Hlavní obsah

Fejeton Terezy Boučkové: Na svatého Jiří

Právo, Tereza Boučková, SALON

Můj muž, cyklista a ještě k tomu Jiří, v dubnu vymyslel a zrealizoval inscenovaný obrázek, který chtěl rozeslat mailem všem (podobně praštěným) kamarádům a zvláště pak Jirkům. Fotku nás dvou na kolech, jak proti sobě jedeme – on na svém novém silničním Treku, já na jeho staré, odložené a stále s láskou opečovávané silničce značky Šírer. Pod tím chtěl umístit, a taky v počítači umístil, nápis: Na svatého Jiří, vylézají Treky a Šíreři!

Foto: Zdenko Pavelka, SALON, Právo

Tereza Boučková

Článek

Seděla jsem tedy kvůli fotce na mužově bývalém silničním kole a zjistila, že mi velikostí docela sedne. A že je úžasně lehoučké a rozkošně štíhloučké a ještě k tomu červené. Tak jsem se rozhodla, že na něm zkusím jezdit. Muž jásal. (Hned mi začal něžně říkat Kozlíková.)

První jízda, kde jsem se měla pod jeho vedením učit zaklapovat boty (kufry) do pedálů, abych se i s kolem nezřítila na zem jako kuželka, přehazovat rychlosti (bez pomocných čárek na řídítkách) a tak podobně, skončila dřív než začala. Muž odspěchal tam, kam chodí i císař pěšky, tak jsem se na to taky vy…

Druhý den jsem ale na silničku sedla. Byla to výzva. Jela jsem do Berouna do prodejny kol U Michala, kde jsem chtěla konzultovat některé drobné nedostatky. Třeba, že na beranech dosáhnu špatně na brzdy. A vůbec mám z těch řídítek nějak vykloubené palce. Taky jsem si na své nové kolo (muž mi ho ihned daroval) chtěla pořídit cyklocomputer a pořádnou brašnu, aby se mi do ní vešly všechny bundy a svetry a návleky, které si cestou někam a zase zpátky neustále nandávám a sundávám.

Nejdřív jsme s Michalem řešili a nevyřešili berany. Pak jsem se, opřená o vrata garáže, začala pod jeho vedením učit zaklapovat boty. Šlo to. I cyklocomputer jsem zakoupila raz dva. Nakonec jsem v krámku plném cyklistických potřeb začala vybírat tu brašnu (na rám). Ty chceš mít na silničce brašnu?! Zeptal se poněkud výhružně Michal. Jasně, odpověděla jsem. Tak tu ti neprodám! Řekl mi rázně ten laskavý muž. Vysvětlil mi, že silniční cyklista si všechno veze v batohu na zádech. Protože jen tak zůstane jeho kolo lehoučké a štíhloučké, jen tak zůstane in. Brašna je zakázaná.

Chtěla jsem si tedy koupit povinnou výbavu – zvoneček. Zvoneček? Cože?! Michal vysvětlil, že mi zvoneček na silničku neposkytne, protože to mému muži nemůže udělat. Ale jak mám cinkat na lidi, kteří se mi budou plést do cesty? Ptala jsem se logicky. A dozvěděla se druhou zajímavou poučku: na silničce se jezdí tam, kde se lidi do cesty nepletou. Zvoneček je fuj.

Prohlédla jsem si berany a nahlas připustila, že kdybych na nich měla vedle tachometru ještě zvoneček, nevešlo by se mi tam světlo. Světlo?! Neexistuje! Na můj dotaz, jak se jede na silničním kole za tmy, mi bylo řečeno: Za tmy je už správný silniční cyklista doma.

Honem jsem zakufrovala do pedálů a šlapala domů. Jestli za světla nedojedu, bude mazec. A někdo si to vypije a basta! Basta cykli.

Související témata:

Související články

Fejeton Terezy Boučkové: Za opicemi

Koncem ledna dávala Česká televize dvoudílný dokument National Geographic z cyklu Zázračná planeta. Jeho název zněl: Proč se psi smějí a šimpanzi pláčou....

Fejeton Terezy Boučkové: Kulturní výměna

Měli jsme tu Francouze! Přijel v rámci krátkého, ale intenzivního výměnného pobytu studentů, které dnes organizuje snad každá střední škola. Kdo se z těch po...

Výběr článků

Načítám