Článek
Okamžitě jsem si představila uhlazeného kmeta, kterak od piana s blazeovaným úsměvem školí spoluhráče a přehlíží paniku v rytmické sekci. Dnes už nevystupuje, protože za domem buduje zenovou zahradu a ve volném čase píše opery. Najponk? Čistá krása, pravil na jazzmanovu adresu pianista, jehož hru považuji za čistou krásu já. Kdo je, herdek, Najponk?
John Coltrane FOREVER!!! Blue Mitchell for president!!! Happy birthday CHARLIE MINGUS!!! vyznává svou lásku kolegům z branže jinak jemný a tichý jazzman na sociální síti Facebook. Jan Knop (Najponk, nar. 1972) je jedním z nejtalentovanějších českých hráčů s výjimečným citem pro klasickou jazzovou látku, který vládne encyklopedickou znalostí všeho, co kdy kolem jazzu prošlo. Jeho životním rytmem je swing a oblíbeným hudebním žánrem death metal (pro neznalé: hluková stěna s blíže neurčenou vnitřní strukturou a silným emocionálním nábojem, které hoví zejména jemní intelektuálové, satanisti a dívky).
Najponk posbíral několik ocenění, nahrál pár desek v zahraničí a zhruba na dva roky zmizel – právě na ty roky, kdy jsem se poflakovala po klubech, abych si udělala představu o českém jazzovém menu. On zatím pracoval na hotelové recepci a o piano si, přeneseně řečeno, neopřel ani kolo. Proč? Česká kotlina výrazným talentům nabízí jen velmi vlažnou náruč; navíc tento hudební žánr – soudě dle zprůměrovaného osazenstva libovolného z existujících pražských klubů – přitahuje v poměru 3:3:1 zejména turisty, snoby a hudební fajnšmekry. Jejich majitelé, hudební manažeři a občas i samotní hráči se podle toho chovají. A hosté do toho všeho večeří.
Najponk je však zastáncem trochu jiného přístupu. Na gig (koncert) přichází v naleštěných polobotkách a společensky vypraven postává s minerálkou na baru do chvíle, než skromně představí svůj ansámbl. Pak spustí prsty na klapky a posluchače zdánlivě ledabylým, lehkým úhozem cvrnkne rovnou do srdce. S tóny flirtuje jako Casanova na soustředění středoškolských učitelek. Hraje srozumitelný, melodický jazz, který nedělá rozdíl mezi uchem nováčka a znalce, protože ucho prvého nepřehltí a druhého oslní.
Nevrátil se, aby udělal větší kariéru než předtím. Pokud neodejde do zahraničí, nebo se nějakým zázrakem nerozhodne rozšířit řady muzikantů v šoubyznysu, což jako možnost striktně vylučuje, bude hrát hudbu, kterou žije. Je k zastižení na malých scénách, kde posluchači vidí, jak se spokojeně směje, když si jeho trio v improvizaci převypráví novou hudební historku. Hraje na nástroje různé kvality, pohříchu spíše té nižší, ale jednou za čas vyrazí do zahraničí a vrátí se s novou sólovou deskou, protože mu pronájem studia se skvělým klavírem nabídl japonský obdivovatel.
Sleduji Najponka zblízka. Protože když to půjde dobře, budu jednou moct říkat, že mi na přání zahrál Autumn Leaves, a doplním to větou Jó, to ještě hrával Najponk.