Článek
„A vy myslíte, že silné dílo vzniká, jako když pejsek s kočičkou dělali dort?“ zoufá si Tereza Boučková v Roce kohouta A. J. Liehmovi, poněvadž ji štvalo, že knížku montuje po větách mezi vařením, kontrolou domácích úkolů a psaním scénáře. Silné dílo vzniklo, takže evidentně dá. Bohužel mně k aplikaci téhle metody chybí soustředění a přebývá novinařina. Představa, že se po dni stráveném nad cizími příběhy s elánem vrhnu na svůj vlastní, je přesně ta hranice, kde se autorský přetlak mění v masochismus.
Vyřešila jsem to, jak jsem uměla nejlíp. Vzala jsem si měsíc volna a zdrhla na chalupu. Volno je fuč, já zpátky. A jako každý útěkář zjišťuju, že se mi v životě po návratu ale vůbec nic nezměnilo.
„Už na něčem pracuješ?“ zajímá se editor z novin, kam píšu, respektive nepíšu. Domluvili jsme si patero skvělých témat na reportáže. Chci je zpracovat poctivě, a tak hledám čas. Od března. Překlad belgické divadelní hry v blankversu zamrzl v kruciální fázi 80:20 (finálních 20 procent vám zabere dalších 80 procent času s tím, že rozdíl kromě vás nikdo nepozná). Taky mám vyčerpanou dovolenou a jediný poctivý přístup k nahromaděným mailům je celé to sakumprásk smazat. Pozoruju na sobě nepravděpodobný biologický jev, a sice mutaci velkých očí ve velkou hubu.
Ne že bych se do kolbenky vrátila s prázdnýma rukama. Napsala jsem dvě třetiny knížky. Váhu 150 strojopisných stránek (psací stroj vyroben v Saské Kamenici L. P. 1914 je sám o sobě lekce poctivosti) významně podtrhují desky z kvalitního kartonu. Ale furt je potřeba to dopsat. Zas se řítím mezi mlýnské kameny neschopnosti odmítnout projekty, o kterých vím, že mě budou děsně bavit, ale kterých je děsně moc. Otázku ješitnosti vůbec nebudeme otevírat. Semílá to zatraceně rychle a božího na tom není nic.
Ještěže všichni jedou z dovolených a na půl plynu. Polofunkční duši navíc nebo namíň nikdo nepozná… Balím stroj, rozepsaný román a své černé svědomí a zdrhám na venkov.
Sedím na zahradě barokní fary s prsty na masivní klávesnici. Po třech týdnech tvůrčí pauzy se oťukáváme. A ono to pude! Totiž nesedím na žádné zahradě, ale na zadní palubě zaoceánského parníku. Hospodská Valinka čepuje za kostelní zdí bukanýrům a črtá pivní čárky na dřevěné nohy. Kocour rozvlnil parybí ploutví diviznu. Z ryngle spadl kokosák. Vzneseme se a koráb svinguje v měkkém teplém vesmíru.
Já vím, že zas skončím přesně tam, odkud jsme vylétali. Že ani dovolená nedovoluje opustit přidělený časoprostor. Možná nejsem útěkářka notorická, ale funkční. Funguju takhle. Přistávám s tím, že mi i krátký pobyt v mezisvětech stojí za to.