Článek
Režisér a zároveň jeden z vedoucích agentury pěstující podobné divadlo, usměvavý Němec s kulatým břichem, přešlapuje a občas vyhledá podporu v očích útlé blondýnky s naondulovanými vlasy. V duchu ji polituju, protože kvůli těm kudrlinám musela vstávat asi fakt brzo. On je impresário, ona figurantka a občasná herečka, ale hlavně prý zpěvačka. Na herečku si sice kapku šlape na jazyk, ale taková Mariah Carey na špatných sykavkách a rozsahu postavila kariéru, takže co. Třeba utáhne čtyři oktávy.
„Propojujeme komunikaci světa byznysu s intuitivními uměleckými postupy,“ říká impresário za přispění své múzy, která mu tu a tam nadhodí anglické slovo. „Manažeři a ředitelé firem se na nás obracejí proto, aby se prostřednictvím divadla dokázali zorientovat ve složitých situacích svých každodenních povinností, když vědí, že jejich firmu čeká změna, nebo je potřeba znova naladit kolektiv,“ vysvětluje. Myslím si, že rozumím, a představuju si Freudem líznutá prozření zinscenovaná do divadelního výstupu, při němž generální ředitel konečně zjišťuje, že nedostatky v personálním řízení musí občas nastavit emocemi. (Třeba se sem tam usmát a tak.) Ale jsem prý úplně vedle.
„Takový ředitel si díky nám může vyzkoušet práci své sekretářky, ale samozřejmě ne jako sekretářka, chápete, my mu napíšeme roli na tělo třeba… Třeba ve westernu,“ rozvádí režisér ústřední myšlenku. Když si později procházím webové stránky podobného podniku, jichž je údajně hojnost a panuje mezi nimi konkurenční řež, zjišťuji, že u některých klientů způsobil divadelní zásah až dvacetiprocentní nárůst obratu. Chvíli přemýšlím, jestli to není žert.
„Pomáháme značkám vyprávět jejich příběhy,“ pokračuje umělec a tváří se tajemně. Naznačí, že každý příběh by měl mít jakési formální náležitosti, které mu u publika zaručí úspěch, a já se ptám, jestli má na mysli klasickou stavbu aristotelského dramatu, tedy expozicekolizekrize… Pohled, který od něj inkasuji, znám už od prvního stupně základní školy, kde mě ostatní děti po právu nenáviděly za nevyžádané chytrolínství. Pak se přemůže, usměje se a řekne, že v podstatě ano, ale že to není tak jednoduché. Značky musejí mít i své temné stránky, šeptá.
„A kolik to tak stojí, když si vás pozvu do své malé firmy, řekněme, se třemi herci na jednodenní workshop?“ sekne kolegyně do masa. Impresário začne vypočítávat náklady na profesionály, čas strávený přípravou scénáře na míru, rekvizity, supervizi, vyhodnocení… A zakotví na částce 7 tisíc eur. Kamarád, otrlý muž trhu, dostane záchvat smíchu.
Pan režisér je podle všeho lepší obchodník než většina z nás. Vzpomínám na role, které jsem kdy odehrála. Třeba Vlastu. Mám za sebou jednu lekci baletu. Spoustu hodin výtvarky, kurz vaření a v ruce jsem víc než jednou držela tři hudební nástroje. Umím jednu písničku polsky. To by v tom byl čert, aby mi z toho nevypadlo něco prodejného, a nebyla to gejša.