Článek
Co mají všechny stavby z knihy společné, samozřejmě kromě toho, že jde o dobrou architekturu?
Pozoruhodné je právě to, že jde o dobrou architekturu. Ne přehnanou, esteticky expresivní, prvoplánově efektní. V Česku vznikají možná mnohem „zajímavější“ stavby, než jakým jsme se věnovali. Dvacet nových míst, která jsou určená veřejnosti, spojuje nakonec jistá subtilnost, citlivost, a přitom krása, možná trochu nenápadnost, ale především smysl pro kontext. Kontrast a kontext – to jsou řekněme takové meze, v nichž jsme se celou dobu pohybovali. A pak taky: jde o stavby veřejné, respektive někdy zainvestované ze soukromých zdrojů, ale primárně určené pro veřejnost. A tam se vždy osvědčí do procesu realizace veřejnost samotnou zapojit. Ne ji postavit před hotovou věc.
Můžete pro představu čtenářů popsat jednu stavbu, která na vás nejvíc zapůsobila? Mě třeba oslovila „stromová kaple“ v Nové Lhotě: čtyřiadvacet mladých lip vysázených do půdorysu sakrální stavby, která do své monumentálnosti teprve doroste. Ten projekt ukazuje, že když je dobrý nápad a schopnost vnímat krajinu, nejsou ani potřeba hromady peněz…
Nová Lhota je fenomén sám o sobě. Jak obec, neuvěřitelně energický pan starosta, tak spolupráce s úžasnými krajinářskými architekty Hanou a Danielem Matějkovými. Ta setkání byla unikátní v obou případech: Matějkovi mi na počátku rešerší pro knihu dali mimo jiné široký vhled do trendů současné krajinářské architektury a fenoménu nové divočiny, pan starosta nás zase zachraňoval před deštěm na kopci u kaple.
Stromová kaple v Nové Lhotě od spolku NaOkraji
Osobně mě velmi inspirovaly, až dojaly potraviny v Trojanovicích od architekta Kamila Mrvy. Zdánlivě obyčejnost sama, ale v dokonalém provedení. A skvěle užívaná. Potraviny, které utvořily základ pro novou náves – nestydíte se za ně, naopak do nich rádi chodíte, s hrdostí, těšíte se. Civilnost a běžné užívání věcí i domů mě fascinují asi nejvíc.
Autoři předmluvy Miroslav Vodák a Tomáš Zdvihal píšou, že kniha bourá klišé o tom, že architektonické soutěže jsou pro malé obce příliš drahý a složitý nástroj. Ovšem z oněch dvaceti staveb vznikly na základě architektonické soutěže pouze tři. Dokázala byste dát nějaký obecný návod, jak se dopracovat ke kvalitní veřejné stavbě?
Mám za to, že veřejná stavba si žádá veřejný dialog. A že architektura je služba. Přičemž to stejné platí o vedení města nebo obce. Architektonická soutěž je jedna z prodloužených rukou demokracie. V menších obcích se ale často osvědčuje i dlouhodobá spolupráce starosty a jednoho konkrétního architekta. Zdá se tedy, že cesty mohou být minimálně dvě.
Obecně je důležitá komunikace s veřejností, která ostatně zná dané území mnohdy nejlépe. A také si myslím, že pokud je stavba spojena s nějakým specifickým procesem, je nutné přizvat jako další hlas i provozovatele. Nejhorší, byť nejzábavnější, je v architektuře moment „zabydlování“, kdy provozovatel takzvaně nepochopí, „jak to ten architekt myslel“.
Co tedy může udělat každý z nás, pokud chceme, aby i v naší obci vznikala podobně krásná architektura? Zakládat spolky a osadní výbory? Tlačit na lokální politiky?
Zajímat se. Chodit na veřejná projednávání, pokud jsou. Dotazovat se svých úředníků, když nejsou. Uklízet před svým domem. Mnohdy totiž nejde v architektuře v malém měřítku ani tak o to, co se staví, ale jak se s tím zachází.
Pavilon lounského výstaviště rekonstruovaný podle návrhu Ondřeje Tučka
Spolková činnost může mít velmi silný hlas třeba v osvětě obyvatel. Poslední roky vzniká spousta iniciativ po celé republice, které se zaměřují na architekturu a stav veřejného prostoru: Prostor Vimperk, Prostor Prachatice nebo archibn v Benešově. Můžete se zapojit do Dne architektury, pořádat architektonické procházky. Nebo jen tak chodit s otevřenýma očima.
Jan Hora ze studia ORA, který je v knize zastoupen realizací hotelu Štajnhaus v Mikulově, mi říkal skvělou myšlenku: lidé jako by se už trochu zapomněli dívat kolem sebe a on prý přemýšlí o něčem jako „ateliéru dívání se“. To je myslím slušný začátek.
Příběhy ve vaší knize působí až idylicky – snad s výjimkou revitalizované návsi v Prostřední Bečvě, o níž starosta Radim Gálik říká, že ji jeden tábor místních miluje a druhý nenávidí. Vzali vždycky občané nápady architektů za své, nebo se pod povrchem skrývají i nějaká dramata?
Běžný život je samozřejmě mnohem dramatičtější, než jak to vypadá ze stránek naší knihy. Progresivní stavby jsou přijímány opatrně a jistá nedůvěřivost má snad i své opodstatnění. Je na tom vlastně vidět, jak pečlivě lidé sledují své okolí.
Na druhou stranu: ano, dvacítka realizací, kterým jsme se věnovali, jsou příklady, kde všechno bylo tak nějak správně: veřejnost se procesu účastnila, věděla, co se staví, věděla proč, anebo to dokonce mohla ovlivnit – celá realizace tak stála na procesu participace, jako třeba u nového nábřeží v Litomyšli. Dramata se tak vyčistí dřív, než by mohla rozbujet.
Autoři předmluvy také píšou, že „celá třetina staveb je lokalizována v příhraničním pásu na východ od Moravské brány“. Proč se podle vás dobré regionální architektuře daří právě tam? A proč ne třeba na opačné straně republiky, v severočeském pohraničí?
Kurátorský výběr staveb je samozřejmě subjektivní. Byť je zajímavé, že nakonec velmi důsledně odráží tyto řekněme trendy. Severočeské pohraničí se ale také probouzí, možná ještě více občansky, kulturně. Existuje tam neskutečné množství aktivních jednotlivců i spolků. Je ovšem pravda, že Beskydy, Valašsko a jihomoravský venkov jsou poslední roky epicentrem nejlepší architektury u nás. Stejně tak se však oblíbeným tématem pro skvělá architektonická studia staly české hory. Stačí se podívat, kolik horských chat vzniká či se opravuje v Krkonoších.
Železniční stanice Čeladná od PROJEKTSTUDIA
Takže pokud popustím uzdu fantazii: současná česká architektura se stěhuje z města do krajiny a hledá její hranici.
Žijeme v představě o rozdělené společnosti, kde proti sobě stojí liberální velká města a konzervativní venkov, přitom vaše kniha ukazuje, že i v těch nejzapadlejších vesnicích vznikají progresivní projekty, o jakých můžou obyvatelé velkých měst často jen snít. Co jste během přípravy knihy zjistila o české společnosti?
Myslím, že tu vzniká fenomén „nové české vesnice“. Místa, která v devadesátých letech přetékala pneuservisy, zapadlými sport bary, náhodnými smetišti a bujaře rostoucími satelity, se výrazně mění. Tohle je patrné především v prstenci kolem Prahy, v obcích jako Dolní Břežany nebo Líbeznice.
Obecně je fascinující skutečnost, ale to už odcházíme od architektury kamsi k sociologii, že se lidé ve velkých městech snaží, co jim síly stačí, žít jako na vesnici – zažíváme obrovský boom biopotravin, domácích potravin, pěstování pokojových rostlin, vznikají komunitní zahrady, sousedé se setkávají, odstupuje se od sídlištní anonymity.
Michaela Hečková
A lidé na vesnici zase simulují město: na návsích se staví kavárny ze skla a pohledového betonu s latte artem, fungují tu pohodlné a dostupné služby.
Nechci říkat, že společnost rozdělená není, ale proměňuje se. Lidé se stěhují na vesnice a menší města, pracují na dálku, zakládají tam architektonická studia. Obecně se české maloměsto výrazně posouvá a bude zajímavé sledovat jeho další rozvoj. Snad to bude jen lesk, a ne bída. Zatím to vypadá, že mají menší města neskutečný drajv a skrývá se v nich netušený potenciál.
