří začali brát vážně a považují ho za prvoplánového a povrchního provokatéra. Román Mapa a území je důkazem, že je to mylný stereotyp. Houellebecq i na vlastní spisovatelské postavě v knize předvádí, že je dokonalým diagnostikem pozdní fáze západní civilizace, v níž se rozklad všeho proplétá s perverzní mnohostí a množením možností. Literatura zdánlivě nejodtažitější (sebe)ironické formy dosahuje v Houellebecqově provedení podivuhodného fyziologického efektu. V totální autodestrukci civilizace, jejímž nejzvrácenějším prostředím se ukazuje být umění, se právě skrze umění objevuje drobná naděje. 20. století mělo svého Camuse a Sartra, 21. století už má svého Houellebecqa. (2010; česky Odeon 2011, přeložil Alan Beguivin)

4. Světlana Alexijevičová

4. Světlana Alexijevičová Doba z druhé ruky

očima Petra Fischera

Kým jsme byli v dobách Sovětského svazu? Po čem jsme toužili, o čem snili? Jaká jsou naše společná utrpení, traumata, radosti? Běloruská spisovatelka ve svém hledání sovětského člověka vedla stovky rozhovorů s obyčejnými lidmi, v nichž se homo sovieticus zasekl jako střepiny, které už nikdy nelze vytáhnout z těla ven. Zarůstají masem, obalují se tukem nové pohodlnější každodennosti, ale čas od času se přihlásí k životu a zabolí. A někdy se překvapivě ukáže, že řídí naše životy dál. Polyfonní text, v němž mnohost hlasů nakonec skládá jednotnou sovětskou melodii současného Ruska, přinesl autorce Nobelovu cenu za literaturu. Zaslouženě, neboť literatura tu není nějakým vymýšlením zábavných příběhů, nýbrž kreativní kumulací životní síly, rekonstrukcí citovosti a mentality jedné dlouhé dějinné éry, která zdánlivě zmizela. (2013; česky Pistorius & Olšanská 2015, přeložila Pavla Bošková)

5. Alice Munroová

5. Alice Munroová Drahý život

očima Jana M. Hellera

Jestliže se budeme řídit tím, že u krátkých próz by měla na závěr přijít nějaká „pecka“, pak je nobelistka Alice Munroová mistryní vypeckovaného ovoce, které si ovšem díky tomu můžeme vychutnat ve všech chuťových polohách – sladkých, hořkých, trpkých i navinulých. Tato (trochu lacině metajazyková, uznávám) metafora se snaží říct zhruba toto: vedle velkých, dramatických zvratů jsou tu často spouštěcími mechanismy pohybu a změny nenápadná hnutí rozumu nebo citu, na první pohled nepostřehnutelné anomálie v poklidně plynoucím ději či docela obyčejná náhoda (nebo podobně banálně moudré konstatování, že náhody neexistují). Slovní minimalismus a prostorovou skromnost vyvažuje hluboké a soustředěné nahlížení do nitra postav, většinou ženských, a kompoziční virtuozita spočívající v načrtávání spojnic mezi časovými rovinami a zdánlivě bezvýznamnými detaily. (2012; česky Paseka 2014, přeložila Zuzana Mayerová)

----------------------------

----------------------------

6. Kazuo Ishiguro

6. Kazuo Ishiguro Pohřbený obr

očima Kláry Vlasákové

Životním tématem nobelisty Ishigura je paměť. Co všechno musíme zapomenout, pootočit a zastřít, abychom sami se sebou vůbec vydrželi. Nebylo by však přesné říct, že jsou jeho vypravěči a vypravěčky nespolehliví. Oni totiž nelžou ani nic přímo nezatajují; namísto toho jen houževnatě, občas trochu bláhově obhajují své životní příběhy a někdy, někdy v jejich vyprávění nečekaně vyhřezne cosi syrového a opravdového, před čím nelze uhnout. Hrdinové románu Pohřbený obr, manželé Axl a Beatrice, putují zamlženou artušovskou Anglií (obývanou draky i obry), kde lidé žijí v jakési kolektivní amnézii. Manželský pár hledá svého vlastního syna. Není jasné, kam se poděl ani jestli nějakého kdy měli. Během putování pak vyvstává otázka, co všechno vyjde najevo, až se paměť do kraje zase vrátí – a jestli není nakonec bezpečnější se bez ní obejít. (2015; česky Argo 2017, přeložila Lenka Sobotová)

7. Karl Ove Knausgård

7. Karl Ove Knausgård Můj boj

očima Jana Bělíčka

Knausgardův Můj boj předznamenal na začátku uplynulé dekády literární obrat k autofikci, tedy beletrii, v níž autoři a autorky píšou především o vlastním životě. U toho ale Můj boj rozhodně nezůstává. Výjimečný je především skandinávskou umanutostí, s níž autor mluví o svém znechucení z literárních struktur, stylizace, z promýšlení kompozice – zkrátka ze samotné nutnosti vytvářet fikci. Šestidílná série je ve své podstatě téměř antiliterárním projektem, který chce porušovat pravidla prozaické tvorby. Autor ho napsal v hektickém tempu, bez výraznějšího editování. Nepopisuje v něm heroické ani dramatické výjevy – jen zcela průměrný život průměrného Evropana. Knausgård své vyprávění nijak nepointuje a neurčuje, jestli v něm má větší důležitost nákup v supermarketu, nebo smrt otce. Přestože chtěl autor uniknout konvencím současné literatury, ve skutečnosti pro ni otevřel nové formální i tematické možnosti. (2009–2011; česky Odeon 2016–?, přeložila Klára Dvořáková Winklerová)

----------------------------

----------------------------

8. Michel Houellebecq

8. Michel Houellebecq Podvolení

očima Jana M. Hellera

Dlouho vyhlížená románová vize rozkladu stávajícího uspořádání západní civilizace. Civilizace, z níž pochází sám autor, nositel epiteta constans „kontroverzní“. Mediálně a společensky vděčné téma soužití světa reprezentovaného bílým západním mužem se stále vlivnější vrstvou obyvatel původem z islámských zemí zde Houellebecq nezabalil do orientalistických klišé o civilizačním střetu nebo válce světů, ale líčí ho s ironií jako projev únavy Západu z nekonečné práce a vydělávání peněz, z opatřování si zážitků, z nutnosti bojovat s mediální manipulací a kariérismem a fachidiotstvím akademického prostředí. Toto prostředí je sice pro protagonistu osobním biotopem, ale jeho postřehy platí, podobně jako v ostatních Houellebecqových knihách, i pro jiné současné institucionální struktury. Vzácný důkaz toho, že co je konzervativní, nemusí být ve své jednoduchosti směšné či hloupé. (2015; česky Odeon 2015, přeložil Alan Beguivin)

9. Olga Tokarczuková

9. Olga Tokarczuková Knihy Jakubovy

očima Ladislava Nagye

Historický román byl v době svého vzniku počátkem 19. století zhusta využíván, aby vytvářel a upevňoval jisté národní mýty, stereotypy a sloužil národoveckému programu, a to prakticky po celé Evropě. Poté upadl na nějakou dobu v zapomnění, na začátku 20. století byl vnímán jako čistě žánrová literatura, až zhruba od šedesátých let začal opět nabývat na vážnosti – a tentokrát často stejné národní mýty a ideologie zpochybňoval, narušoval, případně se jim s hravostí vysmíval. Právě do této kategorie patří román Olgy Tokarczukové, působivá antiromantická, antinacionalistická historická freska, jež čtenáři předkládá velkolepý obraz komplikovaných dějin východní Evropy, které nahlíží přes kontroverzní historickou postavu Jakuba Franka. Ta nobelistce (za rok 2018) slouží k nasvícení určitých historických problémů, ale i sdělení, že na pokládané otázky neexistují jednoduché odpovědi. (2014; česky Host 2016, přeložil Petr Vidlák)

V případě přechylování upřednostňujeme u autorek formu jména, pod jakým knížka vyšla v češtině; pokud kniha česky nevyšla, nepřechylujeme.