Článek
Od rána do večera se tu prohánějí tam a zase zpátky a pořád dokola ti, co jim svět motorek učaroval, ale jejich ego nedozrálo k normální (bezpečné) jízdě. Tihle egoisté mají silné, drahé a velmi hlučné stroje, jsou většinou oblečení, spíš vystajlovaní v černých kombinézách, takže s tmavým povrchem silnice dobře splývají a člověk je zmerčí až na poslední chvíli.
Největší slast pro ně je, když se řítí. A řítí se nejraději zatáčkami, které klopí těsně při zemi jako na závodech. Jedno, jestli projíždějí vesnicí nebo lesem – rychlost se pokud možno nikde nesnižuje – a když, tak opravdu jen minimálně.
Lidé v motorkařením postižených oblastech už vědí, že na víkendy je nejlepší z domu nevycházet bez protihlukových sluchátek. Že posedět na zahradě nelze a světit neděli sekáním a řezáním, zkrátka co největším hlukem, se vyplatí (ve všední den je aspoň klid). Vylézt na ulici je ve vsi se zatáčkami mezi domy život ohrožující; nikdo neví, odkud se adrenalinový šílenec na dvou kolech ve vteřině vyřítí. Tedy ono se jich většinou vyřítí víc, pět deset, protože nejlepší je honit se na motóru s kamarády.
Ukazatele rychlosti, kterými se obce vybavily, jsou tak akorát pro zábavu. Anebo pro sázky. Statistiky, hlásící po každém hezkém víkendu počet mrtvých motorkářů, jsou přece jen statistiky, čísla. Za to si vymaštěný kandidát smrti sám sebe nedosadí. A křížky u cest přibývají možná stejným tempem jako milovníci rychlých strojů.
Tereza Boučková
Co se s tím dá dělat, nikdo neví. Zatím se vedou jen diskuse. O tom, že by řidiči motorek měli být zodpovědnější. Cha cha cha, to tedy určitě zabere. Nebo se uvažuje o povinnosti mít na sobě oranžovou vestu, aby byli zdálky pro ostatní účastníky provozu viditelnější. Jenže než se u nás dojde od uvažování k praxi, trvá to děsně dlouho a nakonec z dobrého nápadu vyleze nějaký zákonný paskvil, protože lobbisté jsou silní. Skoro každý, kdo má dnes moc něco ovlivnit, relaxuje na pořádné motorce. A řekněte mi, kdo z nich by chtěl mít na úžasné drahé černé kožené kombinéze trapnou metařskou vestu?
Jediná „dobrá zpráva“ je, že se s každým úmrtím prý někdo jiný zachrání. Dárci orgánů, jak se u nás motorkářům cynicky říká, rozdávají plnými hrstmi. Loni zachránili život sto dvaceti devíti lidem. Letos to vypadá ještě líp.
